Společnost asymetrická (PSpol)
Společnost asymetrická
Idea „asymetrické společnosti“ není žádným sociologickým zázrakem, je prostě logickým uspořádáním toho, co víme či tušíme, že totiž sociální makrostruktury mají nad individuem obvykle vrch, že jej ovládnou, kdykoliv se jim zamane. Tuto elementární ideu ale elegantně integroval do svého úctyhodného syntetického pokusu o „novou sociologii“ James Coleman ve spise Foundations of Social Theory z roku 1990. Coleman, autor vynikající knihy o matematické sociologii, se trápil jako mnoho jiných problémem vztahu mikro a makrostruktur a toto své trápení zformuloval do dvojjediné negativní teze: 1. Parsonsova teorie jednání a systému je neuspokojivá, protože nevysvětluje, jak je jednání aktéra utvářeno systémem a naopak jak jednání individuálních aktérů ovlivňuje sociální systém, 2. etnometodologie jako pokus o porozumění „každodennosti individuálního života“ je pseudověda, je to hra na „jemnou klinickou expertizu“, ve skutečnosti však verbální balast. Ačkoliv obě kritiky jsou nadsazené, své stoupence vždycky najdou.
Coleman sám se pokusil navrhnout jiné, alternativní, jakkoliv neúplné řešení relace individuum – systém tak, že rozlišil dva typy „osob“ – „osoby přirozené“ a „osoby kolektivní“ (společenské: corporate). Mezi osobami přirozenými (tedy tradičně: individuálními aktéry) a osobami kolektivními (tradičně: organizacemi, institucemi a jinými sociálními subsystémy systémy) vznikají podle Colemana čtyři druhy základních vztahů:
- přirozená osoba – přirozená osoba: příkladem tohoto vztahu je intimní vztah dvou osob, ale také například celý socializační proces, který probíhá v rodině;
- přirozená osoba – kolektivní osoba: většinou jde o vyjednávání jedince s institucionální strukturou, v němž má tato struktura většinu výhod na své straně; proto v moderních demokraciích existují instituty odvolání, stížnosti atd.; tento vztah ale může být také normálním a v podstatě bezkonfliktním zaměstnaneckým vztahem;
- kolektivní osoba – přirozená osoba: vztah, v němž instituce vykonává na individuum nějakou formu nátlaku (ne vždycky uvědomovanou: např. ve Whytově koncepci „supersocializovaného člověka“ se člověk podřizuje pravidlům hry velkých institucí, aniž tím vědomě trpí, podobně je tomu u Riesmanova „vnějškově řízeného člověka“); povaha společenského uspořádání se dá vyvodit z toho, jakou míru ochrany poskytuje „přirozené osobě“ a nakolik naopak preferuje zájmy „kolektivního tělesa“;
- kolektivní osoba – kolektivní osoba: makrosociologický fenomén prvořadého významu, který se dá ilustrovat na vztahu odborů a podniku, ale i odborů a státu, státu a podnikatelských struktur atd.
Ideálem je samozřejmě dosažení sociální symetrie, ta je ale stěží reálně na dosah. Z tohoto hlediska je Colemanova jednoduchá typologie poučná, a ačkoliv vychází ze zcela odlišných myšlenkových inspirací, je variací na Millsovu klasickou dichotomii „individuálních starostí“ a „společenských problémů“. V asymetrické společnosti (a to jsou v té či oné míře všechny soudobé společnosti) najdeme v každém z uvedených čtyř relačních typů nějakou formu jejího vyjádření.
Literatura:
Coleman, J. S. 1982. The Asymmetric Society. Syracuse & New York: Syracuse University Press
Coleman, J. S. 1990. Foundations of Social Theory. Cambridge (USA): Belknap Press of Harvard University Press
Viz též heslo makrostruktura a mikrostruktura sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)