Politika rodinná
politika rodinná – je taková sociální politika, která definuje svého adresáta jako rodinu. Vesměs bývají pod tímto názvem zahrnuta nejrůznější opatření (dávky, veř. služby, úlevy, právní ochrana) „ve prospěch rodin“. Spory jsou o to, co je považováno za „rodinu“, co za její „prospěch“, a také o to, jakým způsobem lze vůbec „prospěch rodin“ zabezpečovat. Tak např. je možné vycházet z krajního předpokladu, že pomáhám-li jednotlivcům, pomáhám tím automaticky i rodinám, jejichž jsou členy (v tom případě se vlastě pomáhá „dětem“, „matkám“ – svobodným, pracujícím, nepracujícím atd.). Na druhou stranu lze namítat, že jednotlivcům lze pomáhat pouze nepřímo, skrze posilování samotné instituce rodiny – v opačném případě by se totiž celá soc. politika blížila situaci plýtvavého předepisování antibiotik: je sice léčena o něco snadněji aktuální chřipka, ale zároveň je dlouhodobě oslabován celý organismus a jeho imunitní systém, zvyšuje se tolerance na podávané léky. Vývojem i strukturálním kontextem p.r. úzce souvisí zejm. s populační politikou, ženským emancipačním hnutím, ochranou dětí, s formováním institucionálních soustav sociálního zabezpečení či systémů rodinného práva, s důležitými trendy na trhu práce.
Někdy se rozlišuje p.r. implicitní a explicitní. Jako implicitní p.r. můžeme označit veškerá soc.polit. opatření, která – bez ohledu na oficiální doktrínu – nějak prospívají rodině. Může jich být hodně, a přesto se netřeba ohánět příslušnou nálepkou – ti, kdo preferují takový postoj (zejm. Velká Británie, Dánsko aj.), poukazují na skutečnost, že „rodina“ je snad nejvděčnějším objektem pro lacinou sociální demagogii a že (svého druhu) p.r. uplatňovalo horlivě také třeba Hitlerovo Německo nebo Ceauşescu v Rumunsku. Explicitní p.r. je naopak obvykle jako taková samostatně proklamována příslušnou vládou a většinou je na nejvyšší úrovni zřízen i zvl. odpovídající orgán – ministerstvo, vládní komise či rada pro rodinu atd. V takových případech (Francie, Německo, Belgie, ale i Československo či Maďarsko – s nejasnou budoucností) představuje p.r. často jakousi modernizovanou podobu či nevtíravého nástupce klasické politiky populační. P.r. tedy může být svým způsobem všechno, anebo také nic, jak poznamenávají v souvislosti s jejím definováním J. Aldous a W. Dumon. Pokud vyjdeme z toho prvého, můžeme mluvit o p.r. dokonce i v USA, a pokud jde o Evropu, pak počátky p.r. můžeme vystopovat přinejmenším už někdy koncem 1. svět. války. Tehdy se objevují dvě dodnes snad nejužívanější formy podpory rodin s dětmi: daňové úlevy a rodinné přídavky. Tato opatření nebyla zaměřena primárně na problém chudoby, i když jistě měla v tomto směru jakýsi preventivní účinek. Spíš tu hrály roli nastupující pronatalitní ambice soc. politiky tehdejších průmyslových států (typickým případem je Francie, která si tuto vůdčí notu podržuje tvrdošíjně podnes). Rodiny byly přitom podporovány pouze svým chlebodárcem – většinou manželem/otcem, tj. „zaměstnancem“ a klientem soc. zabezpečení. Rodina byla podporována jako jeho rodina a děti jako jeho děti. Tento rys, příznačný ještě i pro W. H. Beveridgeovu reformu soc. zabezpečení, je v posledních desetiletích podrobován značné kritice, zejm. ze strany feministicky a liberálně orientovaných autorů.
