Politologie
politologie – většinou se pod tímto pojmem rozumí hlavní, ústřední polit. věda zabývající se systematickým studiem politiky, resp. polit. života. V širším pojetí se pojem p. překrývá s pojmem politické vědy a zahrnuje i hraniční obory vznikající překrytím s historií, právem, s-gií, antropologií, psychologií, ekonomikou a filozofií, s nimiž je její vývoj hist. spjat. Samostatná existence p. se většinou datuje od konce 19. st., a to nejdříve v USA a posléze i jinde. Základy p., tedy studium politiky, lze v záp. civilizaci datovat od Platóna a jeho polit. dialogů (Ústava a Zákony). Platónův žák Aristoteles, autor Politiky, nazval p. „mistrovskou vědou“, pánem věd. Od Platóna a Aristotela se také datuje dvojí přístup k p., i když oba pokládají za její úkol vypracovat model ideálního spravedlivého polit. řádu. Platón vycházel z abstraktní spekulace, jeho metoda byla deduktivní. Aristoteles vycházel z empir. studia, jeho metoda byla induktivní. I když se od jejich doby p. rozvinula metodol. do velkého souboru přístupů a obsahově do velkého souboru poznatků, tyto dva zákl. směry se v ní dodnes setkávají a střetávají. Moderní p. kladla nejprve důraz na studium ústavního práva a státních institucí. Na začátku 20. st. začala věnovat pozornost politickým organizacím a skupinám a jejich roli v polit. životě. Odtud byl jen krok k behaviorismu a ke studiu jednotlivce jako zákl. empir. jednotky polit. chování. Poté obohatilo p. o nový přístup a poznatky studium systémů odvozené ze s-gie a kybernetiky. Také teorie rozhodování, ekon. teorémy, matem. modely, teorie her a statist. procedury hrají v současné p. velkou úlohu. Po 2. svět. válce měla am. p. tak velký vliv na studium politiky na celém světě (tam, kde ji bylo možno svobodně studovat), že se její přístupy a organizace staly univerzálními.
Současná p. sdílí osud všech moderních věd. Je tak metodol. a obsahově složitá, že se obyčejně v univerzitní výuce rozkládá na řadu oborů a ve věd. výzkumu je ještě dále specializována. Základem je politická filozofie a její dějiny. Vedle Platóna a Aristotela také M. Tulius Cicero, sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský, N. Machiavelli, T. Hobbes, J. Locke, Ch. L. Montesquieu, J.-J. Rousseau, I. Kant, G. W. F. Hegel, K. Marx, J. Bentham a J. S. Mill vznášeli otázky, které jsou platné dodnes a současná polit. filozofie se jimi v nové podobě stále zabývá. Pozitivistická polit. teorie je zčásti deduktivní a zčásti empir. Z jednoho nebo druhého pohledu si dává za úkol vysvětlit polit. fenomény, podrobit je přísnému věd. přezkoumání a vybudovat systém politologických teorémů. Ve všech zemích jsou hlavními předměty p. domácí polit. systém, ústava, vnitřní uspořádání státu, orgány státní moci, veř. správa, organizace a funkce polit. sil, volební systém, veř. mínění, polit. kultura a státní politika. V tomto oboru byl učiněn velký pokrok od státoprávního a institucionálního studia ke složitému přístupu, který umožňuje hlubší porozumění polit. chování. Srovnávací p. využívá při studiu polit. jevů srovnávací metodu v tom smyslu, že studuje současně dva nebo několik polit. systémů nebo jejich aspektů. Ze srovnání pak vyvozuje ověřitelné generalizace. Nejrozšířenější je srovnávání sourodých systémů – demokr., autokratických nebo rozvojových, ale např. i demokr. a kom. Velkým teor. obohacením p. bylo studium zemí třetího světa a jejich modernizace. Význ. místo zaujímá v p. studium veřejné správy. Od něho se pozornost přesunula na byrokracii, rozpočet, fiskální odpovědnost a zejm. na způsob celkového řízení veřejných věcí. Mezinár. politika se do p. dostala prostřednictvím mezinár. práva a historie diplomacie. Její studium se rozrostlo do té míry, že dnes představuje samostatný vědní obor s vlastními podobory. Zabývá se zahraniční politikou jednotlivých států, mezinár. právem, mezinár. organizacemi globálního a regionálního rázu, mezistátní integrací, otázkami nár. bezpečnosti a vojenské strategie, fenomény míru a války.
Vývoj základů p. a posléze p. jako samostatné vědy sdílel vývoj záp. civilizace a kultury. Ve starověku šlo o to, jak vybudovat ideální polit. systém na základě spravedlnosti. Středověké křesťanství přijalo v podstatě aristotelskou tradici a vsadilo politiku do svého náb. rámce. Vedle spravedlnosti vyzdvihlo práva a povinnosti jednotlivce ve státě a vůči státu a nadřadilo zákon nad všechny ostatní polit. jevy. Jeho ideální eticko-náb. řád byl vystaven kritice za vrcholné renesance N. Machiavellim a T. Hobbesem, kteří místo spravedlnosti a zákona pokládali za hlavní smysl polit. života zápas o moc. Svým dílem natrvalo ovlivnili i moderní p., která je dodneška zhruba rozdělena na školu idealistickou a realistickou. Reakce na Machiavelliho a Hobbese se projevila v angl. konstitucionalismu a liberalismu pozdního 17. st., jehož nejvýraznějším představitelem se stal J. Locke. Jeho myšlenky byly rozpracovány Ch. L. Montesquieuem a navázala na ně generace fr. filozofů před Velkou fr. revolucí a v Německu I. Kant. V podstatě šlo o práva člověka a občana vůči absolutistickému státu a o jejich ochranu ústavou a celým státním zřízením. Am. ústava se stala nejvýmluvnějším a nejtrvalejším plodem tohoto myšlení a polit. zápasu jím inspirovaného. V 19. st. se vedle liberalismu a konstitucionalismu dostala věda o politice pod vliv nacionalismu a social. myšlení, zejm. K. Marxe a F. Engelse. I když se tyto různé přístupy (ať už normativní nebo empir.), promítají do p. 20. st. a i když se i do p. jako do ostatních spol. věd promítá spor o to, zda může být osvobozena od hodnotícího přístupu (být „wertfrei“), moderní p. usiluje o to, aby její poznatky měly empir. podklad, aby byly založeny na přísné analýze a aby byly pokud možno kvantifikovány. Vedle toho je normativní stránka p. chápána jako hodnocení současného stavu polit. chování, jeho kritika, tvorba postulátů a reformních návrhů. Vedle teor. p. existuje také p. aplikovaná, ve zjednodušené formě jako občanská výchova, předmět výuky na školách všech stupňů. Řada politických studií má s-gické parametry a p. i ve svém užším pojetí je někdy obtížně oddělitelná od sociologie politiky. Kromě toho zejm. v problematice tzv. rozvojových zemí úzce koresponduje s politickou antropologií. Politologové se sdružují v celostátních společnostech polit. vědců (na začátku 90. l. je jich přibližně 45). Globální organizací politologů je International Political Science Association.
politology, political science politologie Politologie, Politikwissenschaft politologia
Literatura: viz politika, sociologie politiky, vědy politické.
Viz též heslo politologie v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)