Společnost technokratická (PSpol)
Společnost technokratická
Začněme pro změnu Leninem, oním „velkým technologem moci“, jak se o něm vyjádřil Daniel Bell. Lenin ve spise, který je vlastně jedinou disponibilní, aspoň trochu určitější vizí fungování budoucího komunistického státu, totiž ve Státu a revoluci (1917), formuloval svou „slavnou“ vizi toho, jak bude tento stát řízen (dokud „neodumře“): „Jeden vtipný sociální demokrat nazval poštu vzorem socialistického hospodářství. To je velmi výstižné. Pošta je dnes hospodářství, které je organizováno podle vzorce státně kapitalistického monopolu. Mechanismus společenského hospodaření je hotov. A svrhneme-li tedy kapitalisty…, objeví se před námi výborně technicky vybavený mechanismus, který mohou uvést do chodu sami dělníci.“ Je to tím jednodušší, že „kapitalismus mimořádně zjednodušil kontrolu nad dodržováním míry práce a přiměřeného platu v obyčejné kontrolování a zapisování, k čemuž stačí znalost čtyř početních úkonů, což je práce, kterou může vykonávat každý inteligentnější člověk“. A tak „celá společnost bude jediná kancelář a jediná továrna, kde je rovnost v práci i rovnost v platech“. To nebyla naivita, jak se to jeví na první pohled, to byla alternativa, navýsost utopická, ale také navýsost přitažlivá.
V době, kdy Lenin snoval svou ideu společnosti, v níž budou všichni řídit a všichni budou řízeni, všichni budou kontrolory i kontrolovanými, byla už dávno na světě myšlenka slavného ekonoma (z něhož nám Parsons, podle něhož citujeme, udělal sociologického klasika) Alfreda Marshalla: „Otázka nespočívá v tom, zda si lidé budou nakonec rovni či nikoliv, prostě – nikdy nebudou, ale v tom, zda se pokrok může pohybovat neustále, byť pozvolna, po trajektorii, která povede k tomu, že se každý člověk, alespoň v profesionálním smyslu, stane džentlmenem.“ Marshallovo pojetí „džentlmena“ předpokládalo zánik těžké, únavné a monotónní práce, která člověka zbavuje jeho skutečné lidskosti: pracující člověk, „novodobý džentlmen“ si konečně poprvé v dějinách bude moci vážit hodnoty vzdělání a volného času. Dějinný vývoj však šel po obou trajektoriích: Leninova vize se proměnila ve všekontrolující totalitarismus a Marshallův džentlmen nakonec nezůstal spokojen ani s tím, co mu nabídla technologická revoluce, která byla předpokladem jeho osvobození. Součástí této revoluce byl totiž vznik nové „řídicí třídy“, technokratů.
Sám pojem poprvé zavedl asi v roce 1919 W. H. Smith v sérii statí publikovaných v časopise Industrial Management a systematicky jej rozpracoval ve spise Technocracy Explained by its Originator (1933), na nějž navázal J. G. Frederick v knize For and Against Technocracy z téhož roku. Na fenomén „nové role techniků a inženýrů“ ovšem upozornil ještě dříve (aniž použil toho termínu) prozíravý Thorstein Veblen. Nicméně shodněme se nejprve na tom, že sama idea technokracie je vztažitelná již k praotci industrialismu, k hraběti Saint-Simonovi, který jasně viděl, že technokratický typ myšlení je mnohem více než věc, která by se týkala techniky samotné: technokratické myšlení má hluboké kořeny v newtonovském vidění světa a v celé tradici založené na představě, že Tvůrce Všehomíra byl vlastně – inženýrem. Daniel Bell odkazuje na Bernarda de Fontenelle, který na počátku 18. století napsal: „Geometrický duch není zdaleka tak svázán s geometrií, aby jej nebylo možno oddělit a přenést do jiných oblastí. Práce o morálce, politice, kritice, ba dokonce o rétorice by byly daleko přesnější, kdyby byly napsány rukou geometra.“ Ostatně oč jiného se pokusil Barruch Spinoza ve své slavné Etice „psané po způsobu geometrickém“?