Teprve v 70. l. se p.r. jako pojem začíná obecně užívat v rámci evrop. soc. politik. Prakticky každý stát v Evropě formuluje nějakou „p.r.“ (pod různým označením se takřka samozřejmostí stávají především různé „rodinné dávky“, ať už jako součást soc. pojištění, soc. podpory či jako zvl. položky: family allowances, statutory maternity pay; Kindergeld, Muttergeld; allocations familiales, allocation pour jeune enfant…; obvyklé jsou i daňové úlevy a časté jsou pokusy o propojení obojího – dávek a daní; také velkou část sociálních služeb je možné dnes řadit do p.r.). Často v rámci současných p.r. ovšem vystopujeme rozporné cíle, prostředky i východiska: uplatňují se zbytky propopulačních ideálů (zejm. Francie, země sov. bloku), zároveň se ale často přistupuje na oprávněnost takových požadavků, jako je požadavek na právo rodičů mít děti chtěné, a to tehdy a za takových okolností, kdy oni sami chtějí. Nebo v souvislosti s krizí welfare state v 70. l. sílí trend vázat prostřednictvím tzv. means-tests podporu jenom na ty nejpotřebnější rodiny a povaha redistribuce v rámci p.r. se mění od „horizontální“ (přerozdělení od těch, co děti – rozuměj „rodiny“ – nemají, k těm, co je mají) k „vertikální“ (přerozdělování ve směru od bohatších k chudším); současně však je posilován důraz na otázku dětí a lidí, kteří se o ně v rodinách starají, jako subjektů, jež by měly mít na ničem nezávislý (univerzální) nárok na dávku či jinou formu pomoci – výrazem takových snah je např. diskuse o zavedení tzv. „základního příjmu“ čili „sociálních dividend“ (basic income). Obecněji, p.r. je právem vydávána za součást rozsáhlé liberalizace podmínek života v moderní společnosti, neboť např. do značné míry přispívá k osvobození žen z domácnosti pro běžný trh placené práce; stejně tak srozumitelný je ale požadavek, aby p.r. pomáhala upevňovat odpovědnost lidí za osud svůj i osudy svých bližních. Tento obtížně řešitelný konflikt liberálních a konzervativních východisek ze všeho toho, co bývá za p.r. označováno, zmírňují některé koncepce z posledních let, založené na zdůrazňování perspektivy životních drah a rozmanitosti rodinných forem v jejich průběhu. P.r. tak přestává být nazírána jako nějaký samostatný balík opatření vztahujících se k více či méně jasně definovaným formám rodinného soužití a stává se jakousi obecnou soc.polit. perspektivou, která prolíná všemi tradičními institucionálními systémy i dílčími opatřeními: soc. pojištěním, soc. podporou, daňovou politikou, politikou zaměstnanosti, programy pro handicapované atd. P.r. – či „politika životního běhu“ – se proto týká stejně tak rodičovských dávek, jako třeba dávek běžného nemocenského pojištění či starobních důchodů. Takový přístup byl zajímavě formulován i v bývalém Československu, a to ještě během l. 1988–1989 interdisciplinárním týmem odborníků pod vedením J. Alana. Existují již i další, navazující práce. Pravda ovšem je, že jenom velice obtížně a pomalu se takové progresivní koncepce uplatňují v praktické politice.
family policy politique familiale Familienpolitik politica familiare
Literatura: Koncepce rodinné politiky. Praha 1988; Moyzesová, D.: Mezinárodní srovnání politik sociální pomoci. Praha 1991; Wingen, M.: Kinder in der Industriegesellschaft – wozu? Analysen – Perspektiven – Kurskorrekturen. Zürich, Osnabrück 1982; Aldous, J. – Dumon, W.: Family Policy in the 1980's: Controversy and Consensus. Journal of Marriage and the Family, 52, 1990; Dumon, W.: Challenges Facing Family Policy in Europe. Family Policy Bulletin, 1991.