Dezinformace
dezinformace – (z fr. désinformation, to z lat. dis = záporný odlukový význam, informare = utvářet mínění) – obecně jakákoliv zkreslená, falešná informace, používaná s cílem ovlivnit jednotlivce i určitou skupinu lidí určitým žádoucím způsobem. Většinou jde především o vzbuzení dobrého či špatného dojmu o nějaké osobě, události, díle, jednání apod. v zájmu polit., ideol. i ryze soukromém. D. je často zaměřena k ovlivnění veřejného mínění. Může být s takovým záměrem již vytvořena, může ale vzniknout náhodně nebo pro jiný účel, který nemusí být desinformační (např. pokud je způsobena vytržením určitého sdělení z původního kontextu, resp. jeho zasazením do jiného kontextu). Ve slabší, náznakové podobě je d. používána i v běžných typech komunikace, je součástí propagace nebo polit. boje. Jürgen Habermas definuje d. jako systematicky překrucovanou komunikaci a nazývá ji také pseudokomunikací, produkující systém nedorozumění, který působí falešným dojmem konsensu a jako takový není rozpoznatelný a dešifrovatelný. Míra a přípustnost určitého typu d. je dána morálními normami té které společnosti, skupiny, profese. Jako součást vojenské taktiky je d. známa již ze starověku. Indická Arthasastra (321–296 př. Kr.) radí princovi, který si přeje vyhrát v boji nad nepřáteli, aby do nepřátelského vojska nasadil své tajné agenty, kteří budou rozšiřovat řeči o nevyhnutelné porážce princových protivníků. Termín d. se začal používat v období po 2. svět. válce pro falšované materiály, které měly oklamat cizí armádní a zpravodajské agenty. Místo d. se používal původně výraz decepce (podvod, klam), pod kterým se skrývaly akce nebo série akcí, jimiž byly záměrně manipulovány budoucí události. Podle některých záp. autorů se termín d. rozšířil v 70. l. z rus. slova „desinformacija“, které sov. spisovatelé používali jako překlad angl. misinformation. Ale už v 50. l. bylo založeno při KGB oddělení pro d.
Dnes jsou rozlišovány různé typy d. Např. podle intenzity a způsobu projevu se hovoří o d. pasivní a aktivní. První spočívá v zatajení nějakého faktu, vynechání části informace při komunikaci, navození mylného dojmu, což bylo např. v oblibě v čsl. masmédiích v posledním období kom. státu při informování o ekonomice záp. kap. států, při líčení života disidentů atd. Druhý typ d. spočívá ve falzifikaci nebo v přímé lži či podvodu, přičemž se většinou předkládá falešná informace spolu s nějakým pravdivým tvrzením; takto bývá např. dezinformováno obyv. prohrávající strany o situaci na frontě prohrávající strany. Podle časové posloupnosti lze odlišit d. plánovanou a následnou. Klasickým příkladem první je klamná série plánovaných operací Velké Británie za 2. svět. války (Fortitude a Normandie). Druhý typ se používá ve vnitřní domácí politice státu a spočívá ve zveřejňování pozměněných fakt po ukončení určité události. Např. v rámci volebního boje jsou publikovány náhodně vzniklé fotografie protivníka z jeho minulosti, jakoby svědčící o kompromitujících stycích s polit. nepřijatelnou osobou apod. Podle cílů a prostředků se vyděluje d. strategická, nazývaná také d. globální, která používá prostředky sloužící „konečnému cíli“, jenž je pojímán buď jako zachování daného konsensu, nebo jako nastolení kval. nového uspořádání pomocí revoluce. Strategické d. byly dosud hlavní výzbrojí tzv. velkých ideologií. Pod pojmem taktická d. se většinou skrývají dezinformační prostředky operativního charakteru, které v dílčích, postupných krocích prakticky naplňují strategické cíle protivníka.
Detekce dezinformačních praktik navazuje na způsob, jakým se d. připravují z faktických informací, a na předpoklad psychol. působení na příjemce. Používají se tyto postupy: a) řazení pravdivých a nepravdivých informací vedle sebe s tím, že ty druhé jsou obtížně ověřitelné, zatímco ty první jsou notoricky známé a lehce prověřitelné; příjemce si informace propojí a považuje je za jednu pravdivou informaci; b) stylizace částečně nepravdivých a částečně pravdivých informací, která má vést k tomu, aby celá zpráva vyzněla nehodnověrně a příjemce ji proto odmítal jako nepravdivou; cílem je odvrátit pozornost od pravdivé informace (takto podávaná d. určená protivníkovi může zmást i vlastní veř. mínění) – hovoří se o „zpětném úderu“ (blow back); c) zveřejňování hodnověrných, pravdivých informací tak, aby je příjemce pokládal za lživé; využívá se přitom rigidního myšlení nebo zúžené percepce a upevňuje se mylný postoj příjemce (stává se to často u novinářských interpretací kabinetních úmluv politiků). Detekce d. vyžaduje znalost celkové strategie protivníka a ověření fakt z více než jednoho zdroje. Mohou se využít i metody s-gického výzkumu, především výzkumů veřejného mínění v oblasti působení masmédií, výzkumů čtenářských postojů v oblasti, kde se daná d. nachází. D. je trvalým rysem válek a politiky. Její možnosti vzrůstaly s tech. zdokonalováním prostředků šíření informace. Patří mezi nástroje polit. manipulace. Podle Alexandra Kleina je každá d. stejně jako každý podvod převzetím moci. Osoba, která je oklamána či dezinformována, je redukována na figuru, je symbolicky anulována, zatímco podvod je dočasně mocný. Mechanismy vzniku i působení d. se stávají přirozeným předmětem zájmu s-gie komunikace a s-gie politiky.
disinformation désinformation Desinformation disinformazione
Literatura: Backstok, N.: Cointelpro: The FBI's Secret War on Political Freedom. New York 1975; Bok, S.: Secrets: Concealment & Revelation. Oxford 1986; Brown, A. C.: Bodyguard of Lies. New York 1975; Shelter, R. H. – Godson, R.: Dezinformacija: Active Measures in Soviet Strategy. Washington D.C. 1981.