Společnost karnevalová (PSpol)

Společnost karnevalová

Když Viktor Duvakin vedl v roce 1973 rozhovory s Michailem Bachtinem, bylo Bachtinovi, dnes asi nejcitovanějšímu ruskému mysliteli sovětské éry, dvaaosmdesát let. Rozhovory končily Bachtinovými citacemi z oblíbeného Goetha a Baudelaira, jež přednášel zpaměti a v originále, a samozřejmě z Puškina, jak jinak. Bachtin se volně pohyboval ve filozofii od novokantovců po Spenglera, v estetice od Goetha k tartuské škole a v literární vědě od antiky přes renesanční literaturu k Dostojevskému. A přesto (ač autor knih o filozofii jazyka, kritice freudismu a nepříliš zdařeného pokusu o analýzu ruské formální školy) se stal autorem „jedné knihy“ – slavné François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance vydané v SSSR v roce 1965 a u nás 1975. Bachtin prožil téměř celý život v tzv. glubince, tj. mimo kulturní, politická a intelektuální centra sovětského Ruska – pracoval jako učitel na Pedagogickém institut v Kustanaji a v Saransku a teprve na sklonku života se usadil v Moskvě. Předtím se ale přátelil – to bylo ve 20. letech – ve Vitebsku s ruskou uměleckou avantgardou, se Chagallem, Chlebnikovem, Chodasevičem, znal se s Majakovským, ale i s Merežkovským (pro něhož ale žádnou slabost neměl). A přesto – odloučen od center a v intelektuálním zapomnění – vnesl do soudobých analýz světa, v němž žijeme, středověký a renesanční koncept karnevalové a smíchové kultury, který odvodil z podrobného studia zejména díla Rabelaisova. Ta biografická poznámka má jediný aktualizační smysl – i bez grantů a výzkumných záměrů lze dosíci výsledků vpravdě převratných a trvalých.

Čím může být (a čím je) tento koncept – koncept „karnevalové kultury“ – užitečný dnes, v době, kdy karneval jako „přeryv“ mezi každodenním a svátečním ztratil původní smysl? Podle Zygmunta Baumana a jiných k postmoderní sociologii inklinujících autorů v tom, že náš svět nese některé prokazatelné znaky „karnevalové kultury“, která prostoupila celou společnost (nebo aspoň její vlivnou, mladou a nejmladší generaci); naše společnost je plna „smíchové kultury“, je „legrační společností“ (Lipovetsky) a chtělo by se říci, když už pracujeme s motivy ruského autora – je tak trochu čechovovskou společností „smíchu skrze slzy“.

Karneval je součástí evropské kulturní tradice, nepochybně od středověku, jakkoliv jeho kořeny sahají až k antice: předcházel čtyřicetidennímu půstu, jímž počínalo období čekání na Velikonoce a slavné Kristovo vzkříšení (obvykle od Tří králů na počátku ledna). Jeho původ je nejasný, stejně jako etymologie (snad z latinského carnem levare), nicméně dodnes je součástí evropského folkloru, například na Moravě v podobě tzv. fašanků. Vymezme karneval (v terminologii trochu ad hoc přizpůsobené) jako neoficiální demokratický „komplement“, doplněk k dominantní kultuře, doplněk, který se realizuje prostřednictvím relativizace oficiálních hodnot, jejich komickou degradací („veselá relativita“), převracením sociálních rolí a hierarchických hodnotových struktur („veselé peklo“): „Během masopustu byla celá hierarchie převrácena vzhůru nohama, šaška lid pomazal na krále a na konci krátkého panování ho bil, zesměšňoval a urážel; během ‚svátku bláznů‘ si lidé volili maškarního opata, arcibiskupa a papeže, kteří zpívali obscénní a groteskní slova na nápěv liturgických zpěvů,“ píše Lipovetsky (1983) s odkazem na Bachtina.

Karneval je však zřetelně a jasně netvůrčí, nevytváří alternativní hodnoty, je „destruktivní“, živelný, hravý (ludický), ba dokonce je „parazitní, protože se přiživuje na existující dominantní kultuře, bez níž by ztrácel – jako opozice k ní – vlastní smysl“. Američan M. Holquist konstatuje, že „Bachtinovo pojetí karnevalu se dnes používá k pochopení řady soudobých jevů, velmi různorodých co do původu i funkce“ (1990). Ale jak a proč?

Bachtin především ukázal specifickou sociální roli blázna v kontextu karnevalové kultury – blázen je její součástí, ačkoliv není součástí každodenního života (jako jeho akceptovaná součást, je marginalizovaný) a současně je jeho promluva nedotknutelná: blázen je „nezúčastněný účastník života, pozorovatel a zároveň zrcadlo života“. Tento radikální – řekněme – „antiintelektualismus“, kdy „zrcadlem světa“ není vzdělanec, ale blázen, je sympatický době, která má antiintelektualismus v programu, naší době. Ale u Bachtina jde o více – o to, že patos karnevalu (a jeho převrácené prostoročasovosti) je v tom, že je „v opozici ke středověké vertikále, je proti ní polemicky namířen“: hroutí se všechno nadneseně duchovní, nepozemské, mimosvětské, symbolické a hierarchické významy situované na vertikální ose ztrácejí na významu. Rozdíl mezi vysokým a nízkým se smazává, vzniká – řečeno s Bachtinem – „nový chronotopos pro nového, harmonického, celistvého člověka a pro nové způsoby lidského obcování“. To najde svůj výraz v novověkém románu, jehož prototypem je mu Gargantua a Pantagruel, nikoliv tedy Don Quijote. Všimněme si nicméně té přímo se nabízející sourodosti mezi oběma modely přístupu k životu a světu, jakkoliv rabelaisovský svět je „tělesnější“ a „všežravější“.

