Společnost masová a kultura masová (MSgS)
společnost masová a kultura masová (MSgS). Masová společnost je jedním z málo vyjasněných pojmových komplexů, který západní sociologie užívá pro charakteristiku obrazu moderní společnosti a který se zčásti překrývá nebo jednotlivými znaky doplňuje s pojmy industriální společnost, konzumní, „otevřená“, „pluralistická“, „městská civilizace“ apod. I když se někteří teoretikové masové společnosti snaží vystopovat její dlouhý historický vývoj a její jádro spatřují v „polis“ řeckořímské civilizace (E. Shils), shoduje se většina západních sociologů v tom, že se masová společnost začala formovat po první světové válce ve Spojených státech amerických a v západní Evropě, později též ve střední a ve východní Evropě.
Nevyjasněnost pojmového komplexu masové společnosti souvisí s dlouhým vývojem, kterým prošel sám pojem masy a masové jevy, jehož počátek lze spatřovat v „psychologii mas“. V 90. letech 19. století (G. Tarde, G. LeBon, S. Sighele) se začaly určovat některé strukturální charakteristiky pro vývoj mas (období sociálních krizí, přechodů). Později byl pojem masy zatížen dobovým aparátem kulturní filosofie a „kulturní kritiky“, z valné části romanticko-pesimistického charakteru (J. Burckhardt, F. Nietzsche), operujícím stereotypy uniformity, stádnosti, sugestibility, napodobení, „zmasovění“. Pod vlivem Lévy-Bruhlovy analýzy „primitivní mentality“ a názorů Freudovy psychoanalýzy bylo vystoupení mas chápáno jako regres k dřívějšímu vývojovému stadiu. E. Durkheim a jeho škola se pokusila o strukturální analýzu některých masových jevů ze sociologického hlediska. Široké odezvy se dostalo známé knize J. Ortegy y Gasseta, Vzpoura mas z roku 1926, která je přes některé podnětné sociologické postřehy relevantní spíše symptomaticky než věcně. „Vstup mas do popředí sociálního života“ chápe Gasset jako „triumf hyperdemokracie“, jejíž hlavní charakteristikou je „průměrná mysl, která je si vědoma své průměrnosti, proklamuje práva průměrnosti a prosazuje je, kdekoli chce“.
Dnes se pojem sociální masy, jejích atributů a masových jevů, dřívější koníček filosofických, psychologických a sociologických spekulací a impresí, stal většinou předmětem sociální psychologie kolektivního chováni (pod tímto heslem je také literatura anotována např. v Sociological Abstracts), mnohé charakteristiky ztratily svou původní „kulturně kritickou“ příchuť a jsou chápány většinou jako strukturální znaky moderní industriální společnosti. (Tak chápe např. R. König pojem „zmasovění“ jako výraz skutečnosti, že v současné době je spotřební zboží produkováno ve velkém množství a tak je přístupné každému.) Někdy se v politické sociologii řeší problematika masové společnosti v rámci i různých „teorií elit“.
Za hlavní znaky masové společnosti bývají považovány pronikavé znaky ve způsobu výroby (průmyslová velkovýroba, mechanizace, důsledky tzv. „třetí průmyslové revoluce: věk elektroniky, nukleární energie, kosmického bádání, masových sdělovacích prostředků aj.), procesy růstu obyvatelstva, tzv. populační exploze, revoluce v osídlováni, růst horizontální i vertikální mobility obyvatelstva (viz mobilita sociální), růst životního standardu širokých mas (masový konzum), částečné uskutečnění fundamentální demokratizace (R. F. Behrendt). Tyto znaky jsou uváděny ve vztahu k sociálně psychologickým procesům a ambivalentním jevům a za hlavní důsledek je považována proměna životního stylu člověka masové společnosti, proces antropologické transformace. Jestliže jedna část sociologů považuje za člověka masové společnosti „člověka uvědomělého“, „člověka dospělého“ (nezatíženého transcendentálními vazbami), člověka chápaného jako „homo faber“, „člověka technicky schopného“, „člověka mobilního“ (R. F. Behrendt), tak jiní ho vyznačují negativními charakteristikami a v duchu romantické sociologie zabsolutňují některé jednotlivé rysy: „osamělý atom, uniformní a nediferencovaný od miliónů ostatních atomů“ (D. Riesman), „masově vyráběný poustevník“ (G. Anders). Jako hlavní znaky sociologických procesů probíhajících v masové společnosti jsou uváděny jak růst sociální participace, tak zároveň izolace individua; jak růst práv osobnosti, tak zároveň bezpráví; jak růst racionality, tak zároveň úpadek racionálních autorit; jak oslabení orientace na transcendentální symboly, tak zároveň ztráta kontinuity, zejména historické oslabení tradičních sociálních útvarů a svazků, distance od přírodní sféry, „vakuum v autoritě“ (za součást této problematiky bývá považován i problém „chuligánství“ jako frustrované potřeby jednání, zážitku a příslušnosti); jak stále se zvětšující předpoklady společenského vzestupu na základě vzrůstající mobility, tak zároveň stále větší nebezpečí společenského ztroskotání; jak rychle rostoucí spotřeba, tak zároveň konzum jako „protéza společenského uplatnění“ a „symbol prestiže“; jak stále vetší institucionalizované sociální útvary, tak zároveň větší neprůhlednost vztahů mezi lidmi, růst rezignace, fatalismu a útěk do soukromí, privatizace (R. F. Behrendt, H. Schelsky, G. Friedmann).
