Funkcionalismus (MSgS)

Verze z 10. 11. 2018, 19:18, kterou vytvořil ZRN (diskuse | příspěvky) (Přidána poslední věta Viz též heslo funkcionalismus strukturální ve Velkém sociologickém slovníku (1996))
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

funkcionalismus (MSgS) představuje jednu z nejrozšířenějších obecně sociologických koncepcí v současné nemarxistické sociologii. Zakladatelé sociologie v obou jejích větvích, Marx i Comte, věnovali pozornost funkčním vztahům v životě společnosti, i když je ovšem jinak vykládali. Problém funkčních vztahů se dostává přímo do centra pozornosti u H. Spencera, jako závažný problém se vědomě klade i u E. Durkheima. Funkcionalismus jako programová koncepce vzniká ve 20. letech; tvůrcem termínu je B. Malinowski, který je také současně s Radcliffem-Brownem zakladatelem směru.

Funkcionalismus vyrůstá jako reakce proti tehdejšímu „elementaristickému, atomistickému myšlení ve společenských vědách, které ztratilo ze zřetele celost společenské skutečnosti a s jednotlivými prvky společnosti a kultury zacházelo jako se zcela samostatnými entitami“. Výrazem tohoto přístupu byl tradiční evolucionismus a difuzionismus, proti jejichž pojetí společnosti a kultury jako „slátaniny ze střepů a cárů“ se Malinowski především obrací. Současně vznikl funkcionalismus jako kritická odpověď na popisnost v antropologii a jako kritika nepodložených konstrukcí historického vývoje primitivních společností, jejichž skutečná minulost nebyla známa a byla vůbec prostředkům vědeckého zkoumání obtížně přístupná.

R. K. Merton ve svém kritickém rozboru klasických forem funkcionalismu vymezil základní teoretické postuláty, z nichž zakladatelé funkcionalismu vycházeli. Prvním z těchto postulátů je předpoklad funkcionální jednoty společnosti. Radcliffe-Brown tento postulát charakterizuje jako „podmínku, podle které všechny části systému spolupůsobí s dostatečným stupněm harmonie či vnitřní soudržnosti, tj. aniž by vyvolaly trvalé konflikty, které nemohou být ani vyřešeny, ani upraveny“. Druhým postulátem klasického funkcionalismu je postulát univerzální funkčnosti, podle něhož každý sociální prvek „plní určitou životní funkci“. Tento názor vztahuje Malinowski i na přežitky, jejichž existenci v podstatě odmítá a tvrdí, že „přežitkový charakter“ určitých skutečností je zpravidla zdánlivý, že „je hlavně výsledkem neúplné analýzy faktů“. Podle třetího postulátu jsou všechny elementy společenské skutečnosti funkčně nezbytné, pro život společnosti nepostradatelné. Tyto postuláty neobstojí při kritickém rozboru: je zřejmé, že společenské procesy mohou a za určitých podmínek musí mít rozporný funkční charakter, jestliže je chápeme v různých jejich vztazích, např. vzhledem k jedinci, skupině nebo celku společnosti. Ve společnosti existují nejen funkční, přesněji řečeno eufunkční vztahy, nýbrž také disfunkční vztahy a afunkční vztahy (tj. vztahy, které jsou z funkčního hlediska neutrální, nemají ani pozitivní, ani negativní funkční hodnotu). Prvky společenské struktury nemusí být nezbytné a nepostradatelné ani tehdy, jestliže plní „životně důležitou funkci“ pro společnost, mohou totiž být zastoupeny jinými strukturálními elementy. Právem rozlišuje Merton nezbytnost určitých funkcí a zastupitelnost strukturálních elementů, ekvivalentnost různých strukturálních alternativ.

V podstatných směrech, i když jinými způsoby, rozvíjí funkcionalistickou koncepci také T. Parsons. Podle Parsonse je fungování společnosti určeno soustavou kulturních vzorů, které jsou ve společnosti institucionalizovány, tzn. dosahuje se souladu mezi potřebami lidí, projevujícími se v jejich motivaci, jejich společenskými rolemi, normami a kulturními vzory. Rozpornost mezi zájmy osob, skupin a společností se u Parsonse dostatečně neuplatňuje na úrovni obecné sociologické teorie. Tyto rozpory Parsons pojímá spíše jako „odchylky“ empirické skutečnosti od obecně platných modelů. V některých svých formulacích však Parsons nevylučuje existenci rozporů ve společnosti a mluví o strukturální zakotvenosti rozporných zájmů. Přitom však Parsons nepracuje s pojmem disfunkce jako s kategorií, která by vyjadřovala podstatný a zákonitý jev vlastní sociálnímu systému. Společenský systém je mu „jednotný fungující podnik“, rozpor je mu výrazem nedostatečné integrace systému nebo interference různých systémů. Proto Parsonsova koncepce nepřekonává jednostrannosti funkcionalismu.

O určitou revizi funkcionalistických koncepci se pokusil R. K. Merton. Merton pojímá funkční vztahy především jako objektivně pozorovatelné účinky procesů na sociální systém jako celek a klade důraz na odlišnost funkčních vztahů od subjektivní motivace činnosti. Funkční účinky mohou být zamýšlené nebo chtěné — evidentní funkce, nebo také nezamýšlené nebo nechtěné — latentní funkce.

