Příslušnost etnická
příslušnost etnická – sounáležitost jednotlivce s určitým etnikem nebo jeho částí (etnickým společenstvím), která může být vyjádřena vnějšími (objektivními) příznaky, resp. tím, jak se „etnicky“ člověk projevuje v každodenních situacích (jazykovými a jinými kult. projevy), nebo sebedeklarací, přihlášením k určitému etniku (resp. k jeho pojmenování, etnonymu). Mezi pozorovanými příznaky a etnickým sebeoznačením mohou být rozpory, vyplývající z výhodnosti pozice konkrétních etnických společenství v konkrétní společnosti i z toho, že se etnické vědomí může odchýlit od etnického chování, a to jak ve smyslu popření etnicity, tak jejího zdůraznění v situaci vymírání jejích příznaků, tvoření etnického společenství nebo celého etnika. P.e. se zjišťuje běžně při sčítání lidu, v různých úředních jednáních, také v s-gických a jiných výzkumech. Bývá nazývána národnostní příslušností nebo přímo národností a zjišťována jako: 1. státní příslušnost; 2. kmenová příslušnost; 3. ryze záležitost svobodné vůle jednotlice (tzn. že pro jeho sebeidentifikaci nejsou stanovena žádná kritéria). Problém operacionalizace p.e. pro statist. účely je předmětem dlouhodobé diskuse. Mezinárodní statistický kongres v Bruselu r. 1853 označil za rozhodující kritérium p.e. tzv. obcovací jazyk (jazyk, kterým člověk hovoří ve své bezprostřední komunitě), podobný kongres v r. 1872 v Petrohradě zvolil jako kritérium jazyk mateřský. V Československu po 1. svět. válce navrhoval A. Boháč rozlišení „kmenového původu“ pomocí mateřského jazyka a vedle toho zjišťování národnosti jako věci osobního přesvědčení. Vládou byla vybrána definice národnosti jako kmenové příslušnosti, jejímž znakem je mateřský jazyk. Po 2. svět. válce byla zvolena naopak zásada druhá, deklarace p.e. jako „osobního národního přesvědčení“. Tato zásada trvá.
ethnic identity, ethnicity appartenance à une ethnie ethnische Zugehoerigkeit appartenenza etnica