Masová kultura je chápána jako „kulturní ekvivalent masové společnosti“ (E. Morin), jsou konstatovány vzájemné „interrelace“ (H. Arendt), „interdependence“ (H. L. Wilensky). Masová kultura je „třetí kulturou“, probíhající paralelně s „třetí průmyslovou revolucí“ a se světem „třetích mocností“ (byrokratické a technické útvary, aparáty). Je produkována podle masových norem průmyslové výroby, šířená technikami a prostředky masové komunikace (mass media) a adresována sociální mase, tj. obrovskému agregátu individuí, stojících mimo interní struktury společnosti (E. Morin). Masová kultura, která je jako ostatní historické kultury ohromným komplexem činností jednotlivců a skupin, vyjadřujících schopnosti specificky lidské, konkrétních výkonů a objektivních výtvorů (artefaktů), kulturních ustanovení a zařízení, směrnic a norem, je jednou z kultur moderní společnosti, složitým způsobem navazuje na tradiční a historické kultury, připojuje se k nim a prolíná se s nimi. Od ostatních kultur v historii lidské společnosti se liší tím, že je svým posláním kosmopolitní a svým rozsahem planetární. Svou problematikou je první univerzální kulturou v dějinách lidstva, jediným terénem komunikace mezi sociálními třídami (E. Morin).
Masová kultura je projevem kultury symbolické (tj. odpovídající symbolickému, nikoli „otevřenému“ chování lidí), realizační (na rozdíl od instrumentální kultury), vyznačující se tím, že je rozšířena na velké oblasti a zároveň na široké masy (A. Kłoskowská).
Co do rozsahu pojmu je masová kultura dodnes ohromná „nezmapovaná terra incognita“ (B. Rosenberg). Ti, kdo tento rozsah chápou nejšíře, ztotožňují oblasti masové kultury nejčastěji s náplní tzv. volného času (leisure, loisir); v užším slova smyslu se masová kultura překrývá s moderními masovými sdělovacími prostředky. Pak jsou ve vývoji masové kultury vytyčovány jako hlavní mezníky jednak 20. léta našeho století (rozmach filmu a rozhlasu), jednak 50. léta (rozmach televize).
Nejednotné je chápána i sociální funkce masové kultury, projevující se především ve změně struktury kontroly sociální (social control), v uplatňování difúzních forem místo „patriarchálních“ (E. A. Ross, J. Dowd). Jestliže je masová kultura na jedné straně charakterizována jako významný prostředek demokratizace „vysoké“ kultury, jako pozitivní faktor v uspokojování psychosociálních potřeb moderní společnosti, jako integrující, sjednodující síla (A. Kłoskowská), nelze na druhé straně ignorovat její „narkotizující disfunkci“ (P. F. Lazarsfeld, R. K. Merton), která souvisí hlavně s problematikou tzv. konsensu (viz konsensus sociální) a konformismu. Nelze tu ovšem abstrahovat, jak činí většina autorů, od dané historické situace a konkrétních sociálně ekonomických podmínek společnosti. Zatímco na jedné straně je při rozboru masové kultury jako jednoho z nej- významnějších soudobých činitelů sociálního ovlivňování právem zdůrazňována ambivalentní úloha kulturních modelů a stereotypů, podmíněných už samou technikou a technologií masových sdělovacích prostředků, je třeba být si na druhé straně vědom rozdílů ve funkci modelů technických a modelů symbolicko-kulturních. Kulturní hodnoty a ideje nemusí být nutně standardizovány, stereotypizovány v modely, aby sehrály svou sociální roli; je tu značný prostor pro bezprostřední, partikularizovanou, individualizovanou a spontánní činnost (G. Gurvitch). Ostatně jsou modely a stereotypy nutným prostředkem organizace a anticipace zkušenosti, bez něhož se neobejde žádná kultura (viz model a modelování v sociologii).
