Láska
láska – spec. lidský způsob prožívání pozitivního vztahu vysoké intenzity, zacíleného na nějaký konkrétní či abstraktní objekt. S-gie takto označuje vesměs vztah člověka k člověku, nejčastěji mezi mužem a ženou. Takto vnímán však může být i vztah homosexuální (viz homosexualita) a obrazně se totéž označení užívá i pro vztahy k neživým či abstraktním objektům, k penězům (viz G. Simmel), ke krajině (viz H. Librová), k domovu aj. Z hlediska sociobiologie je schopnost l. důležitým prvkem zvýhodňujícím druh Homo sapiens, neboť u něho vytváří bázi pro altruismus, jenž zvyšuje naději skupiny na přežití. Fylogeneticky dosažená úroveň schopnosti l. se v druhu předává geneticky jako jedno ze zákl. pravidel jeho biogramatiky. Prvním podnětem k rozvinutí této vlohy už v raném dětství je l. dítěte k matce. Dítě se od matky učí l. a zvládnutí tohoto vztahu je jedním z prvních předmětů jeho sociálního učení. Rozsáhlou sérií pokusů na vyšších savcích, zejm. opicích, bylo prokázáno, že potřeba l. má pro normální ontogenezi člověka subkult. základ. Deprivace od tohoto vztahu zanechává v dalším vývoji trvalé následky a poškozuje jedince v schopnosti úspěšné socializace, zejm. pokud nedostatek mateřské l. v raném věku není kompenzován jiným silným citovým poutem. Druhým nejvýzn. obdobím v ontogenezi l. je období adolescence, kdy se člověk učí l. jako specif. lidské nadstavbě sexuality. Avšak S. Freud předpokládá jednotu sexuální touhy a l. (i l. k rodičům) už od nejranějšího věku (viz freudismus).
Rozlišujeme různé druhy l. Tak např. l. heterosexuální, která není nadstavbou sexuality, odehrává se v oblasti duševní, resp. citů, se nazývá „láskou platonickou“. Další specif. druh l., tzv. láska mateřská, byl dlouho chápán jako vrozená vloha každé ženy, soc. jen nepatrně modulovatelná. Moderní práce o dětství jako soc. determinovaném jevu (viz zejm. P. Aries) a nově doložená variabilita vztahu k novorozencům a kojencům i v nedávné evrop. historii (např. E. Badinterová) ukazuje na velkou soc. plasticitu i tohoto nesporně biol. zakotveného soc. vztahu. Podle E. Fromma l. mateřská tím, že se orientuje na dítě hned od jeho narození, tedy ještě dříve než dítě získá schopnost diferencovanějšího projevu, dokáže odhlédnout od hodnocení: matka miluje dítě, protože je, ať je jakékoli. Vytváří tím prostor pro vybudování základu k sebelásce. Naproti tomu je l. otcovská spjata s hodnocením: otec miluje nebo odmítá dítě podle toho, jaké je, pozitivně podmiňuje jeho soc. učení odměnami uznávaného výkonu a tím přispívá k soc. kultivaci jeho sebelásky. „Sourozenecká láska“ není s-gií systematičtěji studována. „Milenecká láska“ ve společnostech, kde manželství především zajišťuje dědický přenos rodového majetku na legitimní potomstvo, je realizována jako vztah na manželství nezávislý, resp. vylučující se s ním. Zejm. výběr partnera pro manželství byl a je převážně považován za jev příliš význ., než aby mohl být založen na efemérních citech; o výběru partnera tedy rozhoduje širší rodina anebo dohoda rodičů, nikoli milenecká l. Teprve když v dědictví převáží podíl kulturního kapitálu a sociálního kapitálu, je soc. legitimizován vzájemný výběr páru na základě l. milenecké. Ta se pak stává legitimní součástí lásky manželské. Podle odhadu expertů však l. milenecká přirozeně zaniká asi po dvou letech (přes velký rozptyl okolo této střední hodnoty) a musí být, má-li být udrženo manželství, vystřídána jiným, méně exaltovaným a se sexualitou volněji spojeným vztahem. I sexualita totiž postupem let v každém páru slábne bez ohledu na to, zda a jak je saturovaná. Nesaturovaná sexualita je bází romantické lásky, jejímž hlavním prvkem je nevyslyšená touha. Jako soc. kodifikovaný vztah se tato l. etablovala v období romantismu, jež je shodou okolností časově shodné s obdobím, kdy se vzájemný výběr partnerů pro manželství začíná teprve legitimizovat a je tedy často frustrován. V moderních společnostech je mnohdy romantická l. nahrazována flirtem, jenž je demonstrovanou ambivalencí l. nabízené a odmítané: licitací se při něm rafinovaně zvyšuje hodnota vztahu.
