Společnost slušná (PSpol)
Společnost slušná
Slušná společnost je sociologicky a filozoficky v podstatě bezobsažný pojem ze dvou důvodů: a) jde o termín normativní (nikoliv empirický nebo vázaný na vysvětlující teorii), předepisující podobu možné budoucí společnosti či idealizující aktuální stav nějaké společnosti současné a b) měl-li by nabýt věcného smyslu, bylo by třeba vyjmenovat buď téměř nepřehledné množství znaků, jimiž se „slušná společnost“ vyznačuje, nebo navrhnout skupinu ideáltypických („modelových“) skupin znaků, které by odpovídaly představám většinové populace o tom, co slušná společnost je. Tím ale současně naznačujeme, že v intuitivním povědomí, ve „zdravém rozumu“ většiny lidí, „průměrného člověka“ existuje sdílená představa o tom, co to slušná společnost je. Většinou jde o stanovení a dodržování základních norem „slušného chování“ na úrovni mezilidských vztahů, ale i na úrovni vztahu individuum – instituce, požadavek vynutitelnosti práva, někdy o požadavek základní sociální rovnosti a spravedlnosti. Jak patrno – všechny tyto termíny jsou na jedné straně srozumitelné, na druhé straně značně vágní a jejich výklad je skupinově výrazně diferencován.
Americký ekonom Robert B. Reich se nicméně pokusil (s akcentem na ekonomický rozměr problému) pravidla „slušné společnosti“ formulovat asi takto: Slušná společnost se řídí sdílenými ideály, zejména ideály svobody a spravedlnosti, jež jsou obecně srozumitelné a zčásti právně garantované, nadto jsou převedeny na úroveň každodenního života tak, že se jimi v praxi řídíme tím, že se vzájemně respektujeme, tolerujeme a případně ctíme. Konkrétně na úrovni ekonomické to znamená (podle Reicha) toto: 1. společnostem se daří lépe, jestliže se daří lépe zaměstnancům, mezi úrovní „slušnosti“ společnosti a slušným standardem je přímá úměra; 2. společnost by neměla připustit, aby se rodiny ocitaly (zejména nikoliv vlastním zaviněním) pod hranicí chudoby, a měla by mít k dispozici vypracované programy proti nezaměstnanosti jako sociálnímu faktu, který člověka ve slušné společnosti mimořádně lidsky degraduje; 3. společnost by měla co nejefektivněji využívat talentů, které má ve své populaci k dispozici, což znamená „otevřené školství“, přístup ke vzdělání a respektování faktu, že jsme na cestě ke společnosti vědění.
Reich zdůrazňuje, že tyto principy nejsou ani liberální, ani konzervativní, že prostě vymezují některé z podstatných předpokladů dobře fungující „slušné společnosti“. Je si současně vědom, že tyto principy, průzračně platné (i když ne vždy dodržované) v rámci národních států, se zásadně proměňují ve stadiu globalizace. Proto upozorňuje, že existují dvě strategie chování „společností“ (státních a administrativních útvarů), z nichž jedna sází na nízkou cenu práce, druhá naopak na vlastní vysokou produktivitu.
Sociálně psychologicky je snad zajímavé, že Reich si uvědomuje existenci tři mechanismů, které oslabují tendence pohybu společností ke „slušné společnosti“: je to popírání (očividných faktů, např. bezdomovectví, dětí na ulici, etnických konfliktů), „zavírání očí“ (očividná fakta nejsou popírána, ale ignorována zejména uzavíráním do soukromí, privatizací sociálního života, neochotou jakkoliv se společensky angažovat či zavazovat) a konečně rezignace (jako vyšší stupeň „zavírání očí“, který může ústit až do cynismu).
Kromě Reicha a několika dalších autorů pracuje s konceptem „slušné společnosti“ také Charles Handy, jenž poukazuje na to, že kapitalismus, který nepochybně vede k blahobytu značné části společnosti, nevede nutně k utváření slušné společnosti, slušného lidského soužití. Příčinu shledává – velmi zajímavě – v tom, že jsme některým sociálním „faktům“ neoprávněně připsali vlastnosti a potence, které nemají: věda nemá nad námi takovou moc, abychom mohli spokojeně složit ruce v klín s vědomím, že ona sama všechno zařídí; z faktu, že fungující ekonomika produkuje blahobytnou společnost, ještě neplyne, že její vedlejší efekty nemohou být frapantně negativní; náboženství samo o sobě nedává člověku v rozbouřeném pozdně moderním světě úplnou stabilitu atd. Skutečnost, že pozdní kapitalismus je jednostranně orientován na materiální úspěch (individuální, skupinový, kolektivní a globální), vede k nebezpečí vzniku „uzavřené společnosti“ (G. Soros), protože reálně otevřená společnost musí připustit stejnou významnost či plnoprávnost i jiným hodnotám než materiálním. Slušná společnost je možná tehdy, když se „vrátíme“ k elementárnímu axiómu, že člověk má v podstatě skromné potřeby a že je schopen si klást závažnější otázky, než k jakým je „inspirován“ masovými médii a politickými kampaněmi, například: Může podnik produkovat nejen pro zisk, ale i pro „obecné blaho“? Mohou produkty postindustriální společnosti sloužit více lidem než jen omezenému množství, jemuž jsou určeny? Je možné hájit vlastní zájem a respektovat současně zájem druhého? Atd.
Handy vidí východisko v tom, čemu říká „oprávněný egoismus“: individualismus, který je srdcem moderního kapitalismu, by měl být redefinován na „oprávněný egoismus“, jehož podstata spočívá v tom, že individuum vynakládá všechno úsilí k dosahování také (ba především) těch cílů, které jsou vyšší než jeho individuální zájem. Mimochodem – pojem „rozumný egoismus“ byl jádrem sociální teorie N. G. Černyševského z poloviny 19. století. Charles Handy si není úplně jist ani tím, že sňatek demokracie a tržní ekonomiky je ve všech ohledech šťastný, protože vývojové trajektorie soudobého světa se mu zdají směřovat buď k omezení demokracie, nebo ke zbrzdění rozpínavosti volného trhu. Samozřejmě, že na Reichově i Handyho přístupu ke „slušné společnosti“ je zajímavé mj. to, že sice překračují rámec „čisté ekonomické vědy“, současně ale nejsou stoupenci a proklamátory žádné náboženské konfese (z tohoto hlediska je postoj např. Michaela Novaka sice nesmírně cenný, ale svou výraznější transcendentní zakotveností postojově odlišný).
Poznámka na závěr: v Masarykově pozůstalosti, jak jsme již uvedli v souvislosti s rozborem lokajské povahy, se našel text O slušnosti v Čechách, pravděpodobně z roku 1925. Je kombinací výkladu elementární etikety s obecnějšími úvahami o slušnosti jako conditio sine qua non moderní demokracie.
Literatura:
Handy, Ch. [1997] 1999. Hlad ducha. Postkapitalistická alternativa: hledání smyslu v současném světě. Praha: Management Press
Masaryk, T. G. [1925] 1992. O slušnosti v Čechách. In: Masarykův sborník, sv. VII. Praha: Academia
Reich, R. B. [1991] 1995 a 2002. Dílo národů. Příprava na kapitalismus 21. století. Praha: Prostor
Reich, R. B. [1987] 2003. Slušná společnost. Praha: Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97
Viz též heslo společnost otevřená nebo egoismus rozumný ve Velkém sociologickém slovníku (1996)