Mnohé problémy spjaté s dnešní problematikou masové kultury byly od období emancipace člověka v renesanci řešeny v dějinách lidského myšlení, jako např. otázka náplně a funkce volného času a zábavy (zda mají být řízeny institucí nebo vyjadřovat spontaneitu a reálné zájmy lidí), jak ukazuje spor mezi Montaignem a Pascalem, nebo např. otázka sociální podmíněnosti uměleckého díla a jeho vztahů k publiku, jak je chápali Goethe a Schiller aj. (L. Lowenthal). V této historické perspektivě, která byla studována v širokých dimenzích sociologie kultury a sociologie poznání (sociologie vědění), zejména na základě problematiky 17. a 18. století v Anglii jako příkladu „case studies“ (R. K. Merton, L. Lowenthal), se někdy odlišuje mezi masovou kulturou a tzv. lidovou kulturou (popular culture), popř. folklórem. Na rozdíl od masové kultury se lidová kultura, která byla ve většině zemí komplexem subkultur, zabývala konkrétními jevy před konkrétním publikem, jemuž byly familiárně známé; vycházela ze situace tohoto publika, byla spjata s jeho tradicemi; měla ohromnou emocionální sílu. Pro masovou kulturu je právě nej- charakterističtější, že postrádá tyto formy sociální kontroly, jimiž se vyznačovala kultura lidová. To se projevuje především v nedostatku jasně sledovaných cílů v různých oblastech působení masové kultury (O. Handlin).
Většina teoretiků masové kultury na Západě ji jako sociální jev hodnotí negativně tím, že ji klade do absolutního protikladu ke kultuře elit (E. van den Haag), k individualizované kultuře osobnosti, k „vysoké“, „autonomní“, „opravdové“ kultuře dřívějších společností (H. Arendt, G. Seldes). Tento absolutní protiklad je nesprávný, je vykonstruován uměle idealizací dřívějších historických kultur. Je tu nedostatek spolehlivých komparativních studií, z nichž by bylo možno vyvozovat platné závěry. Organické a funkční vady a nedostatky moderní (západní) společnosti jsou přičítány masové kultuře a moderním sdělovacím prostředkům, přičemž subjektivní spekulace, odhady a imprese daleko převažují nad empiricky zjištěnými výsledky. Zapomíná se, že pojmy „kultura“, „kultivovaný člověk“ aj. jsou historické kategorie, „jejichž obsah, smysl a sociální funkce podléhají ve vývoji společnosti neustálé změně“ (J. de Salis). Z valné části jde o projekci zájmů, potřeb a přání intelektuálů do obsahu a funkce masové kultury (L. Rosten). Objektivnější hlediska — avšak ani ta nejsou dostatečně vědecky fundována — rozlišují v této souvislosti tři hlavní roviny kultury podle různých prostředí a vrstev, v nichž se druhy těchto děl konzumují: highbrow culture, middlebrow culture, lowbrow culture (nebo superior, mediocre, brutal culture). Někdy se mluví také o dvou zónách masové kultury: o zóně centrální, oblasti konvencionalizované a standardizované struktury masové kultury, vyplývající ze skutečnosti technické, ekonomické a byrokratické koncentrace jejich výroby, a o zóně marginální, podmíněné „opravdu gargantuovským apetitem“ konzumentů, kteří touží po individualizaci, originalitě, invenci, novosti kulturních produktů a skýtají tak určitý volný prostor tvůrčí umělecké kreaci (E. Morin, P. Baechlin). Zkušenosti s vývojem jednotlivých typů a žánrů často potvrzují výrok o tom, že „forma je nahrazována formulí“ (C. W. Mills) motivovanou komerčními zájmy (např. rozdíl mezi původní kouzelnou poezií Disneyových Silly Symphonies a později těžkopádnou sentimentalitou jeho Sněhurky a sedmi trpaslíků).
