Prostředí sociální
prostředí sociální – většinou se chápe jako souhrn všech sociálních, resp. společenských aspektů životního prostředí. Termín je nepřesný a významově se překrývá nejen s termínem sociální kontext, ale i s termíny společenské prostředí (bývá ale chápáno i úžeji, jako prostředí společenských styků, bezprostřední společenské komunikace) a sociální podmínky (tento termín akcentuje vliv, podmiňující působení sociální reality na jednotlivé spol. subjekty). Jako synonymum p.s. se používá také spíše lit. termín sociální svět. Někdy je p.s. chápáno tak široce, že téměř splývá s obsahem pojmu společnost. V užším významu se p.s. někdy rozumí referenční skupina – rodina, pracovní skupina, ale i jiné specif. prostředí, jako je vězení, nádražní čekárna apod., kde člověk žije nebo dočasně pobývá a kde vznikají spol. stimulující situace. Přes určitou vágnost svého obsahu je pojem p.s. běžně užíván v s-gii, soc. psychologii, kult. antropologii a jiných vědách. Jeho vymezení a význam souvisejí s diskusemi o specifikách sociálního a společenského a o prioritách „společenského“ nad „biologickým“ a „individuálním“. Osvícenství vycházelo z předpokladu, že lidská přirozenost je nezávislá na p.s. a je vzhledem ke společnosti prvotní. Naopak hegeliánství v Německu a spencerismus v Anglii chápaly společnost jako organický celek, který je na jedincích, z nichž se skládá, nezávislý a je jim nadřazen. Mezi válkami probíhala polemika mezi tzv. nativisty, kteří kladli důraz na vrozené činitele, a těmi, kteří zdůrazňovali vliv prostředí a tzv. vnějších činitelů ve vztahu k individuu. Teorie, které kladly důraz jen na biol. determinanty lidského chování, byly odmítnuty jako mylné i na základě empir. doložených případů negativních důsledků extrémní izolace lidských jedinců od p.s. (případ Kašpar Hauser, Amala a Kamala).
Současné koncepce pracují vesměs s tím, že člověk je určován jednak vrozenými instinkty, jednak p.s., které mu vnucuje normy, jež mu brání, aby svobodně uspokojoval své pudy. Marxismus dospěl k názoru, že člověk je determinován spol. vztahy, které vyrůstají z ekon. základny. Teorie o jednostranné determinaci člověka p.s. v tomto pojetí se stala v 50. l. např. v Československu základem k prosazování metod skup. výchovy dětí v kolekt. zařízeních (podle vzoru sov. pedagogiky). Tato koncepce podcenila význam citových vztahů v procesu socializace a někdy vedla i k psych. deprivaci. K objasnění závislosti lidské psychiky na p.s. význ. přispěly v 1. polovině 20. st. poznatky kult. antropologů ze studia života přír. národů. B. Malinowski hovoří o závislosti na kultuře, tj. makrostruktuře spol. života, a na specif. soc. interakcích v malých skupinách, tj. mikrostruktuře spol. života. P.s. je vytvářeno prolínáním obou vlivů. Moderní soc. psychologie se přiklání k názoru, že každý člověk přichází na svět především jako biol. bytost a teprve život v p.s. a soc. zkušenost z něho vytvářejí spol. tvora. Podobně jako organismus zvířat vytváří jednotu s přír. prostředím, tvoří osobnost člověka jednotu s p.s.. Od narození si člověk osvojuje hodnoty, normy, způsoby chování, kult. vzorce dané společností, které se vytvořily na základě kontaktu předešlých generací s p.s.. Lze tedy říci, že součástí p.s. je v jistém smyslu i soc. či kult. dědictví. Člověk je vlivem p.s. utvářen, ale současně k němu zaujímá aktivní vztah, v němž se uplatňuje jeho individualita, vrozené fyzické i psych. dispozice.
social environment milieu social soziale Umwelt ambiente sociale