Empatie

empatie – (z řec. em = v; pathos = cit) – schopnost osobnosti vžít se v rámci bezprostřední komunikace do duševního stavu druhého člověka; vciťování se do stavů, zejm. citových, jiných osob, jež může vést až k transformaci vlastních emocionálních stavů. Na základě vcítění lze pochopit i ty emoce, motivy a snahy, které druhý člověk nevyjadřuje přímo, verbálně, a které nevyplývají z povahy interakční a komunikační situace. Vžívání se stává e. tehdy, když zážitek vědomě zpracujeme a souvislosti, které jsme v druhém člověku pochopili, pro vlastní potřebu pojmenujeme a interpretujeme. Pojem e. v něm. podobě „Einfühlung“ zavedl v r. 1885 Th. Lipps v souvislosti se svou estetickou teorií. Pomocí vcítění chtěl vysvětlit podstatu estetického zážitku, ale také např. vznik geometrických optických klamů. Podle Lippse subjekt tím, že se příliš intenzívně emocionálně vciťuje do vnímaného objektu, jímž nemusí být nutně jiný člověk, nadřazuje význam emocionálního hodnocení nad hodnocení intelektuální, které tak znehodnocuje. Kritiku této teorie mj. podal Max Scheler ve své teorii sympatie, v níž se pokusil vysvětlit, proč a jak se jedinci stávají schopnými pochopit emocionální stavy druhého. Tato práce spolu s dílem Ch. H. Cooleyho zakládá tradici zkoumání e. v souvislosti se sympatií (viz sympatie – antipatie). Fenoménem e. se zabývala také Edita Steinová, v psychoanalytickém kontextu S. Freud (např. v souvislosti s rozborem emocionálního působení Michelangelovy sochy Mojžíše) a Alfred Adler, který zformuloval tezi, že empatizovat znamená vidět očima druhého, slyšet jeho ušima a cítit jeho srdcem. L. Wispé vysvětluje e. takto: když jste si vědomi, že jiný člověk má problém či potíže, pak můžete cítit sympatii, když se snažíte porozumět jeho zkušenosti a prožitku, probíhá proces e.. Pojetí e. význ. ovlivnila interpretativní s-gická tradice, zejm. něm. duchovědní škola, W. Dilthey a posléze Max Weber, kteří anticipovali možnost uvedení e. do souvislosti s interpretací motivů jednání druhého. Tomuto tématu se intenzívně věnoval G. H. Mead. Koncept e. byl zaveden pravděpodobně v r. 1897, když E. B. Titckener přeložil do angličtiny Lippsovo slovo „Einfühlung“. Mimořádný význam pro moderní interpretaci e. v psychiatrickém kontextu má dílo Carla R. Rogerse a Karla Jasperse.

E. byla empir. zkoumána v různých kontextech, např. při studiu vztahů učitel-žák, vzniku sympatie, vlivu skup. mínění na individuum, pracovní činnosti a výkonnosti, obchodních a manažerských schopností, manželských vztahů a formování předsudků. Empir. bylo také doloženo, že dívky, zejm. však dospělé ženy, mají prokazatelně vyšší empatické schopnosti než chlapci a muži a že ženy jsou v hodnocení vnitřních stavů jiných osob kompetentnější než muži (M. Hoffman, S. Feshbach). E. hrála význ. roli také ve fil. soustavě Husserlově. Maď. badatel B. Buda rozlišil 5 úrovní e.: 1. promyšlení situace druhého logickou substitucí; 2. pochopení citových vztahů druhého; 3. správné vysvětlení a pochopení promotivní složky komunikace, přičemž promotivní složkou rozumí ty komunikační projevy, které kromě toho, že zprostředkovávají informaci, současně obsahují skrytý vzkaz druhému, že má nebo nemá něco udělat; 4. empatické chápání citových rozporů a ambivalencí; 5. pochopení vnitřní logiky kognitivních a citových procesů druhého. Přirozeně, že e. je kategoricky odmítána všemi formami behaviorismu pro zjevnou spřízněnost s „nevědeckou“ kategorií introspekce. V soudobé s-gii existuje vazba e. na teorii rolí, na zkoumání citové nákazy v davu, zejm. ovšem na analýzu sociální interakce, resp. komunikačních procesů na interpersonální úrovni a na s-gicko-estetická zkoumání fenoménů masové kultury. V s-gické metodologii se e. uplatňuje při aplikaci hloubkového interview. V posledních l. se problém e. intenzívně zkoumá v souvislosti s tzv. prosociálním chováním. Vychází se z teze, že jenom e. vede k aktivní altruistické reakci, k reálné ochotě pomoci a k vytváření pomocných hnutí. Dobrovolná pomocná hnutí ve vysoké míře závisejí právě na e. Mluví se také o tzv. dispoziční e., tedy o vrozené a naučené tendenci k e., a z toho plynoucí altruistické a pomocné aktivitě.

empathy empathie Emphatie, Einfühlung empatia

Literatura: Buda, B.: Čo vieme o empatii? Bratislava 1987; Rembowski, J.: Empatia. Warszawa 1989; Chlopan, B. E.: Empathy: Review of Available Measures. Journal of Personality and Social Psychology, 48, 1985.Scheler, M.: Wesen und Formen der Sympathie. Bonn 1926; Rogers, C. R.: Client-Centered Therapy. Boston 1951; Wispé, L.: The Distinction between Sympathy and Empathy. Journal of Personality and Social Psychology, 50, 1986.

Miloslav Petrusek