Encykliky papežské

encykliky papežské – (z řec. encyklos = oběžník) – okružní písemná poselství patřící k nejdůležitějším formám projevu vůle papeže, nejvyššího představitele římskokatolické církve. Název příslušné e.p. tvoří první slova jejího textu (arenga). E.p. jsou určeny všem příslušníkům církve (duchovenstvu, členům řádů i laickým věřícím), příp. stoupencům jiných náb. konfesí či „všem lidem dobré vůle“ (např. v období tzv. aggiornamenta spjatého se závěry II. vatikánského ekumenického koncilu, který se konal v l. 1962–65). Teologičtí znalci rozlišují mezi „epistola encyclica“ a autoritativnější „litterae encyclicae“. V raně křesťanské církvi byly encykliky psány biskupy a plnily důležitou sjednocovací funkci. Jejich autorita rozhodovala v případě sporných otázek věrouky, liturgie, etiky apod. Přiměřeně vyšší mírou prestiže se vyznačovala poselství papežů, tzv. pastýřské listy, adresované různým lokálním církvím. Obsahovaly zpravidla důležitá sdělení věroučné povahy a směrnice k svolávaným koncilům a synodám. Názory papežů byly tlumočeny nejčastěji formou „bul“ a „breve“. Jako prvá e.p. ve vlastním slova smyslu je označována encyklika Ubi primum (Kde poprvé) papeže Benedikta XIV. z r. 1740. E.p. jako osobní poselství hlavy církve bývají zpravidla připravovány předními teologickými znalci a církevními odborníky i laiky. Texty jsou publikovány v oficiálním ústředním listu Apoštolské stolice, Acta Apostolicae Sedis, a ordinariátních listech biskupů, obvykle v lat. znění, výjimečně ve fr., it., špan. a něm. znění, za pontifikátu Jana Pavla II. též v polštině (později jsou ale překládány do nár. jazyků). Předmětem e.p. jsou závažné otázky vnitrocírkevního života včetně „světských“ přesahů. Encykliky se však dotýkají nejen věroučných, světonázorových, teologicko-fil., etických, katechetických a jiných otázek, ale v mnoha případech i palčivých problémů soc., ekon., polit. a právních. Lze je proto pokládat za jednu z nejdůležitějších forem ovlivňování církevní pospolitosti, zasahující i sféry od náb. života zdánlivě odtažité. E.p. směřují k zabezpečení a posílení akceschopnosti církve, k upevnění jejího učení, teologické disciplíny a náb. přesvědčení věřících se zřetelem na evangelizační záměry Vatikánu (viz evangelizace). I když nejsou považovány za neomylné výnosy papeže, je jim připisován velký význam doktrinální a v některých případech dokonce význam dogmatu.

Je možné rozlišit různé druhy či typy e.p.. Podle převažující tendence jsou zpravidla označovány jako věroučné, světonázorově morální (katechetické), misijní a soc. S-gicky nejzajímavější jsou encykliky soc., zabývající se různými soc. otázkami. Za vlády papeže Lva XIII., pontifikátu Pia XI. a Pia XII. šlo především o otázku dělnickou (Encyklika Lva XIII.: Rerum novarum – Touha po nových věcech – z r. 1891 a Pia XI.: Quadragesimo anno – Čtyřicátého roku – z r. 1931). Později se v ohnisku pozornosti e.p. objevují globální problémy lidské civilizace (Encyklika Jana XXIII.: Mater et magistra – Matka a učitelka – z r. 1961 a Pavla VI.: Populorum progressio – Lidský pokrok – z r. 1967). Řehoř XVI. vydal 16 e.p., Pius IX. 33, Lev XIII. 51, Pius X. 16, Benedikt XV. 12, Pius XI. 30, Pius XII. 41, Jan XXIII. 8, Pavel VI. 7, Jan Pavel I. žádnou. Jan Pavel II. je autorem těchto encyklik: Redemtor hominis – Vykupitel člověka – z r. 1979, Dives in misericordia – Bohatý milosrdenstvím – z r. 1980, Laborem exercens – Vykonávaje práci – z r. 1981, Dominum et vivificantem – z r. 1984, Slavorum apostoli – Apoštolové Slovanů – z r. 1985, Redemptoris mater – Matka Vykupitele – z r. 1987, Sollicitudo rei Socialis – Sociální péče církve – z r. 1988, Centesimus Annus – Sté výročí – z r. 1991, Veritatis splendor – Zář naděje – z r. 1993 a Evangelium vitae – Evangelium života – z r. 1995.

papal encyclicals encycliques papales päpstliche Enzykliken encicliche

Literatura: Balter, L.: Encyklika. In: Encyklopedia katolicka. 4. sv. Lublin 1983; Klose, A.Mantl, W.Zsifkovits, V.: Katholisches Soziallexikon. Innsbruck, Wien, München 1980; Schnatz, H.: Päpstliche Verlautbarungen zu Staat und Gesellschaft. Darmstadt 1973.

Josef Karola