Hřích
hřích – (odvozeno z praslovan. termínu pro pochybení, zbloudění, poklesek) – zaviněné porušování morálních norem, které jsou považovány za zákon daný Bohem. V judaismu a křesťanství lze h. identifikovat zejm. jako porušení dekalogu (desatera božího přikázání), existuje však i pojetí „hlavních hříchů“ a třídění h. na „lehké“ a „těžké“. Hřešit lze činem, slovem i myšlenkou. H. není zlý skutek jako takový, ale jeho spáchání jako akt lidské vůle, přičemž se připouští vnitřní nátlak „zlých sil“ v člověku (hovoří se proto o boji s h. a podlehnutí h.). Jestliže se člověk identifikuje s příslušnými náb. normami, budí v něm spáchání h. pocit viny a touhu zbavit se jí, k čemuž slouží např. v katol. náboženství instituce zpovědi a pokání. I v případě, že jde o ublížení jinému člověku, chápe se h. jako provinění proti Bohu. I soudcem je Bůh, nikoliv kněz, i když v katol. církvi objasňuje kněz, kterému se hříšník zpovídá, šíři provinění a jako Boží prostředník uděluje odpuštění. V protestantských denominacích, které odmítly instituční formu tzv. ušní zpovědi (pro nebezpečí „kněžské vlády nad svědomím“), se předpokládá především zpověď hříšníka přímo Bohu, ale nezanikla ani zpověď „mezi bratry“.
Kategorie h. ve spojení se zpovědí a pokáním je součástí důmyslného mechanismu sociální kontroly dodržování morálních norem, je momentem jeho autoregulace. Člověk je pokládán v zásadě za hříšného tvora, tj. předpokládá se, že permanentně porušuje předepsané normy, ale že není zbaven možnosti odpuštění ani vykoupení, spásy, ovšem za podmínky odpuštění všech h. I dílčí odpuštění má přinést pocit úlevy, katarzi. Některé h. jsou z hlediska světských zákonů charakterizovány jako trestné činy – většinou jsou to tzv. těžké h. Ne ale každý těžký h. je trestným činem (není jím např. provinění ve víře v jednoho Boha). Posuzování a odpouštění h. nebylo v zásadě nikdy věcí práva, i když veř. známý h. mohl podléhat světskému právu. Specif. náb. kategorií je dědičný hřích, který je vysvětlován jako porušení původní lidské dokonalosti, ztráta stavu boží milosti. Podle biblického mýtu vznikl tím, že první lidé, Adam a Eva, porušili boží příkaz. Vzorec tohoto prvního h., vzpurnost člověka proti boží vůli, přešel i s odpovědností za něj do postojů a jednání celého lidstva. Křesťanství eliminuje zatracující moc dědičného h. svátostí křtu, protože Kristus odčinil svým utrpením dědičný h. lidstva. Mimo oblast křesťanské teologie je jakousi obdobou učení o dědičném h. Freudova teorie o původu pocitů viny jako základu morálky ve „vraždě praotce“, jinak bývá vykládán také např. jako rozpad časové a prostorové jednoty života. Dědičným h. se princip lidství polarizovaného na mužský a ženský prvek zhmotnil v podobě široké variety lidských bytostí, v nichž zůstala vzpomínka na původní komplexnost, dokonalost. Spekulace s kategorií dědičného h. může vést i k interpretaci společnosti, resp. „sociálna“, jako výsledku snahy dosáhnout nadindivid. kvality, přiblížit se k původní jednotě, k Bohu. S-gie náboženství se ale tímto aspektem prakticky nezabývá.
sin péché Sünde peccato
Literatura: viz sociologie náboženství.