Tyto prakořeny poukazují na to, že se ve 20. století, které rozvinulo industrii způsobem nebývalým, musel nutně konstituovat nejen nový způsob organizace a řízení výroby, ale celý nový systém moci a vládnutí, administrování věcmi i lidmi, který by byl s novým typem průmyslové výroby v souladu. Zajisté – „technický specialista“, jejž nový typ výroby potřeboval, nebyl znám (protože nebyl potřebný) ani v řemeslné či cechové organizaci výroby, ani v počátečních vývojových fázích kapitalismu. Teprve moderní, rozvinutý kapitalismus „soudobé průmyslové společnosti vymyslel celou novou organizační nadstavbu, jejíž podstatnou složkou je technický specialista“ (E. Lederer a J. Marschak v roce 1954), vytvořil organizaci, kterou k dokonalosti, jak se zdá – dříve než Američané – přivedli Francouzi. Jejich slavná École Nationale d’Administration odedávna produkovala „státní úředníky“, kteří byli předobrazem „technokratického vládnutí“. Jean Meynaud upozorňoval včas, před bouřemi roku 1968, že reálná moc již přešla z rukou volených orgánů do rukou technických specialistů a že vzniká „nový typ řízení, ani byrokracie, ani demokracie, ale technokracie“.
V tomto jednoduchém aforismu, tak pěkně francouzském, je jádro věci: technokracie není fenomén ani technický, ani ekonomický, ale sociální či sociologický par excellence právě tím, že proniká do všech oblastí sociálního života – od průmyslu přes „vojensko-průmyslový komplex“ až k „čisté politice“. Je až neuvěřitelné, jak se klasický a chladný systematik Georges Gurvitch rozhořčil: „Technokracie je strašná síla, svou povahou absolutistická a skrytá, jež hrozí pohlcením celé naší společnosti. Organizovaný, na plánování založený kapitalismus ji proměňuje v maskované fašistické struktury, které řídí systém trustů, kartelů, bank, vyšší administrativy, ale i profesionální část armády“ (1960). Jinými slovy, poněkud klidněji – „technokrat, který má moc, není technickým specialistou, ale specifickým druhem státního činitele“ (F. Bon v roce 1966).
Je možné se divit, že za tohoto stavu věcí se právě technokracie a „technokratická společnost“ staly hlavním terčem útoku zneklidněné a později rozvášněné mladé generace 60. let, která jako programový komplement k „technokratické pseudokultuře“ nabídla svou „verzi světa“ vyjádřenou v kontrakultuře? Vracet se o téměř čtyřicet let do minulosti ale není ztrátou času proto, že kontrakulturní elementy jsou stále živou součástí v podstatě každé kontestace mladé generace, každého „hnutí odporu“ proti vyčpělé a zpozdilé industriální či postindustriální společnosti. Kontrakultura je fenomén nikoliv „protikulturní“, ale alternativně kulturní, je to vzpoura proti tomu, co označil malíř (jistě poněkud extravagantní) Jean Dubuffet jako dusivou kulturu. Jeho programové teze zní takto: „Nelze dělat rozdíl mezi kulturou a společenským řádem, obojí vyjde nastejno. A není to tak, že kultura je podřízena společenskému řádu, ale naopak – společenský řád je podřízen kultuře… Kultuře jde o normy, o připojení ke kolektivu, o popírání tzv. nenormálního. Tvorba se naopak opírá o výjimečné a jedinečné. Kultura by neškodila, kdyby zůstala pouze informačním materiálem. Ona je však mnohem víc než to, je způsobem vyjadřování a myšlení, je způsobem nazírání, cítění a chování.“ Ostatně Dubuffet spojil tzv. mýtus kultury s „buržoazní kastou a západním imperialismem“ (1986), čímž jen zopakoval a sumarizoval sociální smysl a funkci kontrakultury, aniž ten pojem potřeboval či použil.
Troufněme si proto dokonce tvrdit, že mnohé prvky postmoderního vidění světa mají své kořeny v „tradiční kontrakultuře“, jak ji kdysi zformulovali Theodore Roszak a Charles Reich.
Roszak v The Making of a Counter Culture (1968 a poté několikrát reeditováno) jasně formuluje technokracii jako hlavní objekt vzpoury: „Technokracie není pouze mocenská struktura, která vládne obrovským materiálním vlivem. Je to také výraz kulturního imperialismu… Technokracií rozumím sociální formu, v níž industriální společnost dosahuje vrcholu své organizační integrace. Tento ideál mají na mysli lidé, kteří mluví o modernizaci, aktuálnosti, racionalizaci a plánování.“ Celá „technokratická éra“ je érou sociálního plánování: „Vstupujeme do éry sociálního inženýrství, v níž podnikatelské kruhy a talenty rozšiřují své působiště tak, aby sladily celý lidský komplex v jediný komplex industriální. Politika, vzdělání, volný čas, zábava, kultura jako celek, nevědomé tužby a dokonce protest proti technokracii samotné, to všechno se stává předmětem čistě technického rozhodování a čistě technické manipulace. Cílem je vytvořit nový sociální organismus, jehož zdraví závisí na schopnosti technologického srdce udržovat pravidelný tep“ (1968).
