Minimum životní
minimum životní – v obecném smyslu souhrn statků a služeb, který umožňuje jedinci, rodině nebo domácnosti uspokojovat potřeby v míře uznané společností za „minimálně“ nezbytné pro udržení přiměřené úrovně spotřeby a zapojení do normálního života společnosti. Zpravidla se rozlišují 2 hladiny m.ž.: „existenční“ a „sociální“. Existenční minimum je chápáno jako souhrn statků a služeb, bez jejichž uspokojení by došlo k ohrožení života a zdraví občana (tj. v podstatě absolutní hranice chudoby). Za existenční minimum se ve vyspělých státech doporučuje považovat zpravidla polovinu celkového průměrného čistého příjmu na osobu. Příjmy nižší než existeční minimum znamenají nedostatek, bídu. Existenční minimum je vždy nižší než soc. minimum, jehož hladina vyjadřuje dolní hranici pásma všeobecně přijatelného životního standardu, tj. uspokojování všech životních potřeb na min. spol. přijatelné úrovni a s min. náklady. Soc. minimum tvoří zhruba dvě třetiny průměrného čistého příjmu na osobu. Hranice soc. minima je dána relací k již dosažené existující životní úrovni. Způsob operacionalizace pojmu m.ž. závisí na tom, zda se vychází především z výše celkového příjmu za určité časové období, zpravidla kalendářní rok, jak je m.ž. obvykle určováno pro potřeby státní soc. politiky, nebo z celého souboru ukazatelů (např. bytových podmínek, majetku, zdravotního stavu, dosaženého vzdělání, možnosti přístupu k rozhodování o veř. věcech, ekologických podmínek atd.), jak tomu bývá v případě s-gických, politologických a jiných výzkumů, jejichž cílem je mapování celkového stavu společnosti. Tento druhý způsob umožňuje určit substandardní skupiny populace z širšího hlediska relativní deprivace.
Pro stanovení m.ž. (ve smyslu nedostatečného příjmu) je možné použít 2 zákl. metody: a) absolutní, spočívající ve stanovení zákl. životních potřeb a míry, v jaké je nutno tyto potřeby pokrýt. Vychází se v ní v max. možné míře z minimalizovaného spotřebního koše (naplněného konkrétními druhy zboží a služeb). Přitom se zpravidla přihlíží k velikosti domácnosti, jejímu složení podle věku a pohlaví, event. k namáhavosti vykonávané práce. Spotřební koš se přepočítává podle běžných cen, někdy i v závislosti na tom, zda se jedná o populaci venkovskou či městskou. V podstatě se jedná o tzv. normativní metodu, neboť se vychází z norem spotřeby považovaných podle jednotlivých expertů za min. přijatelné; b) relativní, vycházející z min. spol. únosného standardu, vyjádřeného určitým podílem z průměrné výše čistého příjmu na jednoho pracovníka. Přihlíží se v ní k rozdílům potřeb jednotlivých osob vyplývajících z rozdílů věku, pohlaví, účasti v pracovním procesu a bere se v úvahu nutnost nahradit v každé domácnosti, bez ohledu na její velikost, určité fixní náklady. Metoda absolutní umožňuje přesněji vystihnout reálné potřeby beneficienta. Metoda relativní přihlíží k disponibilním spol. zdrojům a je schopna citlivěji vystihnout hledisko sociální spravedlnosti a únosnosti. Výše m.ž. se váže na spol. tradice, které se vztahují k výši soc. dávek. V konečné podobě je výše m.ž. výsledkem střetávání názorů, přístupů a zájmů jednotlivých spol. skupin, odborníků a státní administrativy. Výše m.ž. odpovídá definici chudoby v dané společnosti. Při stanovování m.ž. je třeba se vyhnout tzv. pasti chudoby, tj. situaci, kdy soc. dávky, které mohou být event. kombinované s neformálními příjmy (zpravidla z „šedé ekonomiky“), považuje beneficient za výhodnější a často i pohodlnější než usilování o pracovní příjem.
M.ž. je často definováno jako práh chudoby. V původním pojetí Ch. J. Bootha a dalších byla hranice chudoby určena existenčním minimem, tj. prostředky, které umožňovaly holé přežití. Moderní definice chudoby vyjadřuje vzdálenost od stanoveného soc. standardu. Za určitou hranicí min. příjmu může jedinec fyzicky přežít, ale zpravidla se cítí být vyloučen ze společnosti. Min. životní úroveň není tedy definována objemem zboží, ale schopností lidí „žít bez pocitu hanby“ (A. Smith). Kritici klasického, tradičního pojetí m.ž. (národního minima) v l. 1960–1970 poukazovali na to, že potřeba vyrovnání zdrojů se týká mnohem větší skupiny obyv., než na které se vztahuje „klasické“ nár. minimum. Podle nového vymezení m.ž. každý, kdo není schopen těšit se ze standardu střední třídy, je považován za člověka žijícího v chudobě. M.ž. je jednou ze zákl. dávek garantovaných sociálním státem. Ve vyspělých zemích se od něho odvíjejí nár. programy boje proti chudobě a směry rozvoje soc. zabezpečení.
life minimum, minimal subsistence minimum vital Lebensminimum minimo vitale
Literatura: Večeřa, M.: Sociální stát. Východiska a perspektivy. Praha 1993.