Instituce
instituce – (z lat. instituere = zřizovat) – též sociální instituce – v s-gickém i antropol. smyslu je to v zásadě každý obecně praktikovaný a v dané kultuře předávaný způsob jednání. V dějinách s-gie byly i. definovány jako: 1. stálé skupiny integrované ve společnosti; 2. nejdůležitější skupiny uznané ve společnosti; 3. skupiny s neosobními funkcemi (F. W. Znaniecki, 1945); 4. projevy nezbytných kult. činností (B. Malinowski, 1949); 5. systematizované a uznávané mravy (G. W. Sumner, 1906); 6. pevně vymezené procedury a rituály (R. M. MacIver, 1931); 7. kombinace norem, statusů a rolí (R. Linton, 1936). V dlouhé řadě definic i. dominují pojetí funkcionální a antropol. Funkcionalismus považuje i. za mechanismy funkční z hlediska uspokojování potřeb společnosti. Tento přístup omezuje i. na schválené a sankcemi podepřené vzory chování. Antropol. pojetí spatřuje v lidských i. alternativu k pudové orientaci živočichů. Institucionalizace jednání umožňuje člověku orientovat se v komplexní realitě a šetří náklady, jež by byly spojeny s nutností promýšlet stále znovu reakce na standardní situace. Zatímco funkcionální pojetí zkoumá i. především z hlediska jejich fungování jakožto mechanismů sociální kontroly, antropol. přístup v nich vidí účinný prostředek odlehčení, jenž zbavuje člověka nutnosti promýšlet případ od případu způsoby jednání vedoucí k uspokojení potřeb jednotlivců, skupin a celých kultur. I. bývají typologizovány podle oblastí lidské činnosti, kterou regulují. Rozlišujeme např. i. mocenské, náb., ekon., vzdělávací apod. Ve svém souhrnu tedy i. vymezují způsoby jednání, které chrání skupinu či společnost před fyzickým zánikem, před nedostatkem, vnější i vnitřní agresí, před ztrátou pocitu smysluplnosti takto mnohostranně zajišťované existence.
Při vymezení povahy i. hraje klíčovou roli jejich odlišení od organizací. Jestliže i. znamená v podstatě způsob, jakým lidé provádějí určitou činnost, organizace jsou tvořeny lidmi, kteří určitou činnost institucionalizovaným způsobem provádějí. Kult. i. představují pravidla jednání gramaticky správná v dané kultuře, organizace jsou provozovány lidmi, kteří tato pravidla přijímají jako závazná. I. dané kultury nejsou neměnné. Jisté činnosti mohou být nově institucionalizovány – např. vznik i. polit. stran při přechodu k moderní demokracii, jiné mohou být deinstitucionalizovány – např. zánik rytířství na sklonku feudální společnosti. Může též dojít k více či méně radikálním proměnám u téže i. – např. i. rodiny v moderní společnosti. Existence i. umožňuje s-gii nacházet pravidelnosti ve zdánlivě neopakovatelných projevech lidského jednání a činí možným vyslovovat o tomto jednání zobecňující tvrzení. Z tohoto důvodu již É. Durkheim považoval studium i. za vlastní předmět bádání s-gie. I. jsou výrazem nadindivid. povahy soc. dění. Jejich analýza přispívá k pochopení způsobu a míry determinace individ. jednání, k hlubšímu pochopení mechanismu přejímání soc. rolí, ale též problematiky soc. změny, vztahu soc. statiky a dynamiky apod.
Z hlediska soc.-psychol. představují i. především komplex vzorově určených, vzájemně se doplňujících normativních očekávání, vymezujících příslušné chování osob plnících určité role. Institucionalizace je spjata s integrací takových očekávání v systému sociální interakce. Chování se při ní habitualizuje, normy jsou internalizovány či interiorizovány. I. zahrnují: a) uznané a zavedené zvyky či zvyklosti usměrňující soc. vztahy, b) celkový komplex těchto zvyklostí a principy či hodnoty, které usměrňují tento komplex, c) příp., pokud existuje, organizaci podporující tento komplex (L. T. Hobhouse, 1924). Taková normy a hodnoty prosazující organizace (P. L. Mott, 1965) neboli „institucionální agentura“ předpokládá záměrnou činnost, specif. funkce a explicitní cíle. F. H. Allport (1933) říká, že i. nejsou pouze našimi nástroji, jsou částí nás samých. Představují reciproční typizace návykových akcí typů jednajících (P. L. Berger, T. Luckmann, 1966). Prostřednictvím rolí jsou vtěleny do individ. zkušenosti. Výkon rolí zajišťuje participaci jedince v soc. světě, jejich internalizace vytváří subjektivní realitu tohoto světa. Svět definovaný prostřednictvím nadosobních i. se tak stává světem osobně přijatelným. I. jsou zároveň základem integrace motivů a vztažným rámcem postojů a zájmů. Soc. řád a soc. kontrola, které zajišťují, jsou protiváhou chaosu a bezmocnosti. Podle J. Habermase (1969) tytéž konstelace, které jedince dohánějí k neuróze, dávají spol. podnět ke zřízení institucí.
institution institution Institution istituzione
Literatura: Allport, F. H.: Institutional Behavior. Chapel Hill 1933; Feibleman, J. K.: The Institutions of Society. London 1956; Giddens, A.: New Rules of Sociological Method. London 1976; Habermas, J.: Erkenntnis und Interesse. Frankfurt a.M. 1969.
Viz též heslo instituce v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)