Politika sociální

politika sociální – většinou institucionálně zakotvené záměrné úsilí vyjádřené spec. programovými cíli, aktivitami a prostředky, směřující k ochraně, reprodukci a rozvoji soc. systému nebo jeho částí, skupin a jednotlivců. Obsah pojmu p.s. je neustálený a hist. podmíněný. Závisí na typu kultury a společnosti, na polit. a ekon. poměrech, etických normách a ideologii. Každá společnost si vytváří nástroje a metody, jimiž řeší soc. katastrofy, mírní soc. napětí a zabezpečuje reprodukci obyv. V něm. mluvící Evropě se toto úsilí od poloviny 19. st. začalo označovat termínem p.s. Původně se tím mínila především činnost ve prospěch utlačovaných vrstev obyv. Anglosaské pojetí p.s. má kořeny ve středověké církevní a městské filantropii a v křesťanském altruismu. Moderní podobu soc. solidarity a boje proti spol. nedostatkům a zlům dostala p.s. až ve 20. st. v Anglii, např. markantně v r. 1944 v koncepci systémově uspořádaného úsilí proti nouzi, nemoci, nevzdělanosti, neřádům (kriminalitě apod.) a zahálce (Sir Willian H. Beveridge: Social Insurance and Allied Services). Po 2. svět. válce byla p.s. považována za stěžejní část moderní soc.polit. koncepce a akceptována zejm. v sev. Evropě. Nejšířeji ale formulovali p.s. fr. autoři počátkem 20. st. – jako snahu po zdokonalení způsobu života ve společnosti. S relativně širokou koncepcí přišli i češ. autoři 20. l., kteří p.s. chápali jako snažení, aby spol. celek byl „vypěstěn a přetvořen co nejideálněji“ (Karel Engliš) a jako snahu po změnách spol. zřízení spol. prostředky tak, aby zájmy lidí ve společnosti byly uspokojovány způsobem trvale prospěšným celku (Josef Macek). Čes. škola tedy vnesla do úvah o p.s. nový prvek: měla by pronikat veškerou politikou, měla by být jedním hlediskem politiky. Tento názor ovlivnil tvorbu řady balkánských i mimoevrop. soc.polit. soustav. V Československu mezi dvěma svět. válkami vedla p.s. ke zdokonalení soc. pojištění, školství a zdravotnictví.

V současné společnosti má p.s. většinou široký obsah. Jejím cílem je poskytovat občanům sociální jistoty, umožnit jim přiměřený životní způsob a realizaci všech ústavou zaručených občanských práv. Toto vše směřuje k osobnostnímu rozvoji i k rozvoji lidského potenciálu společnosti. P.s. provádějí občanská sdružení, počínaje občanskou iniciativou, přes zájmové spol., odborové a polit. organizace, hosp. organizace až po institucionalizované občanské organizace, což je stát a jeho regionální orgány. Předmět a obsah p.s. jednotlivých institucí se liší a je odvozen od cílů a důvodů, pro které vznikly. V tzv. social. společnosti byl monopolním realizátorem p.s. totalitní stát a jeho regionální orgány – národní výbory. V demokr. p.s. nejsou občané objekty státního monopolu, ale jsou subjekty participujícími na rozhodování a na řešení vlastních soc. problémů. P.s. realizují i soukromé a náb. organizace. Státní p.s. obecně zahrnuje: a) systém sociálního zabezpečení pro všechny občany, zdravotnictví a nemocenského pojištění a také populační politiku a rodinnou politiku, b) ochranu života a zdraví občanů trestním a pracovním zákonodárstvím, správními předpisy trestní, zdravotnické, hygienicko-epidemiologické, bezpečnostní a podobné povahy, c) péči o vzdělání, kvalifikaci a kultivaci osobnostních vlastností občanů školskou politikou, kulturní politikou a tělovýchovnou politikou, jakož i systémem poradenství a rozvojem životních podmínek (politika ekologická, bytová, občanské vybavenosti apod.) a podmínek pro trávení volného času (předpisy o pracovní době a dovolené apod.).

