Jazyk vědy
jazyk vědy – funkční abstrakce, pomocí níž se vyjadřuje skutečnost, že jednotlivé vědy si vytvářejí a používají vlastní způsob vyjadřování, „jazyky“, které se některými společnými rysy liší od jazyka každodenní komunikace i od tzv. uměleckého jazyka. Ve skutečnosti neexistuje žádný univerzální j.v., jazyk společný všem vědám. Představa, že je možné a žádoucí konstruovat univerzální j.v., má však dost vyznavačů a vznikla již dost dávno. Je spojena s úsilím skupiny filozofů a vědců sdružených ve 30. l. ve Vídeňském kruhu. Navazovali zejm. na podněty obsažené v díle G. W. Leibnize, jenž se podobně jako mnozí jeho současníci i předchůdci (např. scholastik R. Lullus) pokoušel vytvořit ars combinatoria (umění kombinovat) jako prostředek k nalezení pravdy. Domníval se, že naše myšlení je jakýmsi druhem počítání se znaky a že proto můžeme přeložit všechny pojmy do jazyka čísel (a jiných znaků) a vybudovat logický kalkul, který by umožnil plnit všechny funkce rozumového myšlení úsporněji a efektivněji. Leibniz byl přesvědčen o tom, že tato metoda, vycházející z univerzálního, jednotného jazyka, by byla mimořádně užitečná. Myslitelé sdružení kolem O. Neuratha a R. Carnapa ve Vídeňském kruhu se pokusili vytvořit „jednotnou vědu“, která měla být založena právě na „jednotném“ j.v. Idea jednotného jazyka se opírala mj. o tento předpoklad: jestliže je nějaký znak definován pomocí jiných znaků, je možné jej eliminovat všude tam, kde se vyskytuje, a to tak, že větu, která znak obsahuje, přeložíme do tvaru věty, která jej již neobsahuje. Za základ navrhovaných sjednocovacích procedur členové Vídeňského kruhu navrhli jazyk tehdy nejrozvinutější vědy – fyziky. Idea jednotné vědy tak vedla k ideji jednotného jazyka a idea jednotného jazyka vyprodukovala fyzikalismus jako přístup k vědě a světu. Představa jednotného j.v. je sice lákavá, ale není možné ji do důsledků realizovat. Její reálný kognitivní obsah spočívá v tom, že je potřebné hledat všechny možné logické, sémantické, lingvistické, metodol. a fil. prostředky k tomu, aby se komunikace mezi jednotlivými vědami zjednodušila a zefektivnila.
Novopozitivistická filozofie sice ideu jednotného jazyka později sama opustila, ale zanechala ve fil. myšlení výraznou stopu tím, že položila mimořádný důraz na analýzu j.v. Někteří novopozitivisté šli dokonce tak daleko, že celou filozofii pojali jako analýzu j.v. a později jako analýzu jazyka vůbec. Někteří badatelé v oblasti filozofie vědy až donedávna pokládali za prokazatelné, že j.v. má dvě odlišitelné úrovně: úroveň pojmů, které jsou přímo spjaty s pozorováním (v nejširším slova smyslu) a se (smyslovou) zkušeností, a úroveň pojmů, které nemají tuto povahu. Proto se obvykle rozlišovaly tzv. observační termíny (pojmy) a jazyk observační a tzv. teor. termíny (pojmy) a jazyk teoretický. V dalším vývoji filozofie vědy a obecné metodologie se začalo stále jasněji ukazovat, že dichotomie observačního a teor. jazyka je neudržitelná, a to nejen proto, že teor. pojmy není možné z vědy vyloučit, aniž by věda nebyla v podstatě likvidována, ale především proto, že ve vědě vlastně až na malé výjimky žádné „čisté“ observační pojmy neexistují. J.v. vyrůstá z přirozeného, resp. běžného jazyka, zároveň se však od něho odlišuje tím, že vědomě vylučuje (nebo se snaží vyloučit) některé z jeho podstatných charakteristik, zejm. polysémii, emocionální zatíženost některých slov, metaforičnost, redundanci, spjatost běžného jazyka s běžnými životními situacemi a s konkrétním komunikačním kontextem. Každé vědě jde o vyjadřovací přesnost, jednoznačnost a výrazovou úspornost, přičemž ideálem bude vždy maximálně formalizovaný jazyk (viz formalizace). Téměř všechny vědy bez výjimky se o to nějakým způsobem pokusily – existují tedy i pokusy o tvorbu formalizovaných sociologických jazyků.
Rozdíly ve způsobech vyjadřování věd. poznatků mohou, ale nemusejí signalizovat míru rozvinutosti (exaktnosti) jednotlivých věd, protože většinou poukazují na ontologickou odlišnost, na rozdíly v povaze objektu, který je předmětem dané vědy, příp. na rozdíly v metodě, pomocí níž je objekt zkoumán. Všechny jazyky (nejen jazyky jednotlivých vědních oborů) je možné alespoň přibližně situovat na sémantické škále podle toho, do jaké míry jsou polysémické či polymorfní. Na jedné straně této škály budou např. jazyky programovací, v nichž každému znaku absolutně jednoznačně přiřazujeme striktně vymezený význam, na opačném pólu bude jazyk umění, kterému předchází běžný jazyk, jenž je polysémický, významově neurčitější, ale méně polymorfní než jazyk např. malířství či architektury. Schematicky můžeme sémantickou škálu jazyků zobrazit přibližně takto:
Jednotlivé vědy redukují bohatství přirozeného jazyka, neboť ho používají k co možná přesnému vyjádření věd. poznání v určité předmětné oblasti. Této redukce dosahují mj. tím, že si vytvářejí vlastní terminologii, souhrn odborných pojmů převzatých buď z přirozeného (vlastního či cizího) jazyka, nebo uměle vytvořených, přičemž jejich význam je jednoznačně určen definicemi.
language of science langue (langage) de la science Sprache der Wissenschaft linguaggio scientifico
Literatura: Carnap, R.: Problémy jazyka vědy. Praha 1968; Miltová, A.: Jazyk vedy. In: Gál, F. a kol.: Svet vedy a poznávania. Bratislava 1988; Nalimov, V. V.: Verojatnostnaja moděl jazyka. Moskva 1979.