Výchova rodinná náhradní

výchova rodinná náhradní – společností, resp. státními institucemi schválená, příp. usměrňovaná výchova dítěte v jiné než vlastní rodině, tedy substituce rodinné výchovy. Dochází k ní, jesliže vlastní rodina dítěte zanikne nebo vůči němu neplní své povinnosti. Prakticky všechny společnosti, preliter. i tzv. vyspělé, berou v tomto případě na sebe odpovědnost za psych. vývoj nesoběstačného jedince, čímž se zároveň snaží zajistit normální průběh jeho socializace. V zásadě může být dítě svěřeno buď do výchovy jiného dospělého jedince, nebo do společné výchovy manželů, nebo též do ústavní výchovy, což už ale není v.r.n. Za ideální formu je považováno osvojení neboli adopce, tzn. přijetí cizího dítěte za vlastní. Vyskytuje se již v římském právu, v Rakousko-Uhersku v obecném zákoníku občanském od r. 1811. Smyslem osvojení vždy bylo i pomoci bezdětným, majetným občanům nalézt dědice. Důraz na zájem a prospěch dětí byl v čes. zemích proklamován až v zákoně o právu rodinném z r. 1958, kde se uvádí mj., že osvojitelem se může stát občan, který způsobem svého života a dobrým zdravotním stavem poskytuje spol. záruku prospěšnosti osvojení. Ve vyspělých zemích je výrazný nepoměr mezi zájmem osvojitelů o přijetí zdravého dítěte raného věku a světlé pleti a počtem těchto dětí přicházejících v úvahu pro adopci. Mnohaleté čekací lhůty bývají řešeny osvojováním dětí z tzv. třetího světa. Druhou dnes používanou formou v.r.n. je pěstounská péče. V čes. zemích byla uzákoněna rovněž v r. 1811, ale v r. 1949 zanikla s odůvodněním, že vedla k využívání dětí jako levné pracovní síly (tento přístup se skutečně objevoval, leč ojediněle). Pokud si pěstouni svěřené děti neosvojili, byly z rodin necitlivě odebírány a předávány do dětských domovů. Renesance a nová legalizace pěstounské péče nastala v r. 1973.

V praxi jsou do pěstounské péče svěřovány děti méně nadané, zdravotně postižené, starší (již školního věku), romské, jinak řečeno ty, pro které se nezdařilo najít osvojitele, a děti s tzv. „účastí rodičů“, tj. ty, jejichž rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv v plném rozsahu a mají tedy nárok na kontakt se svým dítětem. Pěstouni mají při výchově dítěte práva srovnatelná s rodičovskými právy. Právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti mají v tzv. běžných věcech, v závažných věcech (v praxi zcela ojedinělých) je pěstoun povinen respektovat přání pokrevních rodičů, pokud nebyli zbaveni rodičovských práv. V případě rozporu rozhoduje soud. Hmotné zajištění dětí jde ze spol. prostředků a rodičům je uložena vyživovací povinnost (i v případě zbavení rodičovských práv). Pěstounům náleží malá měsíční odměna a všechny další materiální výhody, jako by šlo o dítě vlastní. Zákon umožňuje vykonávat pěstounskou péči i v tzv. zvláštních zařízeních pro výkon pěstounské péče. Pro pěstounky, pečující zde o 6–8 dětí svěřených jim soudem, je výkon pěstounské péče zároveň povoláním se všemi aspekty pracovněprávního zaměstnaneckého vztahu. Zvláštní zařízení mohou být individ., ale jsou jimi i tzv. dětské vesničky SOS. V Čechách byla první založena r. 1970 (12 domků v Doubí u Karlových Var), druhá r. 1973 (9 domků ve Chvalčově na Kroměřížsku). Pěstounská péče zaniká dosažením zletilosti dítěte (finanční příspěvek je však poskytován až do dokončení jeho přípravy na povolání), ale 80 % dětí zůstává v rodině pěstounů i po dosažení zletilosti. Cílem v.r.n. je zajistit fakticky nebo soc. osiřelým dětem možnost vyrůstat v rodině. Je to jediná cesta, jak zabránit vzniku rané dětské deprivace, která zákonitě vzniká u dětí umístěných dlouhodobě v dětských domovech a která vede i k ireverzibilnímu poškození osobnosti.

substitutional family care éducation familiale substitutive Ersatzfamilienerziehung educazione familiare supplettiva

Tomáš Novák
Věra Capponi