Teorie sociologická
teorie sociologická – v širokém pojetí, tak jako každá teorie, zobecněné poznání, a to v protikladu k s-gické empirii, ke sběru dat, k zaznamenávání faktů, k popisu jedinečného. Ještě v obecnějším smyslu se t.s. klade do protikadu ke spol. praxi. V úzkém smyslu slova se však, zejm. v některých s-gických školách, omezuje t.s. na „vysvětlující teorie“, které představují deduktivní systémy, v nichž je možno odvodit empir. zjištěné a ověřitelné pravidelnosti z obecných „nomologických“ výpovědí (z obecných výpovědí o „zákonitých“ souvislostech) a tím tyto pravidelnosti „vysvětlit“. Podstatný problém v tvorbě t.s. představuje konceptualizace, tvorba a revize pojmů. Pojmy se uplatňují ve vypracovávání t.s. především prostřednictvím výpovědí, v nichž vstupují do hry jako subjekty a jejich predikáty. Soudy pojmy spojují, pojmy v nich plní logické funkce. Jestliže soudy se opírají o pojmy, pojmy samotné předpokládají soudy, jsou jejich shrnutím a zkratkou. Přísně vzato, nelze tudíž pojmy od soudu, výpovědi dobře oddělit. Pojmy umožňují především skutečnosti kategorizovat, zmapovat; výpovědi určují přesněji, pomocí logických funktorů, vztahy mezi oblastmi jevu pojmově vymezenými. Jestliže pojmy plní poznávací funkce prostřednictvím výpovědi, plní také relativně svébytné funkce. Jako typologie umožňují pojmy (pojmové soustavy) přesněji popsat kvalitativní diferenciaci určitého souboru jevu a vysvětlit ji odkazem na omezený počet „typů“, tj. charakteristik či operátorů, které se ve svých účincích různým způsobem kombinují a tím diferenciaci jevu produkují. Pojmová schémata nebo modely dovolují určit strukturu určité oblasti jevu nebo strukturu procesu, což umožňuje odlišit invariantní prvky a vztahy mezi těmito prvky od proměnlivých momentů, které nelze analyzovat a do teorie začlenit na stejné úrovni obecnosti. Ve svém vztahu k výpovědím zvolené pojmové prostředky rozhodují o úspěšnosti nebo neúspěšnosti celé analýzy. Je tudíž zřejmé, že konceptualizace hraje v poznávacím procesu zcela prvořadou úlohu.
Přes těsné sepětí mezi pojmy a soudy a jejich vzájemné zprostředkování zaznamenala t.s. ve svém vývoji závažný konflikt, jehož předmětem bylo pojetí vztahu mezi konceptualizací a výpověďmi o soc. skutečnosti. Mohli bychom tu mluvit o konfliktu mezi konceptuálním a propozičním či nomologickým pojetím t.s. Tento spor, který vyvrcholil v 50. a zejm. 70. l. 20. st., není dodnes zcela dořešen, i když už ztratil svou někdejší ostrost. Stoupencům t.s. představované T. Parsonsem a jeho školou vytýkali jejich kritici, zejm. G. C. Homans (1959, 1961, 1964), že tato t.s. k obohacení s-gického poznávání nepřispívá, že autoři tohoto směru se de facto soustřeďují na psaní slovníku, na rozdělování jevů do přihrádek, na jejich označování nálepkami nebo, ještě kritičtěji řečeno, na stavbu terminologických „holubníků“, že však nedovedou přesně určit, jak zkoumané jevy spolu souvisejí. Modelem pro t.s. se pro kritiky Parsonsova pojetí stala forma obecných výpovědí o funkčních závislostech mezi jevy typu x = fy, na nichž se zakládá přírodovědecké poznání a jež je podle nich obecným modelem zobecňujících věd. Homans samozřejmě nepopíral potřebu konceptualizace, o kterou se sám ve výstavbě své teorie široce opíral, odmítal však v ní vidět základnu pro vypracování a integraci s-gického poznání a podřizoval ji potřebám propozicionální teorie. T. Parsons (1951) pojímá pojmová schémta jako kategoriální systém, který odlišuje na jedné straně od „klasifikací ad hoc“, jimž schází systémová jednota a jsou vzhledem k objektům nahodilé, a na druhé straně od „teoretických systémů“ představovaných např. současnou mechanikou, která je s to (alespoň pro laboratorní podmínky) formulovat zákonité souvislosti mezi proměnnými, s nimiž teorie pracuje. Empir.-teor. systémy zaujímají podle Parsonse a jeho spoluautorů nejvyšší místo v hierarchii forem poznávacích systémů: mají být s to formulovat zákonitosti, které berou v úvahu i širokou škálu empir. podmínek (včetně mimolaboratorních). Podle Parsonse současné spol. vědy nedosahují úrovně rozpracovaných teor. systémů srovnatelných s klasickou mechanikou, budou však k tomu postupně směřovat. Současná t.s. se má podle něho soustřeďovat na vypracování pojmových schémat založených na kategoriálních soustavách.
