Společnosti metamýtů (PSpol)
Společnosti metamýtů
Jsou teritoria intelektuálních aktivit, na něž bez dostatečné profesionální přípravy nelze beztrestně vstoupit. Patří mezi ně problematika mýtů, mýtotvorby, mytologizace, demytologizace, mytologické legitimizace atd., všechno to, čím se zabývá od počátku 19. století kulturní a sociální antropologie (dříve pod jiným názvem a zastřešena jinou vědní disciplínou, např. etnografií, folkloristikou a lingvistikou). Mýtus – nikoliv jako sociální fakt, ale jako téma „vědeckého“ či filozofického diskursu – se objevuje v 18. století, které radikálně ztotožnilo mýtus s pověrou a předsudkem (výjimkou byl zakladatel scienza nuova, „nové vědy“, vlastně předchůdkyně sociologie, Giambattista Vico, který mýty pokládal za organickou součást dějinného pohybu). V 19. století se mýtus objevuje v kontextech estetických – u romantiků, zejména ovšem v díle Wagnerově, estetizující filozofii F. Nietzscheho, později u ruských symbolistů (Blok, Ivanov), filozoficky se začínají zabývat mýtem Cassirer a Bergson, ale také Niebuhr a Berďjajev, s mytologickými strukturami (s mytologickým pojetím času, typologiemi, archetypy atd.) pracují stejně tak Thomas Mann jako Thomas S. Eliot, Franz Kafka jako James Joyce. A nezapomeňme na roli nacionalistických mýtů – vznikající národní státy si vytvářely (dokonce nezřídka na základě falzifikace domnělých „starožitností“) mýty o svém původu a dějinách, o svých „velkých osobnostech“ a národních hrdinech: z tohoto hlediska je okouzlující srovnat, jak odlišně mytologicky interpretují tutéž historickou událost či osobnost dva národy, jichž se dotýká. Kdybychom parafrázovali Ernesta Gellnera, pak předpokladem vzniku moderních národů je moderní nacionalismus se svými mýty a mytologickými artefakty, archetypy a strukturami.
Vstupujeme tedy do éry remytologizace, která má svůj vědecký pendant v ustavené kulturní a sociální antropologii, v sociologii se mýtu věnuje Durkheim, osobitým způsobem ovlivní zkoumání mýtů Lévi-Bruhl se svou ideou prelogického „myšlení primitivů“ a přirozeně centrální postava tématu – Claude Lévi-Strauss. Zvlášť důrazně poukázal na sociální roli mýtů ve společensko-politickém životě dnes pozapomenutý myslitel počátku 20. století Georges Sorel, který ve svém „mýtu generální stávky“ poprvé jednoznačně formuloval tezi, že ideologie všech politických hnutí nejsou ničím méně a ničím více než mýty, že stojí a padají se svými mytologickými strukturami a jejich vliv je stejný jako vliv mýtů v archaických a tradičních společnostech. Ale nejen to, Sorel přesně pochopil, že hlavní role mýtů v moderních společnostech je mobilizační, že mohou být základnou všech aktivistických hnutí, ať pravicových či levicových, a že jsou obvykle spjaty s násilím.
Tento rekapitulující úvod je nezbytný k tomu, abychom pochopili (a přijali) myšlenku amerického politologa polského původu Zygmunta Brzezinského (někdy se píše s původním ń), který 20. století charakterizuje jako století megazabíjení a politiky organizovaného šílenství, které by ale v této podobě nebylo možné, kdyby nebylo opřeno o „velké transcendentální fikce“, jimž říká metamýty. Brzezinski je důsledným stoupencem obecně sociologické (či politologické) teze, že „principiálními determinantami společenské změny sice jsou technologické objevy, ale jejich sociální působnost se musí projevit v oblasti postojů, hodnot, sdílených vzorců chování a mravních regulativů“. Odtud tedy obrovská role „ideového činitele“, jehož formativní vliv nelze bagatelizovat. Odtud ale také obrovská role mýtů, které neztrácejí na významu ani v moderních společnostech. Brzezinského koncepce totalitních systémů (jež podle Arona čerpají svou legitimitu pouze ze svých vlastních ideologií) je založena na dvojici propojených konceptů – metamýtus a donucovací utopie.
Důsledkem rozvratu po 1. světové válce (a konec konců i po válce druhé) byla nepochybně naděje, naděje, kterou nemohla nabídnout žádná rafinovaná fiskální politika či dlouhodobá ekonomická strategie růstu. V situacích beznaděje a dlouhodobé frustrace se žádá řešení „teď, hned a natrvalo“ – a takové řešení nemůže přinést žádná racionální konstrukce, ale pouze a jedině mýtus (pravda, moderní mýty jsou samy produktem racionální konstrukce, ale ta je zcela či téměř neviditelná). Od konce 19. století a zejména po oněch megaválkách tíhly evropské společnosti k „transcendentálním fikcím“, oněm metamýtům, které umožňovaly únik z neuspokojivé reality k vyznávání imaginárního, budoucího, spořádaného, „nového, dokonalého světa“. Oba velké totalitarismy – nacionálněsocialistický a marxisticko-bolševický právě takové metamýty nabídly. Ačkoliv obsahově byly oba typy metamýtů odlišné a měly i odlišné ideové zdroje, společný měly aktivismus, volání po činu, který jedním rázem změní svět, tedy po „mobilizaci mas“, a využívání nenávisti, zášti, závisti a zloby, tedy apel na velmi nízké, ne-li nejnižší lidské vlastnosti, ba pudy.