Své programové soc.polit. cíle stát realizuje tím, že: 1. někomu něco poskytne (peněžní a věcné dávky, platby, apod.); 2. pro někoho něco vykoná (služby) nebo nařídí někomu něco vykonat; 3. někomu přikáže něco od jiného strpět (omluvená absence v práci, některá sousedská práva, spojená s doživotním užíváním, apod.); 4. někomu zakáže nějakou činnost nebo přikáže nějaká omezení ve prospěch někoho jiného (bezpečnost a ochrana zdraví při práci, ochrana vod, půdy a ovzduší, apod.). Svou p.s. stát buď realizuje sám svými centrálními institucemi (např. úřady důchodového zabezpečení, ministerstvy školství, zdravotnictví, kultury) nebo regionálními orgány a institucemi (obecními úřady), nebo přikazuje či zakazuje jiným soc. subjektům něco konat, a tím je zavazuje k plnění úkolů státní p.s. (např. povinnosti hosp. organizací uložené zákoníkem práce apod.). Pomocí p.s. stát plní své zákl. soc.polit. funkce: a) terapeutickou – tím, že zajišťuje nápravu (léčbu) soc. havárií a katastrof, jejichž řešení přerostlo možnosti jednotlivců, b) kompenzační – tím, že nahrazuje vzniklé škody nebo poskytuje náhradní řešení tam, kde příčiny jsou zatím neřešitelné nebo neřešeny, c) profylaktickou – předcházením vzniku příčin soc. událostí, d) homeostatickou – mírněním soc. napětí a nerovnováhy, e) humanizační – úpravami podmínek a prostředí práce a života lidí, f) homogenizační – odstraňováním neodůvodněných soc. rozdílů mezi lidmi. Tím se stát snaží poskytnout všem občanům stejné šance žít a rozvíjet se ve společnosti, snaží se realizovat koncept sociální spravedlnosti. Náklady na státní p.s. jsou hrazeny z prostředků získaných odvody a daněmi přes státní rozpočet, z příspěvků soc. pojištění nebo z plateb uživatelů služby. Občanské organizace svou p.s. doplňují státní p.s. o činnosti a prostředky poskytované nad její rámec, a to buď vlastním členům (jako např. svazy invalidů, důchodců, odborářů, zájmových organizací apod.), nebo jako filantropickou pomoc všem potřebným (např. organizace Červeného kříže a Červeného půlměsíce, církevní organizace, soukromé a nadační dobročinné iniciativy atd.). P.s. hosp. organizací vyjadřuje zájem na tvorbě a rozvoji soc. potenciálu pro plnění vlastních a ostatních hosp. úkolů. Proto nad rámec soc. pomoci, resp. sociálních služeb tato zařízení organizují přípravu na povolání, výchovu a vzdělávání, rekvalifikační kursy, přispívají k motivaci lidí k tvořivým a angažovaným výkonům (stravování, bydlení, rekreace atd.). K tomu zpracovávají soc. programy a plány, uzavírají kolekt. smlouvy. Jádrem podnikové p.s. je personální politika (viz personalistika).

social policy politique sociale Sozialpolitik politica sociale

Literatura: Altmeyer, A. J.: The Formative Years of Social Security. Madison 1966; Arron, H. J.: Why is Welfare so hard to Reform? Washington D.C. 1973; Atkinson, A. B.: Poverty and Social Security. Brighton, Sussex 1987; Beveridge, W. H.: Pillars of Security. London 1943; Donisson, V. – Heacher, H. – Sears, A. – Urwin, K.: Social Policy and Administration revisited. London 1975; Friedman, M. – Friedman, H.: Free to Choose. London 1980; Glennerster, H.: The Future of the Welfare State. Remaking Social Policy. London 1983; Higgins, J.: States of Welfare. Comparative Analysis in Social Policy. Oxford 1981; Macek, J.: Základy sociální politiky. Praha 1925; Potůček, M.: Sociální politika. Praha 1995; Titmuss, R. M.: Problems of Social Policy. Connecticut 1971.

-- Igor Tomeš