V širokém komplexu masové kultury spolupůsobí tři hlavní procesy: proces tvorby (produkce), vnímání (osvojování, asimilace, konzumace) a transmise (sdělováni) kulturního díla. V posledním procesu jsou hlavním článkem masové (hromadné) sdělovací prostředky (prostředky masového působení, mass media), které fungují jako transmise a hlavní kanál masové kultury, jímž se šíří informace a kulturní hodnoty spotřebiteli. I když je dnes sociologie masových sdělovacích prostředků teoreticky i prakticky široce rozvinuta a je více či méně samostatným odvětvím (oblastí), překrývá se do značné míry její problematika se sociologií masové kultury.
Celkovou dimenzi problematiky masové kultury a masových sdělovacích prostředků je možno klasifikovat podle dimenze masové komunikace v oblasti sociální psychologie, která těsně souvisí s problematikou kolektivního chování a bývá shrnována výrokem: Kdo sděluje co komu a s jakými účinky:
- Jde o složitou dialektiku vztahů mezi výrobou (tvorbou) a konzumem (vnímáním) výtvorů masové kultury. Otázka monopolního zneužiti masové kultury z důvodů zisku v široce rozvětveném „zábavním průmyslu a obchodu“ je vážná, ale přesto ji nelze romanticky dramatizovat. Platí tu, že „produkt sice manipuluje obecenstvem, ale publikum zároveň manipuluje produktem“ (D. Riesman). Autoselekce je jedním z principů konzumu (konzument může zavřít svůj rozhlasový přijímač nebo nekoupit si časopis, nechce-li se mu); vliv reklamy omezuje funkce různých zprostředkujících článků (tzv. opinion leaders na pracovišti, v rodině, v neformálních skupinách (viz vztahy skupinové formální a neformální)); tzv. bumerangový efekt (obecenstvo interpretuje obsah poselství v rozporu se záměry komunikátora) dokazuje existenci subjektivních procesů při vnímání, projekci, identifikaci (B. Berelson, P. F. Lazarsfeld (viz psychodrama a sociodrama)).
- Je třeba zásadně odlišovat obsah poselství jako objektivní dokument, který je možno zkoumat kvantitativními metodami (viz kvantifikace), obsahovou analýzou (content analysis) aj., od toho, co je vnímáno (konzumováno). Podstata existence kultury je v tom, co z ní nalézáme v psychice lidí (A. Jurovský).
- Psychiku a sociální osobnost komunikanta, adresáta kultury, nelze nikdy eliminovat. Z kvantity konzumu nelze činit jednoduché a jednoznačné závěry o chování konzumenta, zejména když jde o verbální reakce na verbální podněty, jak tomu je u „dotazníkových sociologů“. Dosavadní výzkumy učinily konec představám o homogenním a nediferencovaném publiku. Jde spíše o heterogenní agregát různých obecenstev, kde došlo k nové stratifikaci, odlišné od rozvrstvení, které podmínila tradiční kultura 19. století (podle sociálních tříd, věkových kategorií, úrovně vzdělání). Mimořádnou úlohu v konzumu masové kultury hraje mládež, zejména mládež dospívající, po stránce kvantitativní i kvalitativní; pokud jde o obsah a funkci masové kultury, dochází ke složité „interakci“ mezi mládeží a touto kulturou (E. Morin).
- Otázka účinků, vlivu masové kultury je jedním z nejsložitějších, nejméně prozkoumaných problémů. Ačkoli se tomuto článku problematiky věnuje relativně největší pozornost, převažují spekulace o vlivu masové kultury a masových sdělovacích prostředků na chování, názory, postoje, vkus veřejnosti nad vědecky fundovanými experimentálními a komparativními studiemi. V poslední době se dochází k závěru, že neobyčejná rozšířenost masové kultury na velké oblasti a na široké masy (její „všudypřítomnost“) ještě neznamená vliv tak hluboký, jak se předpokládalo. Nejvíce se názory rozcházejí, pokud jde o vliv masové kultury a jejích prostředků na vkus široké veřejnosti. Jestliže se dříve hledal „nejmenší společný jmenovatel“ vkusu, „většinový vkus“, hovoří se v současné době o „společných konvencích nesnadno identifikovatelných“ (K. Lang), kde výběro- vost existuje na každém stupni a na každé rovině vnímání. Zároveň se zdůrazňuje nutnost uvést do souvislostí a korelací „mnohovrstvovou strukturu významů“ masové kultury, jíž s prospěchem využívá kulturní průmysl, s „mnohovrstvenou osobností“ konzumenta (T. W. Adorno). Nelze-li popírat, že pod vlivem kumulativního působení komplexu masové kultury na její konzumenty i producenty („mlýn homogenizace“, E. van den Haag) průměrná úroveň vkusu širokého publika poklesla, zlepšil se na druhé straně vkus některých částí tohoto diferencovaného, heterogenního celku.
