Nová mysl
Nová mysl (1947–1989)
Časopis s podtitulem „Revue teoretického socialismu“ začal vycházet v nákladu Socialistické akademie jako „marxistická odpověď“ na stále ještě existující Českou mysl. Nová mysl vycházela šestkrát ročně pod redakcí Jaromíra Dolanského a snažila se vedle ideologických příspěvků prezentovat také akademičtěji pojaté studie a recenze, třebaže bezvýjimečně psané z komunistické perspektivy. Ke změně došlo od čtvrtého ročníku (1950), kdy časopis změnil podtitul na „Theoretický a politický časopis ÚV KSČ“ a vydavatelem se stalo Rudé právo. Periodicita byla zvýšena na měsíčník, šéfredaktor nebyl uveden, v letech 1952–1953 se jím stal František Pexa-Voda a po jeho smrti časopis řídila redakční rada. V průběhu šedesátých let se na pozici hlavního redaktora vystřídali Bohuslav Laštovička (1960), Čestmír Císař (1961–1962), Ladislav Novotný (1963–1965), František Havlíček (1966–1967), Václav Hájek (1968) a Karel Růžička (od 1969).
Během padesátých a první poloviny šedesátých let Nová mysl plně dostávala svému charakteru oficiálního ideologického časopisu komunistické strany a spíše než akademickou revui představovala „doškolovací orgán“ pro politické pracovníky KSČ. Kromě ideologických a propagandistických statí časopis publikoval také aktuální politická a ekonomická hodnocení domácí i zahraniční situace, recenze a „řízené“ diskuse. Sociologická tematika se v něm objevovala pouze sporadicky, od konce padesátých let se nicméně Nová mysl stala důležitou platformou pokusů o zpřístupnění soudobé světové sociologie a etablování marxistické sociologie v Československu (Blanka Filipcová, Jindřich Filipec, Jaroslav Klofáč, Pavel Machonin, Dragoslav Slejška, Jan Tauber, Vojtěch Tlustý); podobně byla „vzata na milost“ také náboženská tematika (Vítězslav Gardavský, Erika Kadlecová, Ladislav Prokůpek). K zásadní změně formátu došlo pod vedením Františka Havlíčka v letech 1966–1967, kdy časopis začal publikovat kratší a méně ideologicky pojaté příspěvky, včetně řady sociologických úvah. Na počátku roku 1968 se nicméně vrátil k původnímu formátu a v období tzv. normalizace opět poklesl na myšlenkově zcela sterilní ideologický věstník. Sociologie v normalizační Nové mysli prakticky absentovala, větší pozornosti se naopak dostávalo náboženským tématům, jež sice byla pojímána ostře negativně, avšak ne vždy bez určitých sociologických ambicí nebo bez relevance pro teoretickou sociologii náboženství; tzv. vědečtí ateisté do Nové mysli přispívali relativně hojně, třebaže jejich texty nevynikaly velkou kvalitou (kromě tohoto časopisu častěji psali už jen do vlastní revue Ateizmus a příležitostně do Filosofického časopisu). Vydávání časopisu bylo ukončeno v souvislosti s pádem komunistického režimu.
Literatura:
Zdeněk R. Nešpor: „Ideologické nástroje ateizace české společnosti v letech 1948–1989.“ Církevní dějiny 1, 2008, 1: 36–63.