Potřeby
potřeby – velmi nejednoznačně definovaný pojem, který označuje stav, kdy se organismu, jedinci nebo skupině něčeho nedostává, a to objektivně (strádá skutečným nedostatkem něčeho), nebo subjektivně (domnívá se, že se nedostává něčeho, na co má nárok, nebo něčeho, o čem se domnívá, že na to má nárok). Pozitivní vymezení pojmu p. je obtížné a obecně akceptované vymezení stejně jako rozvinutá teorie p. nejsou k dispozici. S-gické pojetí p. vychází z pojetí soc.- psychol. Pojem p. se někdy používá jako synonymum toho, co se ve starších teoriích označovalo termínem pud nebo instinkt (např. u McDougalla). V r. 1938 navrhl H. A. Murray obsáhlou, velmi detailní klasifikaci p., která se však nevžila na rozdíl od klasifikace navržené v r. 1954 soc. psychologem Abrahamem H. Maslowem (viz psychologie humanistická). Maslow svou koncepci p. spojil s teorií osobnosti, s teorií motivace (zákl. teze: uspokojená p. nemotivuje), ale i s problémy lidské destruktivity. Maslow dělí p. takto: 1. fyziologické nebo také homeostatické p., tj. p. zákl., souvise jící s narušením homeostáze (hlad, žízeň, sex atd.); 2. p. bezpečí, vystupující v situacích ztráty jistoty, ekon. či existenčního selhání (jistota, stabilita, spolehlivost, osvobození od strachu, úzkosti a chaosu, p. struktury, pořádku, zákona, mezí, silného ochránce apod.); 3. p. sounáležitosti a lásky neboli afiliační p., projevující se v p. náležet ke skupině (afiliace), být milován, někam patřit; 4. p. uznání, projevující se v potřebě být obdivován, mít kompetenci a respekt, dosahovat úspěšného výkonu a vysoké prestiže; 5. p. seberealizace, projevující se ve snaze vyjádřit vlastní individualitu, své schopnosti, realizovat záměry (podle Maslowa jde o tendenci uskutečnit to, čím člověk potenciálně je), konkrétně lze uvést zejm. p. vědění, porozumění a estetické p. Kromě této klasifikace navrhl Maslow také rozlišení mezi vyššími a nižšími p., které je ovšem relativní, protože jedna skupina p., např. p. bezpečí, může být v hierarchii p. níže než jiná skupina, např. p. afiliační, ale výše než p. jiné, např. homeostatické. P. seberealizace označuje Maslow také jako metapotřeby, všechny ostatní jako p. nedostatkové. P. se mohou navzájem zastupovat a překrývat, např. p. hladu může ve skutečnosti být p. uznání apod. Maslow uspořádal p. podle kritéria nezbytnosti uspokojení (saturace): p. následující obvykle předpokládá saturaci p. předcházející. Někdy se p. klasifikují dichotomicky na materiální a duchovní (S. L. Rubinštejn), příp. na biol. a soc. V závislosti na tom, v jakém kontextu p. zkoumáme, je možné navrhnout další členění p. např. podle sféry činnosti (p. práce, poznání, soc. styku, rekreace), podle objektu (materiální a duchovní, etické, estetické apod.), podle jejich funkce (dominantní a odvozené, centrální a periferní, primární a sekundární, stabilní a situační), podle subjektu (individ., skup., kolektivní, societální).
S-gicky význ. tématem je institucionalizace uspokojování p.: většinu zákl. biol. či fyziologických p. už nepociťujeme v jejich syrové podobě, ale prostřednictvím kult. stabilizovaného způsobu jejich uspokojování. Způsob saturace p. je institucionalizován, jestliže jsou stanovena pravidla, jak se p. má spol. přijatelným způsobem uspokojovat. O institucionalizaci saturace p. platí: 1. saturace jednotlivých konkrétních p. je instituciuonalizována v různé míře (konvence, etiketa a některé rituály jsou příkladem institucionalizace); 2. konkrétní podoba institucionalizace se proměňuje v čase (tento jev podrobně popsal N. Elias); 3. institucionalizace variuje podle jednotlivých společenství a kultur, v rámci téhož společenství podle jednotlivých subkultur; 4. vyžadování pravidel je také diferencováno a je poměrně spolehlivým ukazatelem míry stability společnosti (společnost ve stavu anomie nerespektuje pravidla institucionalizované saturace p.). Lidská společenství se tedy od sebe liší více než p. způsobem institucionalizace jejich uspokojování. Člověk a lidská společenství uspokojují své p. především tím, že aktivně jednají, vykonávají soubory soc. činností. Většina činností v rozvinutých společnostech však neslouží přímé saturaci p., ale vytváření předpokladů pro tuto saturaci. Analogií lidských p. jsou soc. funkce.
V s-gii se vyhranila dvě zásadně odlišná stanoviska k roli p. v soc. vývoji. Podle Karla Marxe je uspokojování neustále rostoucích p. předpokladem a výrazem spol. pokroku: každá uspokojená p. vyvolává v život p. nové a právě tento dynamismus vznikání a uspokojování p. je zákl. činitelem spol. pohybu. Naopak É. Durkheim se domníval, že neustálý růst lidských p., přání a tužeb vede k pocitu neuspokojenosti a neštěstí, protože uspokojení jedné p. či přání rozšiřuje okamžitě horizont dalších objektů, jež se stávají předmětem tužby a přání, jsou tedy pociťovány jako p.. Tato nekonečnost lidských přání, tužeb a p. nakonec vede k soc. anomii. Mestrovic poukázal na aktuálnost tohoto Durkheimova pojetí p. v souvislosti s diskusemi o postmodernismu. Problém p. se stává centrálním tématem ekologických diskusí, sporů o společnost blahobytu, konzumerismus atd. Ukazuje se, že je velmi obtížné stanovit hranici racionality soc. p., protože představy o ní variují v závislosti nejen na kulturách a subkulturách, ale také na působení tržních mechanismů a reklamy. Je nepochybné, že moderní a postmoderní společnost produkuje množství umělých, vyprovokovaných p., jejichž saturace vede k nezamýšleným soc., kult. a ekologickým efektům. Koncepci p. význ. ovlivnily psychoanalytické teorie a v poslední době sociobiologie.
needs besoins Bedürfnise bisogni
Literatura: Madsen, K. B.: Moderní teorie motivace. Praha 1979; Maslow, A. H.: Motivation and Personality. New York 1954.
Viz též heslo potřeby a zájmy v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)
Viz též heslo společnost prožitku v Petruskových Společnostech (2006)