Sympatie – antipatie
sympatie – antipatie – náklonost a odpor jedné osoby vůči druhé. Ch. H. Cooley (1912) použil první termín pro jeden ze znaků pozitivní interakce v malých skupinách, ve spojení s vědomím „my“, které obsahuje sympatii a identifikaci. Zkoumaly se především podmínky pro vznik s.-a. v soc. interakcích a fenomén sympatie se studoval jako činitel utváření malých skupin. A. W. Staats (1968) a D. E. Byrne (1971) vytvořili teorii sympatie, která vystupuje především ve vztahu k fenoménu sociální atraktivity. Obecně platí, že sympatie vůči osobám vzniká, když jsou vnímány jako zdroj zpevnění (odměn) nebo jsou s odměnami asociovány. Podobně vyvstávají antipatie, když jsou osoby zdrojem trestů nebo jsou s tresty asociovány (viz odměna a trest). Vznik s.-a. tedy souvisí se sociálním učením na základě klasického podmiňování. Zákl. symptomem sympatie je pozitivní hodnocení jejího předmětu a snaha po zvýšené komunikaci s ním; a vice versa to platí pro antipatii. Byrne vyjádřil tato fakta jako paradigma podobnosti-atraktivity, založené na konceptu zpevnění. Je-li osoba A zdrojem odměn pro osobu B nebo je s těmito odměnami asociována, vytváří u osoby B dojem, že je jí podobná, a stává se tak pro ni atraktivní (sympatická). Intenzitu vyvolané sympatie mohou zeslabovat negativní zpevnění, jichž je předmět sympatie zdrojem nebo s nimiž je asociován.
Sympatie může být podmínkou vzniku trvalejšího soc. vztahu, jestliže osoby se navzájem pokládají za velmi žádoucího druha a současně jsou o této vzájemnosti přesvědčeny. Vede to k vzájemnému přizpůsobení, ke vzniku náklonnosti a přátelství (T. M. Newcomb, R. H. Turner, P. E. Converse, 1965). Podle C. F. Graumanna (1972) stejně jako podle G. C. Homanse (1961) je každá soc. interakce vzájemnou gratifikací. (S.-a. je možné vysvětlovat jako důsledky nebo očekávání vzájemné evalvace a devalvace.) Homans formuloval také vztah mezi intenzitou s.-a. a častostí vzájemných interakcí: je-li partner interakce od počátku sympatický, bude přibývající interakce tuto sympatii zesilovat; je-li však partner od začátku nesympatický, bude častější interakce zvětšovat antipatii. S narůstáním sympatie mezi osobami se také zvyšuje jejich vzájemná závislost, což objevil Homans (1950) a potvrdil experimentálně E. W. Bovard (1951). Na základě toho H. A. Simon (1952) formuloval tezi, že intenzita interakce I je funkcí sympatie F (friendliness) a aktivity A uvnitř skupiny, tedy: I = f (A + F). Lapidárně to vyjadřuje E. Aronson (1972): máme rádi lidi příjemné, ty, kteří s námi souhlasí, kteří nás milují, spolupracují s námi, chválí nás atd. Fenomén s.-a. je také do značné míry ovlivňován sociální percepcí: posuzujeme-li druhé osoby jako nám názorově (postojově) podobné, vyvolává to v nás sympatie vůči nim; totéž platí i pro povahové znaky s tím, že nám podobné povahové rysy akceptujeme (J. Karylowski 1975). S. Baley (1961) poukázal na to, že sympatie souvisí také s empatií a s citovou „indukcí“.
sympathy – antipathy sympathie – antipathie Sympathie – Antipathie simpatia-antipatia
Literatura: Jager, B. O.: Antipathie und Sympathie. München 1961.