Puritanismus
puritanismus – (z lat. purus = čistý; pure = čistě) – termín nejprve polemicky použitý (kolem r. 1570) k označení reformního hnutí v anglikanismu, charakterizovaného radikálním požadavkem dokončení reformace. Puritáni vystupovali jako protivníci státní anglikánské církve, kterou chtěli očistit od papežských pozůstatků. Později se vyskytuje p. ve dvojím významu: puritány v užším slova myslu jsou anglosaští presbyteriáni, zastánci církevního zřízení postaveného na správě církevních obcí volenými zástupci (jejich prvním předákem byl Th. Cartwright); v širším smyslu jsou puritány jednak zmínění polit. odpůrci stuartovského absolutismu, jednak všichni angl. protestanti, dodržující mravně přísný životní styl, opírající se každodenně o biblická měřítka (i se zřetelem ke starozákonním pokynům). Pobyt angl. uprchlíků ve Švýcarsku a Kalvínova pozornost věnovaná Anglii propojily obě reformované teologie (H. Bullinger, T. Beza – J. Hooper), takže věroučně jsou puritáni vlastně představiteli kalvinismu (šíření luterství bylo v Anglii zastaveno popravou W. Tyndala v r. 1536). Osobitou teologickou školu p. založil v Cambridgi W. Perkins, který svýmy analýzami duše člověka putujícího ke spáse naznačil cesty i budoucímu pietismu. Jako pronásledovaná opozice, trvající na svobodě svědomí poslušného Bohu, se tzv. nonkonformisté či dissenters stali předchůdci zastánců polit. svobody a byli také posléze nositeli občanské angl. revoluce. Cromwellovým vítězstvím dosáhli krátké vlády a uskutečnili některé církevní i spol. reformy, např. odstranění knihy předepsaných modliteb Book of Common Prayer, biskupského úřadu, varhan z kostelů, přísného svěcení neděle (pro Británii dlouho charakteristického), zavření divadel.
Při tomto posledním evrop. pokusu prodchnout celý kult. život čistě náb. zásadami došlo ovšem i k fanatickým extrémům. Právě strach z násilně obrazoboreckého radikalismu (kromě sporů ve vlastním táboře) způsobil návrat většiny obyvatel k anglikánství (r. 1660). Než došlo k jistému vyrovnání poměrů, zažili puritáni novou vlnu pronásledování. P. se proto dále vyvíjel spíše prostřednictvím postav smířlivých (J. Bunyan). Jeho dlouhodobé kult.-soc. působení zanechalo stopy i v dnešní sekulární oblasti, např. důraz na sebekontrolu, péči o svědomí, subjektivismus, pracovní morálku a filantropii. Zvl. výrazné, byť i modifikované jsou tyto stopy v USA, kam se řada puritánů vystěhovala. P. se rozhodujícím způsobem podílel na vytváření základů am. kultury svým úsilím o vybudování společnosti na biblických základech. Termín „puritán“ se běžně používá pro člověka přísných, rigidních mravů. P. je často chápán především jako praktické plnění požadavků askeze. Puritánský příspěvek k vývoji kapitalismu analyzuje M. Weber v práci Die protestantische Ethik und Geist des Kapitalismus (protestantská etika bývá nazývána puritánskou etikou). Puritánské myšlenky odluky církve od státu, postulátu čistě světského státu, tolerance a náb. svobody působí i v některých dnešních protestantských konfesích.
puritanism puritanisme Puritanismus puritanesimo
Literatura: Haller, W.: The Rise of Puritanism. 1938, 1956; Chambon, J.: Der Puritanismus. Sein Weg von der Reformation bis zum Ende Der Stuarts. 1944; Marlow, J.: The Puritanitradition in English Life. 1957; Prall, S. E. ed.: The Puritan Revolution. A Documentary History. London 1968; Prothers, G. W.: Statutes and Political Documents of the Puritans 1558–1625. 1958.