Metamýtus nacionálněsocialistický je vyjádřen politicky v Hitlerově spisu Mein Kampf, ale má také podobu knihy s příznačným názvem Mýtus 20. století vydané v roce 1930, kterou napsal Alfred Rosenberg, přesvědčený nacista, jenž – jak se uvádí – až do konce věřil své fikci. Byl v roce 1946 popraven, nikoliv ovšem za své propagandistické dílo, ale za zločiny, jichž se dopustil ve funkci „správce východních území“. Rosenberg vychází z německé myšlenkové tradice, rozvíjí nepochybně impuls Nietzscheův, možná i některé ideje Spenglerovy, v každém případě jde o směsku kvazifilozofie a propagandy v traktátu, jehož jádrem je doktrína „rasové čistoty“ s akcentem na antisemitismus. V tomto bodě se nacistický metamýtus napojuje na sociální darwinismus (historicky přesně: na sociologicky deformovanou Darwinovu doktrínu o přirozeném výběru druhů).
Metamýtus marxistický měl kořeny v tradici spíše osvícenské, v německé klasické filozofii a v ekonomické analýze moderního kapitalismu. Manichejský moment, který spojoval oba metamýty, byl ovšem jiný – v nacismu rasová, v marxismu třídní nenávist. Brzezinski tvrdí, že v tvorbě marxisticko-bolševického metamýtu hrál větší roli Lenin než Stalin, že Stalinova role se v této věci zveličuje. Vysvětlení je prosté: Lenin měl nepochybně větší charisma (stejně jako Hitler a Goebels měli větší charisma než Rosenberg) a větší schopnost formuloval jednoduché a úderné slogany, bez nichž je moderní mýtus nefunkční. Ostatně Lenin je tvůrcem teorie „strany jako politické avantgardy“, tedy doktríny, která programově a spolehlivě odděluje „profesionální revolucionáře“ a pozdější stranickou byrokracii od „masy“ proletariátu, který je mystifikován třídním metamýtem.
Důsledkem úsilí o realizaci metamýtu je to, čemu Brzezinski říká „donucovací utopie“ a co bychom mohli shrnout do zlidovělého úsloví, že „lidi prostě donutíme, aby byli šťastní“ nebo že je „do ráje zaženeme bičem“. I když oba hlavní totalitní režimy byly opřeny o metamýty a v praxi ústily v donucovací utopie (a genocidní akty), Brzezinski přece jen rozlišuje: nacistický metamýtus byl explicite iracionalistický, emocionální a založený na rasové a etnické nenávisti, z níž nebylo vykoupení. Komunistická utopie byla podle Brzezinského rozpracovanější a navazovala na humanistické tradice evropského utopismu od Moora po předchůdce Velké francouzské revoluce. Oslovovala chudé a vyloučené, apelovala na sociální spravedlnost a rovnost. Její zhroucení vysvětluje tím, že komunismus své sliby nesplnil, materiální tužby nenaplnil a v oblasti reálné politiky dělal tak viditelné pragmatické korekce, že sám sebe diskreditoval: zdogmatizovaná ideologická přetvářka zdegenerovala v brutální a institucionální nelidskost. Brzezinského pohled na věc zůstává neoblomně a jednoznačně kritický, i když dokáže jemně a věcně diferencovat tam, kde taková diferenciace má smysl.
Brzezinského koncepce je osobitým přínosem k teorii totalitarismů, protože generalizuje historickou zkušenost 20. století a ukazuje, že i vyspělé národy a vzdělané menšiny mohou podlehnout „metamýtům“, které se – když příběh skončil – jeví jako průhledné prostředky manipulace lidmi. Problém metamýtů je právě v tom (jako u každého mýtu), že jsou zpočátku neprůhledné a že k jejich dešifrování musíme vynaložit velké intelektuální úsilí, abychom je v jejich destruktivní síle diagnostikovali včas. Většinou se to ale nikdy nepodařilo.
Soudobá společnost, ačkoliv poučena epochou vlády metamýtů a donucovacích utopií, se z důvodů ne zcela průhledných (ačkoliv sociologicky nejednou interpretovaných) znovu remytologizuje: žijeme znovu obklopeni mýty, jež tvoří reklama a masová média, mýty, jež tvoří „literatura pro lid“, mýty, které si říkají fantasy, atd. Roland Barthes ukázal, že není snadné odhalit skrytou mytologickou strukturu. Tím spíše bychom měli být pozorní: není sice pravděpodobné, že by demokratické systémy vyústily v „donucovací utopie“, ale v každém případě svým sváděním (Jean Baudrillard) připouštějí zvláštní druh manipulace, jehož konečný efekt ještě nevidíme. Prostě proto, že konec našeho příběhu ještě neznáme a v tom jsme – ve srovnání s Brzezinskim – v nevýhodě.
Literatura:
Barthes, R. [1957] 2004. Mytologie. Praha: Dokořán
Baudrillard, J. [1979] 1996. O svádění. Olomouc: Votobia
Brzezinski, Z. [1993] 1993. Bez kontroly: Chaos v předvečer 21. století. Praha: Victoria Publishing
Lévi-Strauss, C. [1968] 2006. Mythologica: Syrové a vařené. Praha: Argo
Szabó, M. 2005. Rasa a vôla. Alfred Rosenberg a Mýtus 20. storočia. Bratislava: Kalligram
Viz též heslo mýtus nebo antropologie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)