Manicheismus
manicheismus – náb. učení považované za herezi, blízké gnosticismu, které vytvořil ve 3. st. n. l. Peršan Mání. Je aplikací principu dualismu a základem řady náboženských hnutí a sekt. Synkreticky spojuje prvky orientálních náboženství, zvl. zoroastrismu a buddhismu, s křesťanstvím. Jeho základ tvoří perský dualismus boje dobra se zlem (světla, tj. Boha a jeho říše, s tmou, tj. ďáblem a jeho říší), ve kterém je dobru přisuzována duchovní (spirituální) povaha, zatímco zlo má povahu hmotnou (materiální). Odtud pramení manicheistický požadavek, aby člověk usilující o dobro potlačoval svou tělesnost, která mu v kontaktu s dobrem brání. Podle stupně askeze se stoupenci m. dělili ve dvě skupiny: vyvolené (elekty), žijící mnišským životem, a laiky čili posluchače (auditory). M. se záhy rozšířil do řady oblastí starověkého a raně středověkého světa – na západě pronikl až do Španělska, na východě do Střední Asie a Číny. Téměř všude byl státem pronásledován. Přesto přetrval hluboko do středověku. Na heretickém okraji křesťanského světa byly manichejské myšlenky adaptovány nejprve sektou paulikiánů (jméno odkazuje k apoštolu Pavlovi), která vyrostla v 7. st. v Sýrii, Malé Asii a Arménii. Původně se sice tomuto zařazení bránila jako nařčení, ovšem i Markión, na něhož navazovala, byl dualistický gnostik; všechny tyto skupiny časem splynuly. Paulikiáni byli jako bojovní záškodníci na byzantském pomezí po několika porážkách v 9. st. přesídleni na území Thrákie, aby tam střežili hranice; zde napomohli v 10. st. ke vzniku sekty bogomilů, kteří rovněž odmítali Starý zákon, neuznávali etablovanou církevní organizaci, hmotný svět pokládali za výtvor ďábla, za vězení lidské duše. Jejich „dokonalí“ neznali manželství, požívání masa a jiných jídel. Ostře kritizovali církevní hierarchii a hlásali myšlenky soc. spravedlnosti. V Bulharsku bylo hnutí bogomilů vlivnou menšinou. V Bosně dokonce ovládlo zemi, protože bylo schopno nalézat kompromisy. S bogomilstvím jsou spjati i kataři, kteří se rozšířili ve 12. st. na jihu Francie, severu Itálie a Španělska. Byli příkrými dualisty, hlásali, že říše světla a říše tmy stojí nesmiřitelně proti sobě, prosazovali asketický životní styl. I u nich byli „dokonalí“, tvořící zvl. stav dosahovaný přijetím „svátosti útěchy“, která byla vlastně přípravou na smrt, urychlovanou některými dobrovolným vyhladověním. Vytvořili jakousi tajnou církev, do níž „nedokonalí“ nebývali zcela zasvěcováni, takže žili na zvláštním pomezí katolicismu a katarského společenství. Jejich učení, které odmítalo tento svět jako něco od základu špatného, je pozoruhodné i fil. Byly proti nim vedeny nemilosrdné křížové výpravy a scholastičtí filozofové psali proti těmto „novým manichejcům“ fil. a teologické traktáty (viz Tomáš Akvinský).
Manich(a)eism manichéisme Manichäismus manicheismo
Literatura: Klíma, O.: Manis Zeit und Leben. Praha 1962; Loos, M.: Dualist Heresy in the Middle Ages. Praha 1974; Widengren, G.: Mani und der Manichaismus. Stuttgart 1961.