Produktivita práce
produktivita práce – (z lat. productio = prodloužení, délka) – stupeň účinnosti lidské práce, množství užitkových hodnot docílených prací nebo množství práce spotřebované na dosáhnutí dané užitečnosti. Otázku produktivnosti nastolil fyziokratismus a hranicemi mezi produktivními a neproduktivními činnostmi se zabývala klasická ekonomie. A. Smith pokládal za produktivní práci řemeslníků, výrobců a obchodníků, služby pokládal za neproduktivní, protože se nerealizují ve výrobcích určených na prodej, představují jen spotřebu. K. Marx považoval za určující spol. výrobní vztahy a za produktivní každou práci, která nahrazuje přímé náklady a mimo to poskytuje zisk nebo nadbytek převyšující náklady, nadbytek nad hodnotou všech vstupů. Podle něho jen ta práce je produktivní, která vytváří větší hodnotu, než je její vlastní hodnota (spisovatel je produktivním pracovníkem ne proto, že produkuje myšlenky, ale proto, že obohacuje knihkupce). Ve vývoji pojmu p.p. dochází k jeho výraznému odlišování od výkonnosti definované jako velikost pracovního výsledku dosáhnutého živou prací za časovou jednotku. Vysoká úroveň tech. vybavení vede ke globálnímu chápání p.p., které vyjadřuje zároveň živou i zpředmětněnou práci; z teor. hlediska je dělí jen časová hranice, a tedy výpočet produktivity zahrnující oba druhy práce lépe zobrazuje okamžitou efektivnost celkových pracovních nákladů. Specifikuje se obsah p.p. na různých úrovních nár. hospodářství, rozlišuje se celková produktivita spol. práce, určovaná např. nár. důchodem přepočítaným na jednu pracovní hodinu, kde je třeba řešit otázku kvality a množství reálné produkce, opakovaného zápočtu pracovních předmětů do hodnoty spol. produktu a vývoje zaměstnanosti. Na úrovni podniků směřuje chápání p.p. k vyjádření pracovních efektů vůči nákladům, ze systémového hlediska energetických vstupů k energetickým výstupům organizace. Produktivita ukazuje, jaká část vstupů se promítá do výstupů jako produkt a jakou část absorbuje systém; rozlišuje se mezi lidskou energií a materiálem, mezi bezprostředním a zprostředkovaným využitím lidské energie, využitím materiálů jako pracovních předmětů nebo tech. vybavení. Produktivněji pracuje ten, kdo dosahuje stejného počtu ne hůř a ne lépe vyhotovených výrobků při spotřebě menšího množství omezených zdrojů určených na tento cíl.
Zvyšování p.p. je dlouhodobou podmínkou růstu efektivnosti a rentability. Pod pojmem „společenská produktivita práce“ se rozumí vztah mezi objemem výroby a celkovým počtem hodin odpracovaných od suroviny po konečný výsledek. Vlivem tech. pokroku roste p.p. mírným tempem a dlouhodobě v primární produkci, dynamicky v sekundární výrobě a pomalu v terciárním sektoru. Různé hranice saturace potřeb produkcí jednotlivých sektorů a odlišná tempa růstu p.p. vyvolávají meziodvětvovou mobilitu, pracovníci směřují nejdříve do průmyslu a potom do služeb. Vývoj p.p. je důležitým kritériem pro posuzování efektivnosti hosp. subjektů, protože je multifaktorově podmíněnou veličinou. Na její růst působí mimo rozvoj techniky a technologií růst kvalifikace pracovníků, management a marketing, resp. organizační kultura. V parametrických systémech ekon. řízení se dosahovanou p.p. podmiňuje velikost prostředků na odměňování. Zásluhy se hodnotí i podle ziskovosti, čisté produkce a odvozených veličin. Výběr kritérií má rozhodující význam pro účinnou ekon. motivaci. Různé interpretace pracovních výsledků a nákladů vedou k používání různých ukazatelů p.p. Výsledky se vyjadřují velikostí produkce, její hrubou nebo čistou hodnotou, odchylkami od normovaných výrobních nákladů, efektivně využitým pracovním časem nebo velikostí finančního výsledku. Pracovní náklady se vyjadřují kvantitativně pracností nebo celkovým pracovním časem, velikostí mzdových nákladů či náklady materiální spotřeby.
Nejčastějšími ukazateli p.p. je pracnost produkce k efektivnímu pracovnímu času, objem výroby k mzdovým nákladům, výrobou přidaná hodnota na jednotku mzdových nákladů, materiální náklady na jednotku nákladů materiální spotřeby, objem výroby na jednotku času nebo pracovníka, hodnota produkce v odbytových nebo běžných cenách na pracovníka. Ukazatele p.p. se pro praktické použití v odměňování posuzují podle komplexnosti, jednoduchosti výpočtu, srozumitelnosti obsahu, bezprostřednosti a citlivosti na změny neovlivnitelné hodnocenou jednotkou. V makrospol. rovině zkoumá s-gie procesy vyvolávané především nestejným tempem růstu p.p. v různých odvětvích vyúsťujících do strukturálních změn v zaměstnanosti, v profesním a kvalifikačním složení, v územním rozmístění, v příjmovém a statusovém uspořádání populace, do změn podílu volného a pracovního času, do přesunů v potřebách, zájmech, hodnotách a aspiracích lidí. S-gie zkoumá též kult. a civilizační podmínky vzniku objevů a inovací působících na p.p., spol. mechanismy osvojování návyků, hodnotových orientací, postojů a vědomostí, které jsou předpokladem zvyšování p.p. Tzv. živá p.p. se nezvyšuje paralelně s růstem globální p.p., nekoreluje se snižováním nákladů, růstem kvality apod. Na tomto základě byla vypracována koncepce omezené organizační racionality, která umožňuje analyzovat limitující faktory racionality každého aktéra bez ohledu na jeho pozici v organizaci. Tyto poznatky se staly východiskem nových přístupů k zvyšování p.p. využitím soc. faktorů, zdokonalováním manažerského stylu zaměřením na tvorbu celkového motivačního klimatu.
labour productivity productivité du travail Arbeitsproduktivität produttività del lavoro
Literatura: Friednamm, G. a kol.: Sociologie práce. Bratislava 1967; Handbook of Salary and Wage Systems. London 1982; Katz, D. – Kahn, R. L.: The Social Psychology of Organizations. New York 1966; Kováčová, E.: Produktivita práce. Bratislava 1978.