Ctnost
ctnost – pozitivní morální vlastnost, atribut morálního jednání a zároveň morální hodnota, která může mít různý konkrétní obsah. Jejím opakem je „nectnost“ či „neřest“. Specifikovaná c. může vystupovat jako morální norma, tedy požadavek a kritérium jednání zároveň, a jako vzor chování. Platón hovoří o 4 hlavních c.: moudrosti, statečnosti, spravedlnosti a umírněnosti. Tyto c. spojuje s krásou a se štěstím, jejich společná přítomnost zaručuje životní harmonii. Za hlavní křesťanské c. jsou tradičně považovány víra, naděje a láska. V podstatě jsou c. všechny hodnoty, které lze připsat lidem a které mají nějaký soc. pozitivní smysl, tzn. prospívají bližním, společnosti, působí ve směru zachování života, překonání obtíží, usnadnění komunikace, rozvíjejí duchovní život. Některé hodnoty jsou však z tohoto hlediska zařazovány různými společnostmi, ideologiemi či náboženstvími rozdílně, i protikladně (např. v sekularizované společnosti přestává být víra c.), některé jsou relativizovány vzhledem k předmětu, ke kterému se vztahují (např. marxismus chápe spravedlnost „třídně“, křesťanství potlačuje lásku erotickou a vyzvedá lásku k bližnímu apod.), některé jsou naplňovány různými dobovými obsahy (např. statečnost, oddanost apod.) a nabývají nebo ztrácejí na významu (např. rytířskost, manželská věrnost atd.). Význam té které c. je také posuzován podle okamžité spol. situace (např. za války se bojovnost implikující agresivitu stává důležitou c., zatímco v období míru může být charakterizována až jako nectnost; za určitých okolností se jistá míra spořivosti, normálně považovaná za c., může nazývat skrblictvím, což je nectnost). Do posuzování c. se tedy zapojuje situační a kult. kontext (viz též relativismus kulturní). V jistém smyslu morální kodex každé společnosti a doby sestává vlastně ze souboru, resp. škály c., které jsou vedle spol. pozice a spol. úspěchu kritériem prestiže. Tzv. morální krizi lze pak charakterizovat jako všeobecný úbytek, znehodnocení tradičních c., nebo (příp. zároveň) jako dosazování dřívějších nectností na místa c. V dnešní době se za krizové c. často označují: poslušnost, poctivost, odpovědnost, pokora. Z hlediska psychoanalýzy většina těchto c. souvisí s úlohou superega a v tomto smyslu nejsou c. autentickým projevem. Vznikají v podstatě pod vnějším, ideol. tlakem. Jejich extrémní projevy vytvářejí vzory chování, které tento tlak zesilují. Nedostatek vzorů c. a vytváření vzorů nectností oslabuje morální cítění společnosti. C. jako fil. kategorií se zabývá etika, jako soc. výtvorem, indikátorem a zároveň kritériem soc. chování sociologie morálky, jako náb. normou sociologie náboženství.
virtue vertu Tugend virtù