Společnost důvěry (PSpol)
Společnost důvěry
Není nejmenších pochybností o tom, že moderní společnost se dynamicky rozvíjí asi posledních tři sta let – tam se kladou (obvykle) počátky tzv. první modernity (historici, např. Josef Válka, mluví o první moderně jíž ve 14. století i dříve). Vývoj moderní společnosti, jakkoliv nebyl bezrozporný, byl dynamicky dravý, viditelně vzestupný (bez ohledu na to, zda věříme či nevěříme v ideu pokroku) a efektivní. Francouzský sociolog Alain Peyrefitte je přesvědčen, že základním „dynamickým tahounem“ moderní společnosti byla a je existence důvěry – důvěry lidí v sebe samotné (sebedůvěra), důvěry v ostatní a ve společně vybudované, trvalé instituce, do nichž můžeme vkládat své naděje. Zygmunt Bauman spojuje tuto ideu s obecnější představou proměny tradiční, stabilní, „pevné“, rigidními pravidly svázané společnosti ve společnost postmoderní, která je dynamická, pohyblivá, „tekutá“. Peyrefittova idea je rozvinuta takto: zatímco společnosti založené na rigiditě, pevnosti a stabilitě na jedné straně nabízejí jistotu a víru v uspořádanost věcí, na druhé straně vyvolávají frustraci – že se věci nedají měnit; společnosti „tekuté“ (postmoderní) trpí podobnou, ale „optimističtější“ ambivalencí: na jedné straně vyvolávají (či mohou vyvolávat) úzkost z nejistoty, protože sociální svět je přece plný náhod a překvapení, nečekaných a nepředvídatelných zvratů, na druhé straně ale člověku nabízejí možnost rozvinout vlastní ctižádost věci měnit, udělat je lepšími a snesitelnějšími. A tak se „tekutý“ svět mění ve svět nabídnutých možností, které vyžadují sebedůvěru (chtění věci měnit) a vzájemnou důvěru, jestliže jsme se shodli na společných cílech (chtění spolupracovat). Tato optimistická vize soudobého světa není samozřejmě opřena pouze o pojem důvěry, i když právě tento pojem udělal v sociologii posledních let kariéru zcela závratnou.
Téma důvěry se sice v klasické sociologii objevilo (zejména u Simmela nikoliv náhodně v souvislosti s analýzou fungování peněz a rolí dluhu v utváření modernity, ale také anonymity moderní společnosti, v níž musíme více důvěřovat lidem neznámým než ve společnosti tradiční, kde se „všichni znali“ a tedy věděli, komu jaká míra důvěryhodnosti přináleží), na skutečném, reálném a „masovém“ významu však nabylo až v době, kdy si růst společenských rizik a složitost struktur a mechanismů, jimiž je člověk obklopen, vynutil to, že problém důvěry vstoupil do komplexu podstatných definičních znaků pozdní modernity a pojem sám se stal jedním z nejdůležitějších sociologických konceptů poslední doby.
Znovu tedy na toto téma důrazně a systematicky upozornil Niklas Luhmann (1979), po něm Bernard Barber zkoumal roli důvěry v různých oblastech sociálního života (1983), Shmuel Eisenstadt a Louis Roniger prozkoumali z tohoto hlediska relaci patron-klient (1984), Francis Fukuyama vydává v roce 1993 knihu, v níž dokládá, že moderní ekonomika bez důvěry (a dokonce spirituality) nemůže fungovat, a brzy po něm vychází pokus o „sociologickou teorii“ důvěry Piotra Sztompky (1999).
Zmíníme se alespoň ilustrativně o dvou teoriích důvěry v pozdně moderní společnosti – o koncepci Anthonyho Giddense a Piotra Sztompky. Giddens zakomponoval teorii důvěry do svého pojetí modernity tak, že ji spojil s konceptem „vyvázání“. Vyvázáním rozumí vytržení sociálních vztahů z jejich původních místních kontextů a zasazení do v podstatě neomezených časoprostorových dimenzí. Zejména dva typy vztahů tomuto procesu podléhají markantně: symbolické znaky a expertní systémy. Tzv. symbolické znaky reprezentují původní bezprostřední interaktivní sociální procesy, mohou se ale (jako např. peníze) pohybovat mimo konkrétní čas a prostor, jsou z něho „vyvázány“. Podobně expertní systémy, tedy odborné porady a informace, které vyžadujeme od specialistů v oblastech, jimž nerozumíme (a těch je stále více), překračují hranice, jsou „mimoprostorové“. Podle Giddense fungování symbolických znaků i expertních systémů vyžaduje vysoký stupeň důvěry – nikoliv v individua, ale spíše v to, že tyto systémy řádně fungují. Modernita je proto charakterizována dvěma párovými dvojicemi: bezpečí – nedostatek bezpečí a riziko – důvěra. Protože jsme obklopeni riziky historicky bezprecedentními a protože většině z nich nerozumíme, uchylujeme se pod pláštík toho, čemu Giddens říká ontologické bezpečí: myslet trvale na rizika, jimiž jsme obklopeni, by vedlo k těžkým duševním poruchám.
