Neopsychoanalýza
neopsychoanalýza – (z řec. neos = nový) – obsahově nejednotný směr, který se vyvinul z kritické revize psychoanalýzy odmítnutím jejího biologismu, který v podstatě nahradil sociologismem. Lapidárně charakterizovala tyto „nové cesty v psychoanalýze“ K. D. Horneyová v r. 1939 jako „psychoanalýzu bez libida“. Byly ovšem odmítnuty nebo podstatně revidovány i další ústřední koncepty klasické psychoanalýzy, zejm. ty, které se vztahovaly ke vzniku neuróz (což je ústřední téma klasické psychoanalýzy). D. Wyss (1966) pokládá za podstatné znaky n.: odmítnutí teorie libida, připsání největšího významu vlivům prostředí, opuštění strukturních představ Freudova učení o obranných mechanismech, přisuzování podstatně menšího významu nevědomí, silné omezení role sexuality v lidském chování aj. Mezi představitele n. počítá tento autor také A. Adlera, který zdůrazňuje, že rozhodujícím činitelem duševního života člověka jsou sociální zkušenosti získané v rámci určité kultury, resp. subkultury. Mezi prvními schizmatiky, kteří odpadli od Freudových teorií, byli kromě Adlera a C. G. Junga zejm. O. Rank a T. Reik. Ale n. je reprezentována hlavně jmény K. Horneyová, E. Fromm, H. S. Sullivan a H. Schultz-Hencke. Vznikala na začátku 30. l. našeho st. jako nejednotné hnutí. Zatímco Fromm a částečně i Horneyová spojovali n. s filozofickou antropologií a s ní související kritikou kap. společnosti, Sullivan a Schultz-Hencke se věnovali psychiatrické praxi. Společným východiskem Sullivana a Horneyové byl soc.-psychol. koncipovaný pojem úzkosti. Sullivan, který je pokládán za zakladatele interpersonálních teorií osobnosti, pokládá úzkost za hlavní faktor narušeného psych. vývoje, zejm. za blokádu ve vývoji já (self), v němž se podstatně uplatňuje potřeba jistoty. Úzkost spojená s vnitřním napětím a vznikající z konfliktů v interpersonálních vztazích narušuje též uspokojování zákl. životních potřeb jedince. Genezi úzkosti spojuje Sullivan zejm. s trestáním dítěte rodiči, což dítě prožívá jako „odnětí“ lásky a tedy jako nejistotu, a to omezuje rozvoj jeho „reálného já“.
Horneyová rozšířila aspekty vlivu úzkosti na typologii příslušníků kap. společnosti: úzkost vznikající z pocitů odcizení vlastnímu já vede k jakési sebefrustraci a tím k neurotizaci člověka. Deformovaná kultura, resp. společnost, vede k potřebě nepravé, „neurotické lásky“, neurotické snahy po prestiži a neurotické soutěživosti. Horneyová shledala rozdíly mezi am. a evrop. neurotiky a vyvodila z toho, že neurózy jsou produktem specif. kult. podmínek života. Dětská bazální úzkost vzniká z pocitů slabosti, bezmocnosti vůči vnějšímu světu a může v dospělosti komplikovat mezilidské vztahy, které mají tři dimenze: sbližovací (pohyb „k druhému“), útočnou (pohyb „proti druhému“) a únikovou (pohyb „od druhého“). Mnoho lidí současné doby má „neurotickou potřebu lásky“, která je nutkavá a úzkostně vystupňovaná, což vytváří tendenci neustále ji prověřovat. Tím je ale druhý člověk, předmět této „lásky“, zotročován, nemůže tuto roli přijmout a vznikají různé komplikace. Fromm, inspirován K. Marxem, se pokusil v ještě větší šíři hledat souvislosti mezi psychologií a spol. postavením člověka. Podle něho je rozhodující situace člověka v soc. dimenzi, nikoli intrapsych. dynamika pramenící ze střetávání pudů a osobní morálky, jak soudil Freud. Východiskem jsou rozpory v existenci člověka, které jsou určovány i protikladem jeho biol. a spol. složky, a způsob jejich řešení, jakož i specif. lidské potřeby vyrůstající z podmínek existence: potřeba transcendence, zakořenění, pocitu totožnosti, orientace a cti. Zákl. situací současného člověka je osamělost, kterou může překonat jen „produktivní láskou“, chápanou v podstatě jako křesťanskou „charitas“. Neuspokojení zákl. potřeb existence vede k narcismu, destruktivismu, stádnímu konformismu, regresivnímu incestu (připoutání k matce) a iracionalismu. Život člověka se stává nevyhnutelnou alternativou mezi návratem k animální existenci a tvořivou lidskou existencí (Escape from freedom,1941; The sane society, 1955). Důsledkem odcizení člověka v kapitalismu jsou podle Fromma různě deformované orientace (receptivní s přáním být přijímán, milován atd., vykořisťovatelská , křečkovská a tržní). Odcizení může však člověk překonat jen „produktivní orientací“, především na křesťanskou lásku. Fromm se nakonec stal hlasatelem „náboženství humanity“ (V. Tardy, 1971) a celá n. „teoreticky nikam nevedla“ (M. G. Jaroševskij, 1974). Kladla však důraz na spol., ekon. a soc. podmínky utváření lidské psychiky.
neo-psychoanalysis néo-psychanalyse Neopsychoanalyse neopsicoanalisi
Literatura: Brown, J. A. C.: Freud and the Post-freudians. London 1963; Fromm, E.: Člověk a psychoalalýza. Praha 1967; Horney, K. D.: New Ways in Psychoanalysis. New York 1939; Munroe, R.: Schools of Psychoanalytic Thought. New York 1955.