Kdo by se nadál, že idea sociálního inženýrství bude kontrakulturními „levičáky“ připsána nejkonzervativnějším součástem pozdně industriální společnosti? Cožpak oni sami nemají podle klasického hayekovského kánonu usilovat o „sociální konstrukci“ společnosti nového typu? Jak patrno, schémata ne vždycky fungují: kontrakulturní hnutí bylo (a na Západě je) sice levicové, ale současně anarchizující, ne-li přímo anarchistické.
Theodore Roszak ostatně pěkně a přehledně shrnul „ideové zdroje“ kontrakultury takto: 1. „nově levicová sociologie“ Ch. W. Millse; 2. „freudo-marxismus“ Herberta Marcuseho, 3. „gestalt-terapeutický anarchismus“ Paula Goodmana, 4. apokalyptický mysticismus N. O. Browna, 5. zen-buddhismus A. Wattse; 6. „okultní narcismus proroka LSD“ Timothy Learyho. K. Leech se v „kanonické knize“ Youthquake. The Growth of Counter-Culture through Two Decades (z roku 1973) odvolává také na Luciena Goldmana, Frantze Fanona, Allena Ginsberga, Normana Mailera, Daniela Cohna-Bendita, Normana Browna, Marshalla McLuhana, ba dokonce na Konrada Lorenze.
Tato na první pohled podivuhodná směska však vytváří poměrně konzistentní celek, z něhož si lze vybrat po libosti, protože spojovacím článkem zůstává v té či oné míře vyslovený odpor k technokracii, k monopolismu ovládání člověka jako instrumentu a důraz na svobodné (až anarchicky svévolné) rozhodování o vlastním osudu s vědomím, že důsledky takového rozhodnutí budou nejen nekonformní, ale možná individuálně tragické (jak nepřipomenout, kolik hvězd anarchizující kontrakultury zemřelo předčasně na předávkování tím či oním, na alkoholický abúzus, na AIDS atd.: tím ovšem nelze hnutí vulgárně dehonestovat, pouze lze odkázat na důsledky „neomezené a nekorigované“ svobody, která se vzepřela normám „dusivé kultury“).
Na kontrakultuře 60. a doznívajících 70. let je ovšem dnes zajímavá nejen „totální generační vzpoura“, která má být podle Reicha i Roszaka „znamením doby“, ale také soubor motivů, které se objeví v umírněné podobě v postmoderní kritice „modernity“. Především je to skepse k jakémukoliv „objektivnímu vědění“, jímž technokracie (prostřednictvím svých expertů) pouze legitimizuje svou moc: „Technokracie je společnost, v níž ti, kdo vládnou, ospravedlňují sami sebe odvoláním na vědecké formy vědění. A mimo tuto oficiální vědu není odvolání“ (Roszak, 1968). Režim expertů nadto funguje nejen explicite, ale také subliminálně, „my“ totiž toužíme po expertním vědění, aniž víme racionálně proč… Jacques Ellul říká, že „technika požaduje předvídatelnost a přesnost v předvídání. Proto tedy technické převládá nad lidským. Technika musí člověka redukovat na technického živočicha, individualita musí být formována pozitivně, tj. adaptací člověka na techniku, nebo negativně, technika prostě člověka změní, ať chce nebo ne.“ Ostatně „postmoderní étos“ kontrakultury je shrnut v Roszakově tezi: „Jestliže technokracie na svém velkém pochodu Dějinami skutečně usiluje o to, aby uspokojila tak mnoho univerzálně schvalovaných hodnot, jako je Hledání Pravdy, Dobytí Přírody, Blahobytná Společnost, Tvořivý Volný Čas, Přizpůsobivý Život, proč si proboha již na svém výletu dějinami neodpočine a neraduje se z cesty samotné? Odpověď je ovšem prostá: protože na konci tohoto výletu, na konci této cesty nevidíme nic právě proto, že ji podnikáme s oním strašlivým monstrem, jímž je technokracie.“ Možná, že v této vzpouře kontrakultury lze hledat i tu nechuť k Pravdě (jediné a univerzální), k Rozumu (logickému a přesvědčivému), k Blahobytu (vykoupenému devastací přírody a sociálních kontaktů), k Volnému Času (manipulovanému masovými médii) atd.
V kontrakultuře najdeme i vzpouru proti manipulativním a manipulujícím institucím, například u „antipsychiatra“ R. D. Lainga, zejména v jeho slavném Divided Self (1969). Laing se pokusil o sjednocení radikálního protestu se studiem „transcendentního zážitku“ a asi poprvé (dříve než se v sociologii rozšířila teorie etiketizace jako relevantní a respektovaný výklad deviantního chování) položil otázku, nakolik je psychické onemocnění „objektivním fenoménem“ a nakolik „institucionalizovaným a organizovaným znásilněním osobnosti“: šlo asi o příliš radikální, ale současně věcné upozornění na úzkou vazbu mezi psychologickým a politickým znásilněním a manipulací člověkem v pozdně moderní (dokonce „netotalitní“) společnosti. Laing nadto vkomponoval do své teorie radikální relativismus typu: „kdo může říci, co je šílenství, když normálnost přinesla na Západě tak ničivé ovoce,“ „schizofrenie je jedním způsobem pohledu na svět, normální stav je jiným způsobem, nic více,“ „žádné vidění světa není lepší ani pravdivější, všechna jsou stejně hodnotná“ apod.