Sztompka navrhuje jiný model koncepce důvěry. Vychází z obecné premisy, že každé lidské jednání je obráceno do budoucnosti a již tím je spojeno s rizikem (neúspěchu, zklamání z neadekvátní volby cíle), které je však tím větší, čím jsou naši reální a potenciální partneři početnější, čím jsou méně průzrační, méně viditelní, čím jsou vzdálenější atd. Důvěra, která je sociálně elementárně nezbytná, se dá klasifikovat do tří kategorií: 1. efektivní (očekávám racionální, věcné, tedy předvídatelné chování druhých), 2. axiologická (očekávám odpovědné, morální, slušné chování) a konečně 3. pečovatelská (předpokládám, že se lidé o mě budou starat, že mi pomohou, že se o mě budou nezištně zajímat). Jiná klasifikace obrací důvěru nikoliv ke konkrétním lidem, ale k objektům a objektivizovaným pozicím: 1. poziční (vztah důvěry k určitým povoláním, rolím, statusovým skupinám), 2. komerční (vztah ke zboží určité značky, země původu apod.), 3. institucionální (důvěra v určitý typ instituce, univerzitu, banku, školu), 4. systémová (vztah ke společnosti jako celku, k národu apod.). Sztompka zavádí zajímavý pojem „bilance důvěry“, což je poměr počtu osob (objektů), v něž doufám, (nebo nedoufám) k počtu předpokládaných osob (objektů), které doufají (nedoufají) ve mě. Slovenská socioložka Zuzana Kusá ovšem upozorňuje na nebezpečí, jež je ve Sztompkově koncepci obsaženo: tím, že přenáší vysokou míru odpovědnosti za efektivitu sociálního života do oblasti interpersonální (a institucionální) důvěry, vyvazuje nepřímo z odpovědnosti ty, kteří vykonávají reálnou moc („kde bychom byli, kdybyste nám byli bývali věřili“). Na druhé straně vysoká míra „apriorní nedůvěry“ (k parlamentu, vládě, voleným orgánům různých stupňů atd.) v moderních demokraciích navozuje stav nespokojenosti, který vůbec nemusí odpovídat „skutečnému stavu věcí“.
Podobně jako Luhmann a Giddens spojuje Sztompka růst významu důvěry s růstem významu tzv. abstraktních objektů, které jsou stále méně srozumitelné, ačkoliv „zastupují“ reálné objekty a procesy. Zobecněný stav důvěry (či nedůvěřivosti) utváří ve společnosti kulturu důvěry nebo naopak kulturu nedůvěry (kulturu cynismu). Ta druhá je spojena s anomickými procesy (rozkladem nebo deformací řádu), s růstem oportunismu, sociální distance mezi lidmi, atomizací, odcizením atd. Ve společnostech, v nichž dominuje kultura důvěry, převládá také individuální pocit existenciálního bezpečí: společnost je předvídatelná, stabilní, průhledná, právo je jasné a vymahatelné atd. V tomto bodě se spojuje Sztompkovo sociologické vidění s ekonomickým viděním Fukuyamovým: společnost důvěry je také společností sociální stability a ekonomické efektivity.
U nás se tématu v kontextu sociologickém věnovala Markéta Sedláčková a v kontextu ekonomickém Lubomír Mlčoch. Mlčoch především připomenul nepříliš příjemnou pravdu, že na roli důvěry v „čistě ekonomických“ vztazích upozornil již na sklonku 60. let Kenneth Arrow tezí, že vzájemná důvěra je klíčem k ekonomické prosperitě, na což reagoval Diego Giambattista ironickou otázkou Čemu vlastně můžeme důvěřovat? Ironie plynula z toho, že koncept důvěry v „imperiální vědu tvrdé ekonomie“ (Mlčoch) nebyl metodologicky usazen, nebyl operacionalizován a byl vnímán spíše intuitivně jako komplement (či podtřída) rizika. Ekonomové nicméně rozlišili důvěru skutečnou (odhad schopnosti partnera dostát závazku) od důvěry intencionální (předpokládaný úmysl partnera smlouvu dodržet). Do ekonomie vstoupily pojmy, které rozlišily to, co známe z díla polské socioložky morálky Marie Ossowské, totiž kupecká a rytířská morálka – pojmy pověst, čest a slušnost se vrací „na svá místa“, aspoň proklamativně.
Ekonomický význam důvěry se ale projevil již v díle sociologa Amitaie Etzioniho (The Active Society, 1968), nejnověji v díle ekonoma Josepha Stiglitze, který doložil, že ani „tvrdá imperiální věda“ se bez pojmu důvěry (a ekonomický chod společnosti bez sociálního faktu opětované a sdílené důvěry) neobejde. Mlčochova mimořádná zásluha spočívá v tom, že ukázal, jak mechanismy absentující důvěry jako produkty reálsocialistického vzájemného podvádění byly v procesu „divoké privatizace“ nahrazeny neméně nedůvěryhodnými mechanismy, zejména klientelismem a všeprorůstající korupcí: společnost s absentující důvěrou je nutně společností vzájemně korumpovaných jedinců a institucí. Abstraktní Giddensův pohled na význam důvěry v rizikové společnosti, kdy se musíme spolehnout na důvěru v experty a abstraktní systémy, tak nabývá na konkrétně historické určitosti.
Literatura:
Bauman, Z. [1999] 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta
Fukuyama, F. 1993. Trust. The Social Virtues and the Creation of Prosperity. New York: The Free Press
Giddens, A. [1990] 1998, 2003 a 2010. Důsledky modernity. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Mlčoch, L. 2005. Ekonomie důvěry a společného dobra. Česká republika v Evropské unii: pokus o nástin perspektivy. Praha: Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky
Peyrefitte, A. 1998. La société de confience. Essai sur les origines du développement. Paris: Gallimard
Sedláčková, M. 2012. Důvěra a demokracie. Přehled sociologických teorií důvěry od Tocquevilla po transformaci v postkomunistických zemích. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Sztompka, P. 1999. Trust. A Sociological Theory. Cambridge (UK): Polity Press
Viz též heslo důvěra nebo morálka ve Velkém sociologickém slovníku (1996)