Predestinace
(přesměrováno z Christocentrismus)
predestinace – (z lat. praedestinatio = předurčení) – odvěké předurčení lidí ke spáse nebo i k zatracení, což je názor vyskytující se v křesťanství i v jiných náboženstvích. Problematika později rozvíjeného učení o p. se objevuje už v biblických počátcích křesťanství, a to v listech apoštola Pavla: zatímco vina hříchu nutně určuje lidi k zatracení, Bůh od věčnosti zamýšlí pro člověka spásu, a ten se k ní shledává vyvolen, když přijímá povolání k životu z víry; z determinace hříchu je vytržen původním a obnoveným záchranným činem Božím v Kristu. Na začátku 5. st. tento důraz na vnějšně nepodmíněné Boží milosrdenství opět vyzvedl Aurelius Augustinus, radikalizoval je však poněkud dvojznačně: jsou-li někteří dopředu vybrání ke spáse, jiným je od počátku do konce souzeno zavržení. Ve středověké scholastice se úvahy o p. spojovaly s idejemi o všemoci Boží, ale stály přece jen spíše v teor. pozadí. Radikálněji na augustinskou linii navázala reformace. Wycliff definuje církev jako „společenství předurčených“ (universitas praedestinatorum); podstatným kritériem tedy není vnější pozice, jištěná církevními úřady, ale Boží milost, účinná ve víře. U takového pojetí nechyběl soc.-kritický pohled, který zastával Jan Hus, stejně jako jiní čeští myslitelé ovlivnění Wyclifem. Neméně radikálně působila idea p. u M. Luthera v souvislosti s jeho ústředním učením o ospravedlnění pouhou vírou (iustificatio sola fide), která je svrchovaným darem Božím (viz polemiku o svobodě lidské vůle s Erasmem Rotterdamským v díle De servo arbitrio neboli O nesvobodné vůli). Klasické pojetí p. dotváří ale až kalvinismus, ještě zřetelněji podtrhující Boží suverenitu. Již Jan Kalvín ve své Instituci došel k zdánlivě logickému dotažení myšlenky p. v ohledu, který mohl povážlivě posunout původní biblický důraz (což mu vytýkali luteráni): zdá se, že tajemný boží úradek je dvojaký, jedni jsou předurčeni ke spasení v Kristu, druzí ale k zatracení na základě hříšného pádu. Směrem tzv. supralapsarismu, podle kterého i předurčení k zatracení je dáno od věčnosti, dokonce pádem lidstva do hříchu, šel T. Beza a toto pojetí p. bylo v podstatě uznané za pravověrné (viz ortodoxie). Převládlo zejm. zásluhou F. Gomara (od něhož je odvozeno hnutí gomaristů) nad pojetím J. Arminia (resp. arminiánů) hájícím svobodu lidské vůle i vůči Bohu a ve věci věčného údělu. Na praktické pastýřské rovině ale Kalvín rozeznával pouze znaky spásného předurčení v živé víře, nikoli znaky teor. předurčení ke zkáze, takže kázání naděje v Kristu platilo nadále všem lidem a udržovalo je v aktivitě.
Psych. a spol. rozměry tohoto faktu analyzoval M. Weber v knize Protestantská etika a duch kapitalismu (1904), kde položil důraz zejm. na to, že nakonec je i úspěch v povolání, v každodenním přemáhání světa prací, znakem vyvolenosti. Iracionální cit, víra a potřeba ujistit se o spáse jsou přeměněny v motor racionální aktivity, směřující k překonání přír. stavu. Pesimistická koncepce člověka jako stvoření zcela propadlého zkaženosti a hříchu je tedy spojena s patosem práce a profesní etikou (viz též etika protestantská). Klasická protestantská koncepce p. byla sekularizována a ovlivnila mj. mechanickou přírodovědu (I. Newton, Clarke aj.), polit. ekonomii (Petty aj.), filozofii a polit. teorii (Harrington, J. Locke atd.). Postupně dochází ke „změkčení“ pojetí p. Moderní protestantismus klasické pojetí p. nehájí, snaží se jej opět více přiblížit původní biblické otevřenosti. Zejm. K. Barth, zakladatel dial. teologie, učení o „dvojí p.“ výrazně korigoval, jakkoli jinak na Kalvína silně navazuje. Argumentuje, že v křesťanském kázání je třeba vycházet ze zjevení, že k trestu za hřích lidstva byl přece předurčen Spasitel Kristus. V duchu tzv. christocentrismu se předpokládá, že v Kristu došlo k trvalému zvratu v dějinách, který předurčil další vývoj, ale že předurčující jednání boží není mechanickou determinací, nýbrž otevíráním nových horizontů, nových šancí a cílů. Idea p. se zde opět těsněji prolíná s ideou providencialismu. Současné teologické myšlení většinou odmítá tzv. partikularismus milosti, vyzdvihuje svobodu a odpovědnost člověka, ať už jsou jeho možnosti jakkoliv podvázány pádem do hříchu. Výzkumy podnikatelských kruhů v anglosaském světě ale ukazují, že v různě transformované podobě působí idea p. stále a ovlivňuje strukturu jednání. Vědomí p. má někdy léčivý a uklidňující vliv na smíření člověka s nemocí, neštěstím, těžkými zkouškami. Idea p. nebo její prvky ovlivňují životní styl nejen protestantů, ale křesťanů vůbec a své výrazné podoby má i v jiných náboženstvích, zejm. v bráhmanismu a hinduismu.
predestination prédestination Prädestination, Prädestinierung predestinazione
Literatura: Ransdorf, M.: Z myšlenkového světa reformace. Praha 1989; Weber, M.: (1904) Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus. Hamburg 1969; viz též protestantismus.