Ano, tělesnost je druhý moment, který Bachtin povýšil na výkladový princip: poprvé se tu „podniká pokus zbudovat obraz světa kolem tělesného člověka jako středu, tak říkajíc v zóně tělesného kontaktu s ním“. Bachtinův románový novověký člověk je nejen tělesný, on je fenomenologicky „vtělený“ – a jinak a jiný být nemůže. Ta anticipace je nesporně nenáhodná, Bachtin fenomenologii znal a odpověď na otázku, nakolik se jí vědomě inspiroval, ponecháme jiným. Bachtinův „karnevalový člověk“ je člověk jídla a pití, člověk požitku, ale současně bytost, která dovede, je-li třeba, rozlišit „kulturu jídla a pití“ od „primitivního obžerství“. Na druhé straně jazyk Bachtinova světa je nejen „odlehčený“, je vulgární a vulgarity se neštítící – tak tomu bylo a Bachtin z toho nečiní novodobou normu. Respektuje dobu a čas – v jazyce i v přístupu k sexualitě (což je nezřídka propojeno). A zde narazíme na pozoruhodnou myšlenku: „Řada sexuálních neslušností (obscenit), podobně jako všechny dříve analyzované řady (jde o řadu lidského těla, lidského oděvu, jídla, pití a pijáctví, sexuální řadu, řadu smrti a řadu vyprazdňování, z nichž každá má svou logiku, svou dominantu – pozn. M. P.), rozvrací ustavenou hierarchii hodnot tím, že se tvoří nebývalé kontexty slov, věcí a jevů… podstatně se přebudovává obraz světa, materializuje a otělesňuje se svět, podstatně se také přebudovává obraz člověka v literatuře a na této přestavbě se podílejí neoficiální, slovně nevyjadřované sféry lidského života.“ Chtělo by se téměř říci, že jde o anticipaci ideje dekonstrukce, vždyť Bachtin explicite ukazuje, že tou nejpodstatnější proměnou je převrácení ustavených hodnot a hledání jejich nových, možných i zdánlivě nesourodých souvislostí.

A konečně smrt – téma postmodernímu člověku navýsost nemilé. I zde Bachtin nachází podstatné novum v tom, že doložil, že Rabelais rozvrací tradiční pojetí individuální smrti, která „v hierarchickém obrazu světa má svrchované postavení; smrt znehodnocovala lidský život jako cosi pomíjivého a propadajícího zkáze, upírala životu samostatnou hodnotu, smrt se nevnímala jako nezbytný moment samého života, ale jako jev pomezní, ležící na absolutní hranici mezi vedlejším a dočasným“. A proto Rabelais karnevalově podává i smrt v groteskní a karikaturní podobě, „řada smrti se prolíná s řadou hodování“, a jakkoliv je smrt fyziologicky nevyhnutelná, patří i tak do řádu tohoto světa, je jeho součástí.

Bachtin se neomezil na Rabelaise a středověk a renesanci. Nacházel „smíchovou kulturu“ třebas u Gogola a ve své studii o něm má krásnou pasáž, v níž se Gogol po představení jedné své hry ptá: „A proč je mi smutno u srdce? Protože si nikdo nepovšimnul čestné postavy, která vystupovala v mé hře. Tou ušlechtilou postavou byl smích. Byl ušlechtilý proto, že se odhodlal vystoupit bez ohledu na to, jak je ve světě podceňován.“

Naše časy smích rozhodně nepodceňují, dbají až příliš o to, abychom byli stále veselí – keep smiling. A když už se ti nechce smát, musíš to umět aspoň dovedně předstírat. Doby smutných chaplinovských klaunů uplynuly s jejich „moderní dobou“.

Literatura:
Bachtin, M. M. [1965] 1975. François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Odeon (Další vydání Praha: Argo, 2007)
Bachtin, M. M. [1975] 1980. Román jako dialog. Praha: Odeon
Clark, K. and Holquist, M. 1986. Mikhail Bakhtin. Cambridge (Mass.): MIT Press
Danow, D. K. 1991. The Thought of Mikhail Bakhtin. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Macmillan
Duvakin, V. V. 1996. Besedy s M. M. Bachtinym. Moskva: Progress
Holquist, M. 1990. Dialogism: Bakhtin and his World. London & New York: Routledge
Lipovetsky, G. [1983 a 1993] 2003. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor

Miloslav Petrusek


Viz též heslo kultura nebo hra ve Velkém sociologickém slovníku (1996)