Racionalismus kritický
racionalismus kritický – směr ve filozofii vědy, usilující o oddělení vědy od pseudovědy a vytyčení pravidel věd. metody. Jeho zakladatelem a hlavním představitelem je K. R. Popper. Jeho první dílo Logik der Forschung vzniklo v myšlenkovém prostředí logického pozitivismu tzv. Vídeňského kruhu. Značný vliv v anglosaském světě získal r.k. v 2. polovině 50. l. zejm. zásluhou angl. překladu tohoto díla (The Logic of Scientific Discovery). Poté následovaly další Popperovy publikace zásadního významu: Conjectures and Refutations, The Self and Its Brain, Objective Knowledge. R.k. má závažné důsledky pro sociální filozofii, které Popper vyložil v dílech The Open Society and Its Enemies a The Poverty of Historicism. Centrem r.k. se stala po 2. svět. válce The London School of Economics, kde také vznikla jeho nejdůležitější modifikace v podobě koncepce věd.výzk. programů I. Lakatose. Později vliv r.k. slábne a projevuje se zprostředkovaně v polemikách realismu s instrumentalismem. V řešení problému demarkace vědy a pseudovědy se Popperova argumentace soustředila na otázku indukce s cílem ukázat její nerelevantnost pro vědu. Popper přejímá Humeovo stanovisko, že není možné ospravedlnit zákonitost pomocí pozorování, protože jakékoli obecné trvzení vždy překračuje zkušenost. To, že empir. tvrzení nelze nikdy empir. verifikovat, je i hlavní Popperovou námitkou proti logickému pozitivismu. Kromě toho Popper odmítá zásadu, že poznání začíná pozorováním, od kterého se přechází k zobecnění, protože každé pozorování je podle něho již určeno, impregnováno teor. hledisky. Místo toho navrhuje hypoteticko-deduktivní model, kdy z teorie dedukujeme empir. testovatelné (falzifikovatelné) důsledky. Test je potom zaměřen na vyvrácení, nikoli na obhajobu teorie.
Popper zdůrazňuje myšlenku asymetrie verifikace a falzifikace: obecné tvrzení nelze nikdy s jistotou dokázat, ale lze jej s jistotou vyvrátit. Vyvratitelnost se stává synonymem vědeckosti a metoda vědy spočívá v neustálém vyhledávání a eliminaci chyb. Ve snaze vyhnout se skepticismu Popper obhajuje tzv. regulativní ideu pravdy: pravdu sice nikdy nemůžeme pozitivně určit, ale přibližujeme se k ní prostřednictvím metody permanentní kritické revize všeho dosavadního vědění. Vědění má tak jen domněnkový charakter a i v případě, nepodaří-li se je vyvrátit, je nadále přijímáno pouze hypoteticky. Popperovo odmítnutí verifikace má též širší světonázorové souvislosti. Každá snaha o potvrzení a jistotu vede podle něho k dogmatismu, protože nás nutí přehlížet ty skutečnosti, které jsou s prověřovanou teorií v rozporu, nebo je prohlašovat za nepodstatné. Obhajoba teorií svádí proto k opakování banalit, protože čím méně řekneme, tím méně se mýlíme. Dynamický rozvoj vědy vyžaduje podle Poppera naopak odvážné a riskantní myšlenky provokující kritiku, a takový rozvoj je možný pouze podle vzoru „zkouška-omyl“, „návrh-vyvrácení“. Od původního logického problému indukce se těžiště jeho pozornosti přesouvá k problému dynamického růstu vědění a vede k vytvoření obecného evolučního modelu. Teor. i biol. vývoj je nekonečným procesem řešení problémů, kdy se cestou eliminace chyb z navrhované teorie dospívá k problémům novým a hlubším, procesem, který si v každém okamžiku sám tvoří své nové perspektivy. R.k. se tak stal symbolem tzv. neautoritářské teorie poznání. Na poli soc. filozofie se r.k. obrací proti koncepcím historicismu. V souladu se svými metodol. zásadami popírá možnost poznání hist. zákonitostí, a tím samozřejmě i možnost dlouhodobých predikcí. Místo toho vytyčuje zásadu tzv. dílčího sociálního inženýrství. Ve své koncepci otevřené společnosti Popper polemizuje s různými formami totalitarismu, k jehož hlavním představitelům řadí Platóna, G. W. F. Hegela a K. Marxe. Popperova koncepce společnosti byla kritizována některými představiteli frankfurtské školy v tzv. sporu o pozitivismus.
R.k. byl ve své „čisté“ podobě záhy podroben ostré kritice především pro příliš jednoduché pojetí vztahu teorie a empir. báze (jeden empir. test může okamžitě vyřadit celou teorii) a extrémní antiinduktivismus. Živou diskusi vyvolala hist. analýza vývoje vědy T. S. Kuhna, která upozornila zvl. na neslučitelnost r.k. s reálnou věd. praxí. Diskuse vyústila do sborníku Criticism and the Growth of Knowledge, ve kterém je předložena nová verze r.k. vypracovaná I. Lakatosem. Pod Kuhnovým vlivem se Lakatos snaží o soulad filozofie vědy a historie vědy, ale přitom chce zachovat normativní charakter metodologie. Opouští zásadu, že vědeckost teorie spočívá v přímé empir. vyvratitelnosti a uznává relevantnost pozitivní důkazové evidence. Svůj odklon od některých Popperových zásad zakládá na myšlence, že netestujeme jednotlivé izolované teorie, ale jejich celky – tzv. věd.výzk. programy. Teorie uvnitř programu sdílejí určité společné metafyzické principy, obecný pohled na svět (tzv. tvrdé jádro programu); tato myšlenka byla inspirována Kuhnovým pojmem paradigmatu. Přijetí či odmítnutí teorie není proto záležitostí jednoduchého testu, ale je podmíněno charakterem celého programu – v této souvislosti hraje klíčovou roli pojem progresivního problémového posunu, který je program schopen uskutečnit. Koncepce věd.výzk. programů je dále rozvíjena v The London School of Economics. K nejčastěji diskutovaným tématům patří problém hodnocení progresivnosti programu, racionální preference jednotlivých teorií a možnosti objektívního kritéria věd. pokroku. K obecným znakům myšlení vycházejícího z r.k. patří snaha zamezit vlivům relativistického a psychol. pojetí metodologie.
critical rationalism rationalisme critique kritischer Rationalismus razionalismo critico
Literatura: Ackermann: The Philosophy of Karl Popper. Massachusetts 1976; Lakatos, I. ed.: The Problem of Inductive Logic. Amsterdam 1968; Lakatos, I. – Musgrave, A. eds.: Criticism and the Growth of Knowledge. Cambridge 1970; Magee, B.: Karl Popper. Fontana, Glasgow 1973; O'Hear, A.: Karl Popper. London, Boston and Henley 1980; Parusníková, Z.: Kritický racionalismus a jeho vyústění. Praha 1989; Radnitzky, G. – Andersson, G.: Progress and Rationality in Science, Boston Studies in the Philosophy of Science. Reidel, Dordrecht 1978; Schillp, P. A. ed.: The Philosophy of Karl Popper, The Library of Living Philosophers, Open Court. La Salle 1974; Viceník, J.: Spory o charakter metodológie vied. Bratislava 1988.