Psychologie analytická
(přesměrováno z Pociťování)
psychologie analytická – teorie lidské psychiky, kterou vytvořil C. G. Jung. Vyšel ze studia okultních jevů, z experimentů s asociacemi a ze zkoumání schizofrenie, pak rozšířil svá studia na srovnávací mytologii, náb. systémy a alchymii. Pokusil se zformulovat svou metafyziku lidského života (Aion, 1951, a další spisy). Lidskou psychiku chápal jako složku „světové psýché“, utvářející se v dramatické konfrontaci s věčnými tématy existence. Psychika tvoří zvláštní svět se specif. zákonitostmi. Nějakou dobu byl Jung žákem S. Freuda, který jej prosadil za prezidenta mezinár. psychoanalytické společnosti. R. 1913 se však s Freudem rozešel pro zásadní nesouhlas s jeho pojetím libida a s jeho pansexualismem. Jung šel pak svou vlastní, velmi specif. cestou. Prohloubil Freudovo pojetí nevědomí o tzv. kolektivní nevědomí, sféru lidské psychiky tvořenou především tzv. archetypy. Obsahem individ. nevědomí, tvořeného především potlačenými tendencemi a afekty vyvolanými osobními konflikty, jsou podle Junga psychické komplexy tvořené odštěpnými, citově akcentovanými představami, konstituující se především v situacích osobního selhávání a ve význ. životních situacích vůbec. Komplexy jsou relativně nezávislé, v celku duševního života neasimilovatelné dynamické prvky, vystupující jako nevědomé motivy anebo dokonce jako dílčí osobnosti a determinující tak podstatným způsobem jednání a duševní život člověka vůbec. Studium komplexů považoval Jung za nejdůležitější cestu k poznávání osobního nevědomí člověka. Proto bývá jeho p.a. nazývána také „komplexovou psychologií“ (H. K. Fierz, 1976). Učení o komplexech velmi obohatilo empir. psychologii a přispělo zejm. k rozvoji klinické psychologie. Zatímco sféru osobního (personálního) nevědomí tvoří podle Junga především komplexy, hlubší sféru kolekt. nevědomí tvoří archetypy, preformované, emocemi akcentované imaginace, odrážející mezní situace lidské existence a zkušenost lidstva s těmito situacemi, konstituujícími lidské bytí (analogie instinktů). Vědomí a nevědomí spojuje psych. instance, kterou Jung nazývá „já“ (ego) a chápe ji jako „subjekt vědomí“.
Analýzou nevědomí dospívá Jung ke čtveřici dalších pojmů, vyjadřujících dynamické vztahy mezi psýché a vnějším světem, ale i endogenní hluboce nevědomé psych. procesy. Je to především pojem persona (osoba), vyjadřující normativně určené (spol. závislé) způsoby chování, „funkční komplex“ zaměřený na soc. adjustaci, který však není identický s individualitou. Persona je kompromis mezi individuem a společností. Dále je to tzv. stín, archetypický útvar („náš temný bratr“), jakýsi protiklad vědomého já, zdroj psych. projekce, která jako taková je pro silný odpor obtížně identifikovatelná (člověk si nerad uvědomuje a připouští temné stránky své osobnosti). Jiný je archetyp zvaný animus a anima (u ženy a u muže), což jsou výrazy odvozené z lat. slova znamenajícího duši. Jsou to obrazy druhého pohlaví, které jedinec nosí ve své psychice a které mají dvě stránky, jasnou a temnou. Mají svůj základ v obrazech rodičů a projevují se tak, že např. muž „vidí“ určité věci očima své matky. Animus a anima tvoří „duši“, která je protikladem persony, je to jakási „vnitřní osobnost“ člověka. Nevědomé je podle Junga vždy vyjadřováno prostřednictvím symbolů, které jsou funkcí iracionálního myšlení a cítění a vyjadřují zvláštní spojení ducha a přírody. Jung rozlišuje čtyři zákl. funkce psychiky: myšlení, cítění, pociťování (Empfinden) a intuici. Spojení myšlení a intuice dává intuitivní spekulativní myšlení, spojením myšlení a pociťování vzniká empir. myšlení, spojením pociťování a cítění vzniká čivé cítění (empfindlindes Fühlen) a spojením cítění a intuice vzniká intuitivní cítění. Funkcí rozumí Jung psych. činnost nezávislou na obsazích. Myšlení i cítění prohlašuje za funkce racionální. Cítění je hodnocení prostřednictvím pojmů příjemného a nepříjemného, emocí libosti a nelibosti, myšlení hodnotí prostřednictvím poznání. Pociťování a intuice jsou funkce iracionální, pracující s pouhými vjemy, bez hodnocení.
Největším příspěvkem p.a. klinické psychologii byla Jungova typologie, vycházející z rozlišení dvou druhů postojů: extraverze (společenskost, otevřenost světu, smysl pro realismus) a introverze (obrácení k sobě samému, uzavřenost, smysl pro fantazii), a z přiřazení čtyř psych. funkcí těmto dvěma typům postojů. Vzniklo osm typů: extravertní myšlenkový, introvertní myšlenkový, extravertní citový, introvertní citový, extravertní intuitivní, introvertní intuitivní atd. Vědomé extraverzi je komplementární nevědomá introverze a naopak. Typy postojů popsané Jungem byly identifikovány i faktorovou analýzou osobnosti, a to jako na sobě nezávislé faktory druhého řádu (extraverze a introverze u H. J. Eysencka, 1950). Důležitou roli hraje u Junga pojem individuace, vzjadřující lidské psychice imanentní princip vývoje. Psychika je ve své podstatě přír. jev a její vývoj probíhá nejprve ve znamení adaptace na životní prostředí. V druhé polovině života se však člověk musí konfrontovat se svou vnitřní metafyzickou podstatou, se svou „duší“, a integrovat svůj „stín“, tj. vyrovnat se s primitivní pudovostí a se svými nevědomými sklony vůbec, ale i se svou animou či animem (s ženskou či mužskou stránkou osobnosti). Dynamika psychiky vyrůstá z jejích protikladů a odehrává se kolem centra, které Jung nazývá jáství (Selbst). Individuace je osvobozování se jáství od psych. masek. Kritika p.a. je zaměřena především na její nedostatečný empir. základ a na nejasně definované pojmy.
analytical psychology psychologie analytique analytische Psychologie psicologia analitica
Literatura: Fierz, H. K.: Die Jungsche analytische (komplexe) Psychologie. München 1976; Jacobi, J.: Psychologie C. G. Junga. Praha 1992; Jung, C. G.: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha 1992; Široký, H.: Analytická psychologie C. G. Junga. Brno 1990.