Společnost postemocionální (PSpol)
Společnost postemocionální
O tom, že emoce hrají v sociálním životě významnou roli, není samozřejmě sporu, jde o fakt triviální. Můžeme se dokonce osmělit formulovat dvě „pravidla emocionality“, jež sumarizují známé skutečnosti do podoby jakýchsi generalizovaných tvrzení: 1. čím více je sociální hnutí (či obecněji proces) provázeno emocionální aktivitou účastníků, tím dalekosáhlejší a nebezpečnější (nikoliv nutně dlouhodobější) účinky toto hnutí má (nazvěme toto pravidlo Le Bonovým teorémem davového chování); 2. čím racionálněji, tedy emocionálně oproštěněji, je určitá činnost vykonávána, tím efektivnější, ale také sociálně nebezpečnější (nebo alespoň nejednoznačnější) důsledky může vyvolat (nazvěme toto pravidlo Arendtové teorémem banálního zla). První pravidlo nás odkazuje k tomu, že masová hnutí moderní doby provázená emocionálním vzepětím byla vždycky následována masovými sociálními excesy (počínaje terorem Francouzské revoluce a konče nacionálně socialistickými protižidovskými pogromy), druhé pravidlo nás odkazuje k „chladnému kalkulu“ modernity, která vědomě „vypíná emocionalitu“ ve jménu efektivnější racionality, a to bez ohledu na to, k jakému cíli je instrumentálně racionální aktivita zaměřena – počínaje chladnou kalkulací taylorovské organizace „odlidštěné“ výroby a konče Eichmannovou organizací genocidy židovské populace: „nevyšel najevo nihilismus nebo cynismus, jak se očekávalo, ale mimořádný zmatek, pokud jde o elementární mravní otázky – jakoby instinkt byl tím posledním, čím si můžeme být v těchto věcech jisti“ (Arendtová, 1963).
Na značnou míru umělosti dělení lidských aktivit na „racionální“ a „emocionální“ upozornil Erazim Kohák, který konstatoval, že v moderní společnosti „vznikla osudová moderní představa, že rozumová či racionální je manipulace a kalkulace, zatímco jakékoliv hodnotové soudy jsou iracionální“ a tudíž mimo obsah rozumu, filozofie, vědy – jsou snad dostupné jen básníkům a fantastům. Kohák ukazuje, že modernita ale nevyvinula pouze tuto umělou dichotomii (našeho „Le Bona“ a naši „Arendtovou“), ale i strategie jejího překonávání, z nichž jednu, totiž úplné popření karteziánského nadřazení rozumu citové dimenzi vědomí (což je standardní „postmoderní postoj“), pokládá Kohák za vysloveně nebezpečnou, neboť se do popředí staví iracionalita, která nepodléhá kritickému rozumu. Ta je bytostně ambivalentní, protože může vést jak k „obratu k lásce, k něze, k soucitu, ke kráse, tak také k temným pudům, k nekontrolovaným a ničivým vášním, či k ’národnímu cítění‘ atd.“ (1993).
S trivialitou konstatování až extrémní role emocionality nebo její absence v moderních a pozdně moderních společnostech jsou však v rozporu dvě snadno prokazatelné věci: nepatrný objem literatury, která by se „sociologií emocí“ vážně zabývala na straně jedné, a rozpor v názoru na roli emocí v „postmodernitě“ na straně druhé. Není naším úkolem rekapitulovat, co bylo či nebylo o sociologii emocí napsáno (za „klasický“ a „zakladatelský“ text se obvykle pokládá práce Arlie Hochschielda The Managed Heart z roku 1983, lze připojit studie Normana Denzina, práce Stjepana Meštroviće, případně inspirativní knihu Wolfganga Lepeniese o „melancholii jako sociálním fenoménu“ aj.), v klasické sociologické literatuře je emocionalita vytěsněna kamsi na okraj – i když to jistě neplatí o všech klasicích stejnou měrou. Není ovšem sporu o tom, že velké myšlenkové koncepce (či konstrukty) minulosti byly naplněny až po okraj většinou nevyslovenou emocionalitou – proto se mluví o „tragickém étosu“ Weberovy teorie vyústění racionality v diktát byrokracie, o „historickém optimismu“ marxovských vizí beztřídní společnosti, ale také o Simmelově schopnosti vidět v městském způsobu života nezbytnost redukce emocionálních vztahů z důvodů elementární mentální hygieny atd. Je ovšem vcelku přirozené, že fenomén emocionality najdeme v kontextu sociologie umění a literatury, kde je nemyslitelné rekonstruovat jakýkoliv sociokulturní fakt bez přihlédnutí k jeho emocionálnímu rozměru (zajímavou rekapitulaci podává Eagleton v Sladkém násilí z roku 2003).
