Teorie
teorie – (z řec. theoria = podívaná) – obecně ucelený výkladový či predikační systém vztahující se k nějakému problému. „Theores“ byli původně vyslanci měst v antickém Řecku, kteří se jako čestní hosté zúčastňovali kultovních her v jiných městských státech, znali pravidla i zvyklosti těchto her, zpravidla jich mnoho viděli a poznali, byli s to je kvalifikovaně posuzovat a vysvětlovat, ale nezasahovali do nich. U Platóna se můžeme setkat s adjektivem „teoretický“, označujícím jeden z 10 možných způsobů života. Aristoteles mluví jen o dvou typech života důstojných pro občana řec. polis, o životě „praktickém“, jehož obsahem je veř., především polit. činnost, a „teoretickém“, rozjímavém, kontemplativním, který považuje za lepší, důstojnější. Ten, kdo si jej vyvolí, se má vyhýbat všem věcem „praktického života“, protože účast na nich může negativně ovlivnit povahu kontemplace. Od té doby se pojem t. vyvíjel jako určité opozitum k pojmu praxe. Jako kontemplaci chápe t. i převážná část středověké filozofie. Pro novověkou vědu jsou ale prototypem t. spíše Euklidovy Základy geometrie než aristotelovská kontemplace.
Exaktně bývá t. dnes vymezována jako uspořádaná množina tvrzení (pravdivých, dostatečně potvrzených, dokázaných) vztahujících se k dané oblasti a splňujících určité podmínky, mezi které patří: 1. požadavek jednoznačnosti a dostatečné přesnosti používaných pojmů, tzn., že každý z pojmů dané t. musí být buď elementární (a priori zcela obecně jasný), nebo musí být zaveden správnou definicí pomocí elementárních pojmů dané t. či pojmů již dříve správně definovaných v rámci dané t.; 2. požadavek „úplnosti“, spočívající v tom, že daná t. musí zahrnovat všechny objekty a jevy (event. vztahy mezi nimi) náležející k oblasti, k níž se vztahuje; 3. požadavek „konzistence“, vyžadující, aby v rámci dané t. neexistovala dvě navzájem se vylučující tvrzení nebo aby taková tvrzení z ní nebyla podle platných pravidel vyvoditelná. K zákl. funkcím každé t. patří funkce explanační, tj. vysvětlovací, a funkce predikační, resp. prognostické (viz prognóza, predikce). V oblasti vědy se pojem t. užívá v několika souvislostech: a) ve vztahu k pojmu empirie (v této souvislosti se o t. uvažuje jako o zobecnění empir. poznatků nebo alespoň o jejich utřídění a vysvětlení), b) ve vztahu k hypotéze (dostatečně potvrzená či verifikovaná hypotéza se stává t. nebo součástí t.), c) ve vztahu k metodě (zatímco t. obsahuje především tvrzení o objektech a jevech dané oblasti a vztazích mezi nimi, metoda spočívá v pravidlech určujících, jak s těmito objekty, jevy, vztahy atd. v rámci dané t. zacházet). Převládají-li při výstavbě t. pravidla induktivní, hovoříme o induktivní t., je-li t. vybudována převážně nebo výlučně pomocí deduktivních pravidel, hovoříme o deduktivní t. (viz dedukce). Čistě deduktivní t. se vyskytují zejm. v matematice a logice. Předmětem t. může být i sama t. V tomto případě hovoříme o metateorii. Týká se mj. vývoje t., obecnými zásadami její výstavby a vzájemným srovnáváním různých t. Přístupy k teor. práci a k úloze t. mají v jednotlivých věd. oborech svá specifika (viz teorie sociologická).
theory théorie Theorie teoria
Literatura: Essler, W. K.: Wissenschaftstheorie. Freiburg-München 1970; Filkorn, V.: Úvod do metodológie vied. Bratislava 1962; Lobkowitz, N.: Theory and Pratice. Notterdam 1967; Štěpin, V. S.: Stanovlenije naučnoj těorii. Minsk 1976; viz též teorie sociologická.