V období 2. svět. války a v 50.–70. l., kdy již s-gie zvládla elementární nástroje s-gického výzkumu a nahromadila množství cenných empir. informací, se objevily nejdříve v USA, později také v jiných zemích projekty „propozicionální sociologie“, která se na základě empir. zobecnění snažila formulovat jednoduché věty o obecných souvislostech mezi jevy. Tyto snahy se inspirovaly z rozvoje novopozitivistické filozofie, usilující o zvědečtění spol.vědní práce. Ukázkou programu i výsledku propozicionální s-gie může být kniha B. R. Berelsona a G. A. Steinera Human Behavior (1964). Tato práce uvádí celkem 1045 obecných výpovědí opřených o empir. výzkumy. Velkým problémem propozicionální s-gie se ukázala přesnost výpovědi. Splnění tohoto požadavku je často obtížné a někdy neuskutečnitelné, v mnoha případech je však principiálně možné.
Nároky na upřesnění podmínek, v nichž nomologické věty a empir. zobecnění platí, se ve spol. vědách silně zvyšují tím, že tyto „zákonitosti“ mají hist. charakter, že v určitých podmínkách platí, v jiných se jejich platnost mění nebo ztrácí. Do hry mohou vstupovat také nové „zasahující proměnné“ (intervening variables), které mohou přispět k vzniku nových systémů proměnných, nových determinismů. Deduktivní explikativní model vysvětlení se všeobecně pokládá za univerzální model platný jak pro přír., tak pro spol. vědy. Lze si však klást otázku, zda opravdu pokrývá všechny formy vysvětlení. I když připustíme, že deduktivní postupy se uplatňují ve všech formách vysvětlení, nezdají se být vždy osou, podél které by se vysvětlení strukturovalo: jev může být vysvětlen také na základě postižení určité konfigurace příčin, přičemž vysvětlujícím principem nejsou deduktivní vztahy v explikativním systému, ale tato konfigurace samotná. Propozicionální s-gii se často vytýká, že vede k rozdrobenému, atomistickému poznání. Jejím nedostatkem není, že pracuje především s nomologickými výpověďmi, že hledá obecné pravidelnosti ve spol. světě, ale že má tendenci strukturovat s-gické poznání výlučně jen podle formálních logicko-metodol. kritérií a nikoliv také podle obsahových kritérií substantivní t.s.
T.s. se liší stupněm své komplexnosti, která je určena již vymezením věd. předmětu a vztahovým rámcem, v němž je předmět analyzován. Z tohoto hlediska můžeme tu rozlišovat teorie ad hoc, teorie středního dosahu, s-gické disciplíny, studie globálních společností. Teorie se charakterizují také úrovní své obecnosti, již nelze ztotožňovat s jejich stupněm komplexnosti, i když oba aspekty se kombinují. Globální společnosti mohou být předmětem s-gické analýzy na různých úrovních obecnosti: jako jedinečné společnosti, jako typy společnosti a jako obecné soc. systémy globálních společností. Ve vymezování forem teorie sehrál význ. úlohu pojem teorie středního dosahu, který byl vypracován K. R. Mertonem (1949). Tyto teorie se situují mezi pracovními hypotézami ad hoc a velmi obsáhlými sjednocenými teoriemi, jaké představuje např. Sorokinův systém integrální s-gie nebo Parsonsův s-gický systém. Pojem teorie středního dosahu je pojat problémově, tyto teorie se opírají o myšlenku podstatné souvislosti mezi jevy, vyjádřené v omezeném počtu výpovědí, z nichž jsou odvozeny specif. hypotézy, ověřitelné empir. výzkumy. Teoriemi středního dosahu jsou např. teorie referenčních skupin, konfliktu rolí, formování soc. norem atd.