Druhé téma je zajímavější. Zygmunt Bauman v Postmodern Ethics – ostatně v souladu s celkovým laděním své teorie – tvrdí, že zatímco klasická modernita byla i v oblasti etiky radikálně racionalistická (čehož příkladem je uvažování Kantovo, podle něhož „ctnost znamenala schopnost vzdorovat emocionálnímu tlaku, schopnost neutralizovat emoce nebo je tlumit ve jménu rozumových příkazů“, protože „emoce jsou ze své podstaty nerozumné, takže rozum se musí od nich emancipovat“), je naopak pro naši postmoderní dobu příznačná „nedůvěra k lidské spontaneitě, instinktům a takovým sklonům, jež se nedají předvídat a racionálně zdůvodnit. Tato nedůvěra byla zastoupena – a to úplně – nedůvěrou vůči neemocionálnímu a vykalkulovanému rozumu; emocionalitě bylo navráceno místo, které jí po právu náleží, tedy její ztracená důstojnost, a své zdůvodnění obdrželo to, co je ‚nevysvětlitelné‘, ba co víc, co je ‚iracionální‘ – tedy sympatie, citové vazby, všechno to, co je nevysvětlitelné v kategoriích užitečnosti a intencionality, vědomého záměru“ (1993). Bauman má v zásadě pravdu, postmodernita je programově „neracionální“, je programově emocionálně otevřená, je vědomě nekalkulativní. To všechno je pozitivní stránka věci, pokud se všechny tyto prvky „opuštěné racionality modernity“ nepředimenzují a nezmění se v etický, estetický a v posledku sociální chaos.
Proti Baumanově tezi postavme myšlenku kdysi populárního estetika a filozofa Ernsta Fischera, který již na počátku 60. let konstatuje: „Ve světě, v němž jsou výkladní skříně přeplněny a srdce prázdná, je mnoho mladých lidí přemoženo pocitem této prázdnoty. Šíří se strach z vakua“ (1963). Gilles Lipovetsky dvacet let po Fischerovi napíše Éru prázdnoty, v níž se zabývá mj. problémem deprese moderního člověka, který „už neobývá peklo plné jiných, rivalských či opovrhovaných ‚já‘: v dusivé pustině autonomie a neutrality se vztahy vytrácejí tiše a bezdůvodně“ (1983). Dodejme, že ono „peklo plné jiných“ je existencialistické peklo Sartrovy hry, z níž se cituje jediná, zato dostatečně dramatická věta – peklo jsou ti druzí. A přidejme, že vytrácející se vztahy znamenají vytrácející se emoce. Jak patrno, stojíme před jednou elegantní sociologickou aporií – postmodernita osvobozená od utlačivé racionality a s rozvinutou (a nekorigovanou) emocionalitou projevující se všude a ve všem proti téže postmodernitě depresivního individua, které zůstává samo se svými emocemi, jež nemá komu nabídnout.
Pomineme-li dramatický rozměr celé věci, konstatujme faktograficky, že fenomén emocionality se samozřejmě v sociologii objevuje v řadě relací, nepřímo – jako vztah emoce a motivace, výkonnosti, učení, komunikace, kreativity, poznávacích procesů, především ovšem také jako samostatné téma tzv. destruktivních emocí, které provázejí násilnictví 20. století. Emocionální rozměr nacionalismu je stejně tak stálicí sociologického studia, jako je novum zkoumání emocionality terorismu. André Glucksmann oživil „tradiční téma“ ruské klasické literatury, totiž téma nihilismu, ve vazbě na soudobý terorismus aktualizovaný smutně proslulým 11. zářím. Jiní autoři poukazují na tragický rozměr absentující emocionality, který se projevuje v agresi z nudy: „agrese z nudy“ je fenomén nikoliv sice nový, ale v pozdně moderních společnostech rozhodně masovější než kdykoliv v minulosti. Obrovská a přiměřená (protože do té doby zanedbávaná) pozornost se věnuje všem formám „skrytého násilí“, které je výrazem buď absentující, nebo naopak nekorigované emocionality. Rozsáhlá literatura věnovaná jevu „domácího násilí“ odkrývá jednu z nepříjemných a odpudivých stránek našeho života.
