Sociologie medicíny

sociologie medicíny – subdisciplína sociologie, která aplikuje s-gické přístupy, teorie a metody na studium jevů spjatých se zdravím a nemocí. S.m. se zabývá psychosoc. aspekty, které se podílejí na determinaci stavu lidského zdraví, a sleduje široké spektrum vlivů potenciálně i fakticky způsobujících nemoc jako poruchu zdraví. Zkoumá typické vzorce chování individuí a soc. skupin v situaci nemoci, reakce jejich partnerů, stopy, které nemoc zanechává v soc. struktuře apod. Studuje dále organizaci, nabídku, realizaci a efektivnost zdravotní péče, kterou ten který hist. určitý soc. systém svým občanům poskytuje. Tato rozsáhlá a různými směry orientovaná analýza se podle R. Strausse (1957) dělí na „in medicine“ a „of medicine“ (M. Sokolowska užívá rozdělení „pro“ medicínu a „o“ medicíně). V zaměření typu „in“ jde v podstatě o problematiku lékařskou, kde s-gie vystupuje v úloze vědy, která svými přístupy obohacuje a rozšiřuje systémový pohled na zkoumání zdraví a jeho poruch. Realizují se výzkumy zabývající se výskytem a průběhem onemocnění, které v různém stupni ovlivňují takové soc. události, jako např. smrt partnera, katastrofická soc. dráha, místo individua v soc. struktuře, jeho způsob života apod. Zaměření typu „of“ je svou povahou s-gickým výzkumem, který je aplikován na medicínskou problematiku. Jsou v něm užívány a testovány s-gické teorie a hypotézy interpretující chování jednotlivců a soc. skupin ve specif. stavu nemoci a ve specif. prostředí zdravotních institutcí. Jako typické jsou uváděny výzkumy analyzující např. nemocnici jako reprezentativní organizační jednotku systému zdravotní péče. Pojednává se o její administrativní struktuře, o vztazích mezi jednotlivými profesionály navzájem a k nemocným zvl., o struktuře soc. rolí a výkonu v nich, o vlivu těchto vztahů na průběh nemoci apod. (v této souvislosti se už dnes často používá pojmu sociologie nemocnice). Velmi často se výzkumy soustřeďují na systém přípravy lékařů, problémy jejich socializace, na prvky medicínské subkultury, otázky zacházení s informacemi apod.

S.m. se jako samostatný vědní obor začal formovat koncem 40. l. v USA a v 50. l. též v Evropě. Současně došlo k dramatické proměně hledisek uvnitř medicíny samé. Z 50. l. pochází dnes již klasická definice zdraví (podaná Světovou zdravotnickou organizací – WHO) jako stavu optimálního fungování fyzických, psych. a soc. subsystémů. Na půdě medicíny i mimo ni se diferencovaly spec. disciplíny: sociální lékařství, sociální hygiena, epidemiologie neifekčních nemocí, etnomedicína apod. Tyto disciplíny mají se s.m. řadu společných východisek i problémů a jejich tematické okruhy se někdy i překrývají. Sbližující a současně diferencující trend se projevuje i v s.m.. Objevují se termíny „sociologie zdraví a nemoci“, „sociologie zdravotnictví“, sociomedicínský přístup apod. Středem zájmu s.m. se stal [[způsob života] jedinců a soc. skupin, civilizační choroby, frekvence výskytu onemocnění v rizikových skupinách populace, vzrůstající chronicita poruch zdraví, potřeba aktivní účasti nemocného v terapii. To vše vyvolává potřebu znát více o soc. chování lidí. Lékař, který chce být úspěšný při zacházení s poruchami lidského zdraví, má více než kdykoli jindy zájem na s-gických poznatcích a sociologové se rozsáhle podílejí téměř ve všech medicínských oblastech na studiu podmínek zdraví a nápravy jeho poruch.

Přihlížíme-li k relativně krátké historii s.m., pak vývojovým předělem v její existenci byla práce T. Parsonse The Social System (1951). Parsonsův funkcionalistický model soc. struktury v sobě obsahuje i specifiku vztahů profesionála lékaře a klienta pacienta. Parsons vychází ve své koncepci z axiomu, že společnost je racionálně uspořádaný systém obecných, pravidelně se opakujících vzorců lidského chování. Podle něho má společnost zájem minimalizovat disfunkce mezi těmito navzájem na sebe navazujícími vzorci chování. Nemoc je takovou dysfunkcí. Dochází k porušení výkonu soc. role, k deviaci od normy. Tato deviace vytváří pro soc. jednotku zátěž, ohrožení, činí postiženého závislým v mnoha směrech na skupinách zdravých. Od osoby, která se v takové situaci ocitne, se očekává, že uzná svou povinnost vyhledat pomoc kompetentního činitele (profesionála), bude se snažit vzniklou situaci napravit. V této nově vzniklé soc. roli je pacient podřízen lékaři a předpokládá se disciplinované plnění terapeutických instrukcí. Na oplátku je pacient osvobozen od plnění normálních povinností soc. role a je vyjmut z odpovědnosti za vzniklý stav. Takto nazírán je vztah mezi lékařem a nemocným vztahem asymetrickým. Lékař je osobou, která ovládá poznatky, zkušenosti a dovednosti umožňující mu kompetentně pomoci pacientovi. Z toho plyne jeho profesionální, situační autorita, skutečnost, že kontroluje prostředky pomoci, pravomoc udělovat odměny a tresty atd. Stručně řečeno v dané chvíli je mocenskou osobou, která legitimně vlastní vše, co pacient potřebuje a chce. Komplementární role nemocného a lékaře mají samozřejmě celou řadu dalších charakteristik, např. jsou kult. přenosné, mají mnoho emočních korelátů, konstituují se v procesu socializace atd.

