Zkušenost sociální
zkušenost sociální – zkušenost získaná v sociálních interakcích, resp. v soc. situacích. Sama zkušenost je definována jako „z prožívání získané vědění“ (F. Dorsch, 1963), v širším smyslu jako produkt učení vůbec, tj. má dimenzi kognitivní, emotivní i konativní. Jejím zdrojem je tedy veškeré subjektivně význ. prožívání fixované v paměti (pojaté v nejširším smyslu), které zde však nevytváří jen „sklad informací“, nýbrž vystupuje také jako faktor změn psych. činnosti, jejichž kritériem je účelné přizpůsobování novým životním podmínkám, resp. instrumentální chování. Pojem zkušenosti je z tohoto zorného úhlu prakticky významově ekvivalentní pojmu učení (viz též empirie). Také z.s. není jen fenoménem vědomého pamětního vybavování minulých zážitků, nýbrž formativním činitelem psych. činnosti. Za rozhodující pro z.s. se pokládají: raná zkušenost, nabytá v období tzv. primární socializace (v rodině ve věku 2–4 let), a traumatická zkušenost, což jsou psych. zraňující, drastické a konfliktní zážitky, které dítě získává zejm. ze styku s matkou, resp. otcem a ostatními členy rodiny, v níž žije, a jejichž zdrojem je způsob rodinné výchovy. Její obsah je dán zejm. kombinací dvou polárních faktorů, jak ukazuje schéma. Význ. společným jmenovatelem této z.s. je emocionální vřelost obsažená v chování rodičů vůči dítěti, jejíž nedostatek vede u dítěte k citové deprivaci s následnými defekty jeho psych. vývoje. Další důležitou složkou rané z.s. je dostatek kognitivní stimulace (řečových podnětů, podnětů pro rozvoj předmětné činnosti dítěte apod.) a předmětná činnost sama.
Zobecněná z.s. je podkladem pro vytváření a vývoj soc. motivace, postojů, kognitivních schémat, vzorů chování atd. To se široce využívá v programování výcviku soc. kompetencí a rolí v různých formách řízeného sociálního učení, sociálního výcviku. Pro psychoterapii je význ. koncept „korektivní zkušenosti“, což je z.s., která se utváří na základě principu diferenciace podnětů a působí na změnu stávajících způsobů psych. reagování, tj. na změnu soc. percepcí, motivů, postojů, vzorců chování atd. Tato z.s. je nositelem nových významů, umožňuje kognitivní, emotivní i motivační diferenciaci a vystupuje tak v jistém protikladu k z.s. do té doby nabyté. Vedle toho se však v soc.-psych. formování jedince uplatňuje „zkušenost předávaná“. Podle W. Hehlmanna člověk žije ponejvíce ze zkušenosti „z druhé ruky“ (sekundární zkušenosti), která jím samým není ověřitelná. Význam z.s. ve formování a projevech lidské činnosti narůstá s přibývajícím věkem člověka. Důležitým zdrojem zkušenosti je vzdělávání. Lidská činnost je určována bezprostřední z.s. a převzatou zkušeností druhovou, která je fixována zejm. v poznatcích vědy a techniky, ale i v etických, estetických a jiných hodnotách, kult. zvyklostech atd. V reakcích na hraniční a stresové situace se uplatňují též geneticky preformované programy chování i vnímání a pociťování skutečnosti (I. Eibel-Eibesfeldt, 1979, C. G. Jung, 1942, a další).
social experience expérience sociale Sozialerfahrung eperienza sociale
Literatura: Gendlin, E. T.: Experiencing and the Creation of Meaning. New York 1962; Vernon, M. D.: Perception through Experience. London 1970.