Vlastimil Rollo, který se u nás asi poprvé sociologicky systematicky zabýval fenoménem emocionality, konstatoval, že to, co Fromm nazývá v rámci svého neomarxistického pohledu na svět „odcizením“, je spíše atrofií emocionality, která se projevuje ztrátou či oslabením emocionální paměti, atrofií vyšších citů, „maligní nudou“ (na sociální závažnost i nebezpečí, jež vyplývá z fenoménu nudy, upozornil ovšem již Jan Patočka v Kacířských esejích), která vede k agresivitě a potřebě „býti vegetativně vzrušován“. Atrofie emocionality je paradoxně dokazována potřebou adrenalinových sportů, umělého vyvolávání emoce, návykem na citově nezávaznou sexualitu atd.
V této dvojlomné, ambivalentní situaci, kdy emocionalita atrofuje, aby současně vybuchovala v nekontrolovaných projevech agresivity a zloby, přichází Stjepan Meštrović s konceptem postemocionální společnosti. Meštrovićova idea, která navazuje na jeho rozbory klasických sociologů a jejich role v utváření pozdně moderní mentality, je prostá. Její jádro shrnul David Riesman v předmluvě k Meštrovićově knize takto: „Je to společnost, v níž lidé nereagují na to, co by mohlo vyvolat mimořádné události či krize, jak reagovávali v minulosti. Lidé, individua, zaujímají spíše blazeovaný postoj, jsou alergičtí na jakoukoliv angažovanost, nicméně jsou dostatečně inteligentní, než aby nevěděli, že jde o události a jevy významné. Dokonce si snad uvědomují i to, že dříve by lidé tyto události prožívali s hlubokým pohnutím, emocionálním zaujetím, citovou empatií nebo – v opačném případě – s hlubokou nechutí, antipatií a odporem“ (1997). Meštrović rozvíjí tuto ideu tím, že nově zhodnocuje podněty Riesmanova Osamělého davu, Ritzerovy „mcdonaldizační teze“, ale i Orwellovu apokalyptickou vizi totalitní společnosti 1984 atd. Meštrovićova kniha je plná konkrétních příkladů toho, jak postmoderní společnost „ztrácí svou nevinnost“, jak ji prostupuje mechanické a automatizované myšlení, které se stává bezbranným tváří v tvář emocionálně nabitému slovníku ideologických doktrín „nového lepšího světa“ založených na „triumfu mechanizace“ a „úplném zmizení posvátného“.
Možná, jak teorie postemocionální společnosti naznačuje, stojíme na rozcestí, které má existenciální povahu, protože se dotýká na jedné straně „hlubin našeho pobývání na světě“ a na druhé straně nepodstatnějších způsobů regulace sociálního života, které jsme dokázali (spontánně) vyvinout.
Literatura:
Arendtová, H. [1963] 1995. Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla. Praha: Mladá fronta (Další vydání Praha: Oikoymenh, 2019)
Bauman, Z. [1993] 1996. Etyka ponowoczesna. Warszawa: Wydawnictwo naukowe PWN
Damasio, A. R. [1994] 2000. Descartesův omyl: emoce, rozum a lidský mozek. Praha: Mladá fronta
Eagleton, T. [2003] 2004. Sladké násilí. Idea tragična. Brno: Host
Fischer, E. [1963] 1966. Původ a podstata romantismu. Praha: NPL
Glucksmann, A. [2002] 2003. Dostojevskij na Manhattane. Esej o globalizovanom nihilizme. Bratislava: Agora
Kohák, E. 1993. Člověk, dobro a zlo. O smyslu života v zrcadle dějin. Praha: Ježek
Lipovetsky, G. [1983 a 1993] 2003. Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. Praha: Prostor
Meštrović, S. 1997. Postemotional Society. London: Sage Publication
Nakonečný, M. 2000. Lidské emoce. Praha: Academia
Rollo, V. 1993. Emocionalita a racionalita aneb jak ďábel na svět přišel. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Stromang, K. T. 1996. The Psychology of Emotion: Theories of Emotion in Perspectives. Chister: Wiley
Viz též heslo emoce nebo sociologie emocí ve Velkém sociologickém slovníku (1996)