Parsonsův model podnítil nejen následovatele a pomocníky v rozpracovávání jeho jednotlivých prvků (např. Th. S. Szasz a M. H. Hollender, 1956), ale i kritiky. Např. sociolog E. L. Freidson (1961) ukazuje Parsonsův model v jeho abstraktně racionální a hist. podobě jako systém tvrzení vztahujících se k tomu, co by mělo být, jak by člověk měl za racionálně vymezených („čistých“) podmínek jednat. Na základě analýzy skutečných vztahů se ukazuje, že především nejde o jednoduchou dyádu „lékař – pacient“, ale spíše o celý soubor soc. rolí. Jedna je vymezena racionálními stanovisky lékaře, druhá pacienta, ale další stanovisky ošetřujícího personálu, příbuzných, přátel, spolupracovníků apod. V tomto souboru různě koncipovaných rolí dochází pochopitelně k rozdílům, odlišnostem, které mohou vést ke konfliktům. Celý soubor rolí má navíc svou vnitřní dynamiku, jednotliví nositelé rolí k sobě mohou zaujímat různé vztahy v různých etapách procesu diagnózy a terapie. Nejpádnější Freidsonova námitka se však týká skutečnosti, že postoje, názory, hodnoty vyjádřené očekáváním určitého jednání samy o sobě nemají sílu toto jednání vzbudit. Splnění určitého očekávání je v podstatě efektem soc. podmínek, ve kterých se role odehrávají. Je to ovlivněno pozicemi, které jednotliví partneři vztahů zaujímají ve společnosti, vlastnostmi jiných soc. systémů a institucí apod.

Přes všeobecně uznávanou platnost námitek vzbudil Parsonsův počin dosud zcela nepřekonanou reakci. Motivoval obrovské množství konkrétních výzkumů i další pokusy teoretiků a učinil s.m. akademicky přijatelnou. To zpětně vyvolalo její konstituování v přípravě lékařů i příznivý vliv na její institucionální rozvoj i pověst v medicíně. Dnešní stav s.m. je spíše než objevováním nových velkých teorií charakterizován návrhy teorií středního dosahu, ale hlavně extrémním tlakem na produkci prakticky použitelných strategií pro medicínskou praxi a pro formování zdravotnické politiky. V posledním období stále častěji vstupuje s.m. jako participující i vedoucí disciplína do komplexních interdisciplinárních výzkumů zdravotního stavu a potřeb zdravotní péče. V těchto výzkumech dominuje zájem o analýzu soc., ekologických, kult. a psychol. vlivů na zdraví a zdravotní péči (např. v USA, Finsku, Švédsku i v čes. zemích). Novou tematickou oblastí zájmu s.m. se v souvislosti s přechodem k prevenci chronických nemocí vyvolaných civilizací stává problematika spol. prevence a posilování zdraví. Důraz je kladen zejm. na studium zdravého způsobu života a aktivit laické veřejnosti v péči o zdraví a posilování zdraví (viz skupina svépomocná) a působení různých institucí (viz též public health). Odpovídá to institucionálnímu postavení s.m. jako nejmohutnější a nejvážnější sekce evrop. i am. s-gických asociací. V rámci české s-gie se s.m. zabývali v 70. a 80. letech (na okraji oficiální sociologické produkce) zejm. J. Kapr, M Purkrábek a M. Potůček, po r. 1990 ve spojení s organizací zdravotnictví J. Jaroš se skupinou spolupracovníků. V souvislosti s klinickou sociologií se s.m. věnoval a věnuje J. Kabele.

sociology of medicine sociologie de la médecine Medizinsoziologie, medizinische Soziologie sociologia della medicina

Literatura: Giddens, A.: Sociology. Cambridge, Oxford 1989; Freeman, H. ed.: Handbook of Medical Sociology. New York 1972; Freidson, E. L.: (1970) Profession of Medicine. Der Ärztestand. München 1979; Freidson, E. L. ed.: The Hospital in Modern Society. New York 1963; Gerhart, U.: Patientenkarrieren. Frankfurt 1986; Křížová, E.: Úvod do sociologie medicíny a zdravotnictví. Praha 1993; Mechanic, D.: Medical Sociology. New York 1978; Merton, R. K. ed.: The Student Physician. Cambridge 1957; Rohde, J.: Soziologie des Krankenhauses. Stuttgart 1962; Smelser, N. J.: Handbook of Sociology. New York 1988. Tedd, A.: Social Organization of Doctor- Patient Communication. Washington 1983; Winter, K.: Soziologie für Mediziner. Berlin 1976.

Časopisy: Science and Medicine, 1966; Sociology of Health and Illness, 1978.

Jaroslav Kapr
Miroslav Purkrábek

Viz též heslo sociologie lékařská v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)