Z hlediska celkového poznávacího statutu a poznávací role můžeme mezi t.s. rozlišovat „substantivní“ teorie, které se vztahují k věd. předmětu s-gie a člení se podle jeho strukturace, s-gickou metodologii, která zkoumá a vypracovává poznávací postupy, a s-gickou epistemologii, jež se zabývá vztahem mezi s-gickým poznáním a jeho předmětem a soustřeďuje se na otázky platnosti a dosahu s-gického poznání a jednotlivých výzk. strategií. Zvláštní místo zaujímá obecná t.s., která přináší poznatky, jež se aplikují na nižší úrovni obecnosti a uplatňují se jako modely nebo složky modelů pro analýzu konkrétních objektů. Obecné poznatky, pokud jsou přijaty jako platné, mají nezbytně své poznávací normativní implikace. Obecná t.s. je úzce spjata se sociologickou epistemologií, která vzniká jako nezbytný moment sebereflexe v obecně teor. analýzách a ve svém vývoji má tendenci ustálit se jako samostatná disciplína, jež obohacuje s-gické poznání také tím, že mu zprostředkovává podněty vycházející ze soudobé obecné epistemologie a z fil. orientovaných teorií poznání. S-gická epistemologie navazuje také na teorii vědy a na s-gii poznání a s-gii vědy. Obecná teorie se opírá o zárodečné představy a vzory praxe, které často ještě nejsou dostatečně formulovány, unikají vědomé kontrole, s-gickou práci nicméně ovlivňují; často se tu mluví o prototeorii nebo také o metateorii, ale významy a vztahy těchto pojmů v s-gii nejsou ještě přesně ustáleny.
Hlavními obsahovými problémy obecné t.s. jsou: 1. vztah mezi s-gickou teorií a empirií, v krajních polohách mezi empiricismem a teoricismem; 2. vztahy mezi subjektivními a objektivními aspekty v spol.vědní analýze, které mohou být pojaty v naturalistickém (také objektivistickém nebo behavioristickém) duchu anebo v duchu subjektivismu či historicismu; 3. vydělování typů t.s. podle úrovně obecnosti a stupňů komplexnosti (teorie ad hoc, teorie středního dosahu a komplexní teorie soc. systému globální společnosti); 4. status soc. skutečnosti, vztahy mezi soc. a psych., mezi kolekt. a individ., statusy aktérů ve spol. praxi (viz konflikt mezi stoupenci metodol. individualismu a s-gického holismu); 5. elementové a systémové přístupy k soc. skutečnosti, orientace na rozbor soc. závislosti ad hoc nebo orientace na systémovou, strukturální, dynamickou (funkcionální nebo kauzálně-funkcionální) a hist.-genetickou analýzu; 6. s-gické poznání jako subjekt-objektový vztah (hodnocení a spol. praxe, objektivní, kritická a angažovaná s-gie); 7. pohledy na soc. systémy současných vyspělých záp. společností buď jako na systémy, jež jsou schopny zajistit svůj vývoj a jsou nezbytné pro uchování a rozvoj civiliační základny, o niž se opírají, anebo naopak jako na systémy, s jejichž kvalitativní přeměnou se počítá. Trvající různost odpovědí na zákl. problémy teorie a relativní omezenost konsensu v těchto odpovědích je specif. rysem s-gie a spol. věd. Tuto diferenciaci vyjadřují pojmy „směr“, „proud“, „škola“, „vědecké paradigma“ (viz diferenciace sociologie, struktura sociologie paradigmatická, typologie sociologických přístupů).
sociological theory théorie sociologique soziologische Theorie teoria sociologica
Literatura: Albert, H.: Theorie und Realität. 1972; Borger, R. – Gioffi, F. eds: Explanation in Behavioral Sciences Confrontations. 1970; Dixon, K.: Sociological Theory Pretence and Possibility. 1973; James, S.: The content of social explanation. 1984. Kiney Mc, J. C. – Tirykian, E. A. eds: Theoretical Sociology. 1970; Kuhn, Th.: The Structure of Scientific Revolutions. Chicago, Ill. 1962; Merton, R. K.; On Theoretical Sociology. 1967; Parsons, T. – Shils, E. eds: Toward a General Theory of Action. 1951; Smelser, N. J.: Essays on Sociological Explanation. 1968; Topitsch, E. ed.: Logik der Sozialwissenchaften. 1972; viz též typologie sociologických přístupů.