Teorie moci
teorie moci – teorie, resp. koncepce, které jsou součástí všech význ. s-gických paradigmat, protože moc je základním tématem studia vzniku moderní společnosti (a tedy i sociologie jako vědy reflektující završení tohoto procesu). Lze rozlišit 3 období tvorby t.m.: 1. V protosociologických diskusích o spol. smlouvě, polit. revolucích (zvl. fr. z l. 1789–1848) a charakteru moderního státu jde o poznání toho, že přestaly platit osobní pansko-poddanské vztahy, legitimní moc jedince nad jedincem byla nahrazena představou o moci celé společnosti nad jedinci, která jim měla zároveň garantovat svobodu. Podle J. Locka přirozené zákony implikují moc jako fenomén neabsolutní a nearbitrární, předpokládají, že ji jedinci vkládají do rukou občanské společnosti dobrovolným souhlasem, smlouvou. Podle Th. Hobbese je moc delegována společností na suveréna, aby ji ochránil. J. J. Rousseau vidí moc ztělesněnou v lidu, v jeho obecné vůli, z níž prýští občanský stav a suverenita státu, vylučující prosazování partikulárních zájmů. V předsociologickém období byla reflektována i úskalí procesu přechodu od osobní k nadosobní moci. Podle I. Kanta přímá demokracie vede k despocii, Tocqueville se domníval, že „revoluční občanství“ je příčinou zkaženosti národa, G. W. F. Hegel chtěl, aby osobnost byla podřízena mravnosti celku – státu, který není dán libovolným aktem smlouvy, ale vnitřní nutností.
2. Klasická s-gie reflektuje vznik moderní společnosti a v ní působící moci věcněji a kritičtěji v perspektivě hosp., náb., právní a politické. Podle K. Marxe nadosobní a neovlivnitelnou mocí jsou manipulováni jak držitelé třídního panství, tak ti, kteří mu podléhají, a všichni pak podléhají zvěcňující logice oběhu zboží, což původně neměli v úmyslu (třídní boj je ovšem pozitivním mocenským konfliktem, který tento nutný a krizový stav lidské civilizace v budoucnu zruší). M. Weber naproti tomu vykládá moc z perspektivy osobní, tj. z perspektivy sociálního jednání jako šanci jednajícího prosadit svou vůli i proti vůli ostatních. Výkon moci je podle něho podřízen účelové racionalitě; doprovodným pojmem je panství coby připravenost poslechnout na rozkaz. É. Durkheim chápe moc jako fenomén ryze nadosobní, kterým uplatňuje společnost jako kvalita sui generis svůj řád na jednotlivce. Nástrojem moci je sociální fakt jako vnější tlak vůči individ. projevu a vědomí. Morální řád zajišťuje fungování společnosti, pro niž je konflikt zvl. v podobě třídního boje krizí, zhoubou, anomií. V. Pareto považoval za důležité, že mocí disponují jedinci vybavení k tomu iracionálními vlastnostmi, ale záleží na vlastnostech spol. systému, které to aktuálně jsou. Někdy se vyskytují vnitřní tendence daný řád měnit (kombinační instinkty), někdy naopak tendence udržovat daný stav (rezidua stálosti agregátů). Ti, kdo tvoří moc, jsou sjednocení v elitu a prosazují ji konfliktem s potenciální protielitou (charakter spol. systému podmiňuje dobu, kdy je elita vystřídána).
3. Moderní s-gie jednostranně rozvíjí jednotlivé motivy klasiků. V konfliktualistickém paradigmatu G. Simmela, L. A. Cosera, R. G. Dahrendorfa a R. Collinse je moc předmětem konfliktu, jenž naplňuje společnost životadárnou silou. Systémově konsensuální pojetí T. Parsonse a N. Luhmanna vychází z toho, že ten, kdo disponuje mocí, musí respektovat dané uspořádání (systém) společnosti nutné k jejímu fungování. Tato nenásilná nadosobní moc garantuje svobodu. Podle strukturalistů, spec. P. F. Bourdieua a M. P. Foucaulta, moc mají třídy a skupiny, které disponují strukturou (pevnou stavbou) společnosti, a to v symbolické rovině struktury mentalit. Probíhající boj o diskurs, tj. přivlastnění si klíčových významů v daném společenství, je bojem o moc. Praktické paradigma rozpracovali J. Habermas, A. Giddens a A. Touraine: jedinec ve společnosti je omezován praxí, a to strukturálně i systémově, ne však fatálně. S-gie má odkrýt možnosti uvést tento stav na pravou míru – podle Habermase komunikativním jednáním, podle Giddense normativní teorií násilí a podle Touraina teorií sociálních hnutí, resp. návratu aktéra.
theory of power théorie du pouvoir Theorie der Macht teoria del potere