V nástinu celkové dimenze problematiky masové kultury z hlediska masové komunikace se už objevily některé metodologické problémy jejího studia a výzkumu. Lze je v hlavních rysech shrnout takto: 1) i když bylo dosaženo některých dílčích výsledků, vědecká analýza se tu teprve rozvíjí a konečné výsledky si ještě vyžádají desetiletí badatelské práce; 2) kategorie masové komunikace, jejíž optika při studiu komplexu masové kultury převládá, neskýtají dostatečné předpoklady pro výzkum masové kultury jako celku; roztrhávají, atomizují jednotu kultury, kterou komplexní vědecký výzkum každé kultury předpokládá; 3) ve značné části kolektivních, hlavně amerických prací je problematika masové kultury prezentována v polemické formě, názory jednotlivých autorů se často diametrálně rozcházejí; 4) značná část publikací západních autorů je příliš zabarvena americkou, případně západoevropskou specifičností; výzkumy motivované komerčními zájmy jsou většinou spíše výzkumy trhu, odbytu, jejichž cílem je snadnější manipulace s konzumenty; 5) není dostatečně respektován historický a sociální kontext, stejně jako psychologické aspekty problematiky. Nikdy nelze chemicky čistě izolovat vliv masové kultury od vlivu kultury tradiční, vliv jednotlivých oblastí masové kultury a masových prostředků navzájem, jednotlivce od jeho sociální skupiny, třídy, vrstvy, subkultury, od struktury jeho osobnosti a její „historie“.
V socialistické společnosti, která vychází z nutnosti kooexistence různých forem uspokojování lidských potřeb a soutěže mezi různými systémy hodnot, platí i pluralismus ve vztahu k obsahu, formám, estetickým zásadám a rovinám kultury (A. Kłoskowská). Kultura tu nemá funkci jen výchovně vzdělávací, jak bylo někdy jednostranně zdůrazňováno, nýbrž zároveň funkci rekreační, kompenzační, hygienickou, funkce, které mají svou relativní autonomii a jejichž obsah a rozsah se mění podle jednotlivých vývojových etap společnosti. V období budování socialismu v Československu převládalo ve vztahu k oblastem masové kultury spoléhání na jakýsi samovývoj, jehož kořeny spočívaly v dogmatické fetišizaci společenských přeměn a ve víře ve samospasitelnost některých organizačně administrativních opatření. Avšak v současné vývojové etapě naší společnosti, kdy do popředí vystupuje její výchovná úloha, nemůže se společnost vzdát výchovy masovou kulturou a prostředky masového sdělování, které jsou součástí širokého a dlouhodobého procesu kulturní revoluce. Jedním z hlavních předpokladů nedogmaticky a neschematicky pojaté výchovy je právě komplexní vědecký rozbor celého komplexu problematiky masové kultury, jejího obsahu, forem a funkce, především na základě systematického a dlouhodobého výzkumu týmovou spoluprací, který by kombinoval různé výzkumné metody, techniky a procedury.
Literatura: Bell D., The Theory of Mass Society, Commentary, 1956, 22; Daedulus, Journal of the American Academy of Arts, Spring, 1960; Freidson E., Communication Research and the Concept of Mass, American Sociological Review, 1953, 18; Kłoskowská A., Masová kultura, Praha, 1967; La culture est-elle en péril? Rencontre internationale de Genéve 1955, Neuchatel, 1955; Larrabee E., Meyrsohn R., eds., Mass, Leisure, Glencoe, 1958; Culture for the Millions? Princeton, 1961; Morin E., L’Esprit du temps, Paris, 1962; Rosenberg B., White D. M., eds., Mass Culture, Glencoe, 1957.
Viz též heslo společnost masová ve Velkém sociologickém slovníku (1996)