Funkcionalistické koncepce se setkávaly a setkávají s kritikou i ze strany nemarxistických sociologů, která se týká jak sémantické úrovně funkcionalistické teorie, tak celkového pojetí společnosti jako funkčního systému. Mnozí kritikové poukazovali na skutečnost, že sám pojem funkce je významově velmi vágní nebo aspoň mnohoznačný a že jeho reálný obsah stěží může být dostatečnou základnou pro svébytnou teoretickou a metodologickou koncepci. E. Nagel např. udává šest významů pojmu funkce, které se používají bez rozlišení a u těchže autorů se zaměňují. (Pojem funkce vyjadřuje: a) vztah závislosti; b) souhrn procesů, které se označují bez ohledu na účinky, jež vyvolávají; c) souhrny procesů, které jsou vykonávány spíše celkem než částmi celku; d) očekávaný účinek; e) účinek činnosti pro systém jako celek; f) funkce vyjadřuje „jak určitý prvek přispívá nebo je s to přispět k zachování dané charakteristiky nebo podmínky systému“.) Redukce funkčních vztahů na účinky procesů, jež procesy vyvolávají ve vztahu k celku, kterou provedli sami funkcionalisté, umožnila kritiku, že účinky procesů na širší struktury zkoumá každá věda a že tudíž funkční analýza neoznačuje žádnou zvláštní vědeckou metodu, nýbrž že je jen mytickým názvem pro vědeckou metodu vůbec (Kingsley Davis).

Kritiky funkcionalismu založené na odmítání existence funkčních vztahů nebo na zneuznání jejich specifičnosti jsou jednostranné, míří nejen proti funkcionalismu, ale proti všem sociologickým koncepcím, které fungování společenského systému pokládají za zdůvodněný a závažný sociologický problém. Mnohoznačnost pojmu funkce vyplývá především z toho, že funkční vztahy mají složitý charakter a že se projevují v řadě aspektů i strukturních článků procesu činnosti. K funkčním souvislostem se vztahuje pojem potřeby, zájmu, rovnováhy i funkčních účinků i jiné pojmy. Vymezení pojmu funkce účinky procesů na systém není nesprávné, ale samo o sobě není dostatečné; pro funkční procesy je podstatná jejich zaměřenost, jejich schopnost přispívat k uchování, obnovení nebo dosaženi určitých cílových stavů, přispívat k uchování uspořádanosti systému nebo tuto uspořádanost zvyšovat.

Jednostrannosti funkcionalismu spočívají v tom, že se existence funkčních vztahů ve společnosti absolutizuje a jednostranně vykládá, že se z této existence vyvozuje závěr, že ve společnosti je vše funkční; funkcionalismus přehlíží rozpornost potřeb, zájmů jednotlivců, skupin a společenských celků, která se projevuje v mnohorozměrnosti funkčních vztahů. Funkcionalismus z existence funkčních vztahů nesprávně vyvozuje, že funkční vztahy jsou základním nebo dokonce jediným prostředkem integrace společnosti a že cílové stavy, které fungování společnosti určují, jsou samy harmonické a nerozporné. Ze skutečnosti, že společnost představuje určitý funkční systém, který je s to zachovávat cílové stavy nebo k nim směřovat, nikterak nevyplývá, že těmito cílovými stavy musí být jen stavy integrace, harmonie, stability, konsensu, uspokojování potřeb lidí a že těmito cílovými stavy, které sociální systém reprodukuje nebo k nimž se pohybuje, nemohou být stavy víceméně hluboké dezintegrace, boje a konfliktu. Cílové stavy sociálního systému mohou být v různém vztahu k potřebám a zájmům lidí; na možnost hluboké rozpornosti mezi potřebami lidí a sociálním systémem ukazuje pronikavě Marx ve své problematice odcizení. Společenské dění představuje přírodní společenský proces, jehož sociální determinismy zahrnují funkční souvislosti, ale současně tyto souvislosti přesahují; platí to i pro cílové stavy funkčních systémů, které jsou jednak výrazem adaptace systému vzhledem k daným podmínkám, jednak jsou produktem společenského vývoje jako přírodně společenského procesu.

Funkcionalismu nelze upřít, že cílevědomě klade otázku jednoty společnosti a jejího fungování, i když tuto otázku řeší jednostranně. Funkcionalismus byl a je často spjat s konzervativní sociálně politickou orientací; v některých případech (např. i v českém sociologickém myšlení) byl však pokrokově orientovaným projektem, který umožňoval kritiku společenské dezintegrace zaviněné kapitalismem a byl teoretickou základnou ospravedlňující úsilí o vybudování nové společnosti, založené na myšlence řádu a respektující společenské vazby a souvislosti.

Literatura: Merton R. K., Social Theory and Social Structure, Glencoe, 1957; Parsons T., The Large Scale-Society as Social System: Comparative and Evolutionary Perspectives, 1964; Parsons T., The Social System, Glencoe, 1964; Radcliffe-Brown A. R., Structure and Function in Primitive Society, London, 1952; Radcliffe-Brown A. R., A Natural Science of Society, London, 1957.

Zdeněk Strmiska (?)


Viz též heslo funkcionalismus strukturální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)