Legitimaci l. jako normy pro vztah mezi manželi provedlo křesťanství v Novém zákoně. Manželská l. zde byla jen zvl. případem l. jako zákl. vztahu mezi lidmi. Byla to tedy l. značně zduchovnělá, se zdrženlivým vztahem k tělesnosti a sexu, vzhledem k němuž si zachovávala značnou autonomii. Sdílení lože manželského však patřilo k církví kontrolovaným povinnostem, nezávislým na citech mezi manželi. Existovaly ale alternativní instituce pro realizaci a sublimaci sexuální touhy mimo manželství (viz prostituce), které potlačila až přísnost reformace. Zároveň byl odstartován dlouhý proces sekularizace manželské l. Následné změny lze charakterizovat pohybem: 1. od pojímání manželské l. jako trvalého, doživotního závazku k vztahu chápanému jako opětovaná volba; 2. od vztahu úplné vzájemné oddanosti k vztahu vzájemného respektu a osobnostní nezávislosti; 3. od obětování se pro vztah k seberealizaci skrze vztah; 4. od přísné libiduální zdrženlivosti k spontánní libiduální seberealizaci. Kultivovaná erotika, kterou dnes chápeme jako zákl. denotát l., si našla cestu i do manželství. Ve spol. vědomí téměř všech průmyslově vyspělých společností našeho kult. okruhu je dnes již prakticky završen přechod od tradičního chápání manželské l. k jejímu pojímání jako sekulární, osobní integritou garantované, permanentně opětované volby, otevírající nové prostory pro seberealizaci a rozvoj autonomních osobností obou manželů, v neposlední řadě skrze libiduální sebevyjádření.
Vzhledem k individ. přitažlivé iluzi o jedinečnosti každé l. a obtížné empir. identifikaci této iluze se s-gie dlouho vyhýbala užívání termínu l.: v tradici comtovského pozitivismu patřila l. k mimověd. skutečnostem. Až G. Simmel tím, že položil základy k interpretativní mikrosociologii a začal se věnovat i analýze relativně nestandardizovaných soc. situací, mohl do kruhu své pozornosti zahrnout i jevy tak subtilní, jako je l., aniž by psychologizoval. V zásadě ovšem chápe l. spíše jako kapacitu nežli jako vztah: buď je psýché obdařeno láskou jako konečnou skutečností, anebo jí prostě obdařeno není; nemůžeme hledat za l. žádný druh externího anebo interního motivačního faktoru, jenž by znamenal více než její náhodnou příčinu, a to je ten hlavní důvod, proč je zcela nesmyslné hledat nějakou legitimační bázi pro lásku. Ač Simmel není slepý k sexuálnímu aspektu heterosexuální l., soudí, že krátké spojení mezi sexem a l. může psychologie dělat jen tehdy, pokud by „upadla do rukou řeznických tovaryšů“. Uznává, že v realizaci je l. vždy subjekt-objektový vztah, jeho pojetí lásky jako kapacity mu však umožňuje převést na společného jmenovatele tak odlišné jevy označované slovem l., jako je křesťanská l. k bližnímu a k Bohu i zničující vášeň k osobě opačného anebo i stejného pohlaví. Simmelův podnět ovšem dlouho nenašel pokračovatele. Z převládající pozitivistické perspektivy tu totiž nebylo čím se zabývat. Až vlna interpretativní sociologie 60. l. vrátila l. s-gii zpět jako legitimní předmět věd. zájmu. Mezi význ. mezníky na této cestě lze jmenovat zejm. dílo M. P. Foucaulta a N. Luhmanna. Foucault zavedl pojem l. v kontextu s komplementárními pojmy moci, rozumu a sexu jako význ. prvek do analýz historicity struktur soc. diskursu, Luhmann už v postmodernistické analýze soc. kodifikace lidských vztahů využívá podněty moderních informačních teorií, strukturalismu a evolučních teorií a věnuje l. monografickou pozornost.
love amour Liebe amore
Literatura: Badinter, E.: L'amour en Plus: Histoire de l'amour maternelle. Sv. 17.–18. Paris 1980; Foucault, M.: Histoire de la Sexualité. Paris 1984; Fromm, E.: Umění milovat. Praha 1966; Luhmann, N.: Love as Passion: The Codification of Intimacy. Cambridge, Mass. 1986; Simmel, G.: (1923) Über die Liebe (Fragment). In: Fragmente und Aufsatze aus dem Nachlass und Veröffentlichungen der letzten Jahren. Hildesheim 1967; Simmel, G.: Die Koketerie; Das Relative and das Absolute im Geschlechterproblem. In: Philosophische Kultur: Gesammelte Essais. Potsdam 1923.