Charles Reich dokonce nabídl teorii „nového vědomí“, které by lépe odpovídalo perspektivám naší doby než naše ujařmenost destruovanou kulturou, která je náhražková, konzumní a pasivní. Reichova „teorie tří vědomí“ sice není žádným velkým zvratem ani v psychologii ani sociologii pozdní doby, ale je příznačná tím, jak se snaží domýšlet souvislosti kontrakulturního hnutí.
Sice neradi, ale pomineme muzikální – principiálně nezanedbatelný – kontext celé kontrakultury, která je nemyslitelná bez osobitého hudebního vyjádření, nového, provokativního a především – spojeného s alternativním životním stylem. Problém samozřejmě zůstává: na jedné straně „vzpoura“ prostřednictvím hudby, která je mimo mainstream, na druhé straně její manipulace tím, že její produkce a reprodukce prostřednictvím „kulturního průmyslu“ je v rukou někoho zcela jiného než těch, kdo se jí opájejí a uvádějí se v nezřídka uměle posilovaný a stimulovaný trans, totiž v rukou technokratů. Stejně jako je v rukou „technokratů“ poněkud jiného ražení produkce a distribuce drog, která kontrakulturu od počátku provázela.
Theodore Roszak se vrátil k tématu technokracie znovu, v textu daleko umírněnějším, možná v mnoha ohledech stále aktuálním – Kde končí pustina, v němž navrhl typologii technokracie na sametovou, vulgární, zrůdnou a operetní. Roszak je ovšem stále přesvědčen, že „budou-li věci postupovat dosavadním tempem, lze předpokládat, že lidé, kteří se někdy za sto let ohlédnou k dnešku, označí za nejpodstatnější znak této doby globální upevnění umělého prostředí provázeného kulturní nadvládou západní vědy a politikou technokratických elit“ (1969).
Je asi dobře, že technokracie a kontrakultura jsou dvě stránky téže mince, oba fenomény se potřebují. Zdá se nicméně, že kontrakulturu čeká (pokud již nenastal) stejný konec, jaký potkal marxovský proletariát – nejprve se integruje do establishmentu, aniž si to připustí, a potom se ztratí navždy. A zůstane jen hlahol její hudby, která nakonec odezní do stejného ticha jako všechno, co jí jako „velké vzpouře“ předcházelo. Problém není ve vzpouře samotné, ale v povaze hodnot, v jejichž jménu se vzpoura vede, a v povaze hodnot, vůči nimž se stavíme na odpor.
Literatura:
Cohn-Bendit, D. a G. 1969. Obsolete Communism: The Left-Wing Alternative. New York: McGraw Hill
Daly, S. a Wice, N. [1995] 1999. Encyklopedie kulturních trendů devadesátých let [Encyklopedie alternativní kultury = Alt culture]. Brno: Books
Davydov, J. N. a Rodnanskaja, I. B. 1980. Sociologija kontrkultury. Infantilizm kak tip mirovosprijatija i socialnaja bolezň. Moskva: Nauka
Dubuffet, J. [1986] 1998. Dusivá kultura. Praha: Herrmann a synové
Gurvitch, G. 1960. Traité de sociologie, vol. I. Paris: PUF
Laing, R. D. 1969. The Divided Self. New York: Pantheon Books (Česky Rozdělené self. Existenciální studie o duševním zdraví a nemoci. Praha: Portál, 2019)
Leech, K. 1973. Youthquake. The Growth of a Counter-Culture through Two Decades. London: Sheldon Press
Parsons, T. 1937. The Structure of Social Action. New York: The Free Press of Glencoe
Reich, Ch. 1970. The Greening of America. New York: Faber and Faber
Roszak, T. [1968] 1970. The Making of a Counter Culture: Reflections on the Technocratic Society and Its Youthful Opposition. New York: Random House
Roszak, T. [1969 a 1989] 2005. Kde končí pustina. Politika a transcendence v postindustriální společnosti. Praha: Prostor
Thorne, T. [1993] 1995. Słownik pojęć kultury postmodernistycznej: mody, kulty, fascynacje. Warszawa: Muza SA
Viz též heslo technokratismus, kontrakultura nebo psychiatrie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)