Sociologický ústav ČSAV
Sociologický ústav ČSAV (1965–1970)
Nejviditelnějším svědectvím obnovy a nového rozvoje sociologie v Československu v šedesátých letech 20. století bylo zřízení Sociologického ústavu ČSAV k 1. lednu 1965, který se měl stát ústředním oborovým pracovištěm. Přípravnou komisi v rámci Vědeckého kolegia filosofie a sociologie ČSAV vedl Pavel Machonin, který zpracoval i klíčové programové dokumenty. Prezidium ČSAV schválilo zřízení ústavu v červnu 1964. Ředitelem nového ústavu byl jmenován Miloš Kaláb (zůstal v této pozici až do zrušení ústavu v roce 1970), jeho zástupcem Zdeněk Strmiska. Do ústavu přešli někteří pracovníci Filosofického ústavu (Irena Dubská, Dragoslav Slejška, Erika Kadlecová s většinou svého oddělení pro výzkum náboženství), další byli získáni konkurzem; až na výjimky (Václav Lamser) se však nejednalo o sociology starší generace, nýbrž o absolventy jiných oborů z padesátých a šedesátých let. Na konci roku 1968 měl Sociologický ústav 67 zaměstnanců, 23 aspirantů a 6 pracovníků na studijním pobytu, počítalo se přitom s dalším rozšiřováním. Ústav zprvu sídlil ve stísněných prostorách v Praze Na příkopech, v roce 1967 se přestěhoval do nově zřízeného areálu Akademie věd v rekonstruovaných prostorách v Jilské ulici.
K ustálení organizační struktury ústavu došlo v roce 1967, kdy se dělil na pět vědeckých oddělení: obecné sociologické teorie (vedoucí Miroslav Jodl, dalšími pracovníky byli například Lubomír Brokl, Karel Jiruška nebo Jan Vláčil; oddělení zahrnovalo i dřívější skupinu sociologie kapitalistických společností), sociologické metodologie (vedoucí Václav Lamser, dále Jan Řehák a Michal Illner), sociologie pracovních skupin (vedoucí Dragoslav Slejška, dále například Rudolf Battěk, Jiří Blucha, Ivan Fišera, Libuše Háková a Oto Sedláček), sociologie volného času (vedoucí Blanka Filipcová, mezi dalšími pracovníky byli Vlasta Fišerová, Ladislav Hrdý, Marie Huláková, Hana Malá a Blanka Vaváková) a teorie a sociologie náboženství (vedoucí Erika Kadlecová, dále Peluška Bendlová, Jaroslav Hranička, Ladislav Prokůpek a Estera Sládková), později přibylo oddělení srovnávací sociologie. V lednu 1968 bylo jakožto přidružená organizace zřízeno Evropské středisko pro volný čas a výchovu, jehož ředitelem se stal Bedřich Weiner, dále se uvažovalo o zřízení brněnské pobočky ústavu (k tomu už nedošlo). Sociologický ústav a jeho pracovníci se v různé míře profilovali ve všech těchto subdisciplínách, výrazná byla především výzkumná činnost v oblasti sociologie průmyslu (Slejška), náboženství (Kadlecová) a výzkumu volného času (Filipcová). Pracovníci ústavu reprezentovali československou sociologii v zahraničí, s klíčovým referátem na sociologickém kongresu v Evianu v roce 1966 vystoupili Miloš Kaláb a Zdeněk Strmiska.
Ústavu se stala osudnou výrazná angažovanost některých pracovníků v reformistickém hnutí roku 1968 (Rudolf Battěk, Miroslav Jodl, Erika Kadlecová, Radoslav Selucký), jímž byl v určité míře prodchnut celý. Schůze pracovníků – členů KSČ Sociologického ústavu 28. srpna 1968 odsoudila invazi vojsk Varšavské smlouvy a přihlásila se k reformnímu programu pražského jara. I když se ředitel Kaláb snažil ústav zachránit, koncem roku 1969 bylo vedení ČSAV donuceno k rozhodnutí o zrušení ústavu prostřednictvím sloučení s dalšími pracovišti Akademie. K tomu došlo na počátku roku 1970, kdy vznikl Ústav pro filosofii a sociologii ČSAV; ústav přitom musela opustit téměř polovina dosavadních pracovníků Sociologického ústavu.
Literatura:
Ladislav Prokůpek: „Normalizace Ústavu po filosofii a sociologii ČSAV.“ Pp. 201–217 in Antonín Kostlán (ed.): Věda v Československu v období normalizace (1970–1975). Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Praha 2002.