Společnost diplomů (PSpol)
Společnost diplomů
S plynoucím časem se z Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha stává legenda a jako každá legenda těší se jistému zbožnému uctívání, aniž se už dobře ví, o čem se tam vlastně hrálo a zpívalo. A ví-li se to snad, již se ani přesně neví, co a proč to zpívali a nebylo-li to vlastně příliš levicové, ba – jak jim kdysi v době jejich emigrace v době 2. světové války vytýkali – dokonce „komunistické“. Inu, bylo, nebylo, komunistické jistě ne, ale kritické rozhodně ano. V jedné hře z 30. let se zpívalo o začátku kariéry vystudovaného právníka slovy – a když jsem vystudoval, doktorát jsem sroloval, do kapsy jej schoval a dělám v báru portýra… Jinými slovy – vysokoškolské absolutorium ničeho nezaručuje a žádné garance nedává, tak to bylo a tak tomu ve společnosti diplomů (credential society) býti nemá.
Východiskem nám nutně nemusí být matný koncept společnosti vědění, v němž budou diplomy hrát roli téměř zázračnou, postačí, pohlédneme-li na slavnou teorii Pierra Bourdieua, který rozlišil tři druhy kapitálů – kapitál ekonomický (onen tradiční, řekněme peněžní, finanční), sociální (reprezentovaný souborem sociálních vztahů, jež máme k dispozici pro řešení důležitých sociálních situací, např. okruh známých lékařů, právníků, instalatérů, úředníků – každý z nás je zajisté odkázán na jiný obsahový typ sociálního kapitálu) a konečně kapitál kulturní. Kulturní kapitál se člení (sociologie je stále ještě ve „věku buffonovském“ tím, jak ráda a mnoho klasifikuje) na 1. inkorporovaný, tedy vzdělání, způsob chování, mluvy, vkus, obecně kulturní přehled, 2. objektivizovaný do podoby knih, obrazů a grafik, hudebních nástrojů a not, dnes nepochybně i nových technologií s jejich internetovými informacemi a 3. institucionalizovaný, jímž je vysvědčení, osvědčení, certifikát a diplom.
Škola sama nás vybavuje prvním a třetím druhem kulturního kapitálu a nepřímo druhým typem. Tím druhým například tak, že absolventi prestižních vysokých škol (třebas ve staré dobré Anglii) se mohou „na sebe navzájem spolehnout“, odlišují se vnějšími znaky (třebas kravatami), stýkají se spolu atd. Tato tradice je u nás velmi slabá, pěstuje se spíše na gymnaziální úrovni než na úrovni vysokých škol (idea „alumni“, z lat. alumnus – chovanec, svěřenec, přeneseně absolvent, se rozvíjí pomalu a tradici zatím nemá: ostatně její smysl je dnes spíše v tom, že alumni mají fungovat jako potenciální sponzoři než jako druhové společně prožité kulturní bitvy). První druh kulturního kapitálu školy poskytují diferencovaně podle toho, s jakým kapitálem student přichází, ostatně objem disponibilního kapitálu může být již diferenciačním znakem u přijímacího řízení: student přicházející z kulturního prostředí tradičně vzdělanecké rodiny, v níž se „kultura“ pěstuje (včetně jazykových návyků) a respektuje, je zvýhodněn před uchazečem takto nedisponovaným. Teorie Basila Bernsteina o dvou typech jazykových kódů je dostatečně známá: omezený jazykový kód, který zvládají příslušníci nižších sociálních vrstev, naráží na hranici přesného a zejména abstraktního vyjadřování a myšlení, rozvinutý jazykový kód, který abstraktní myšlení preferuje, tedy poskytuje „komparativní výhodu“ příslušníkům vyšších vrstev.
Nejen Bourdieu z těchto a dalších premis vyvozuje závěr, že edukační reprodukce je vlastně sociální reprodukce stále téže nebo jen mírně modifikované mocenské („třídní“) struktury.
Ale i dosahování třetího typu kulturního kapitálu probíhá diferencovaně. Bourdieu rozlišuje obdobné „sociální hranice, které kdysi vedly mezi vysokou a drobnou šlechtou“, podle toho, jaký typ školy dnes student absolvuje. Dominují vysoké školy univerzitního typu, které spočívají (Bourdieuova l’idée fixe) na „poslušnosti jevící podobnost se světem podnikání“ a které se liší od jiných škol, jež umožňují život volný, spíše bohémský. Ale „projevem tohoto předělu jsou i zkoušky a konkurzy, onen rituální řez vedený mezi posledním přijatým a prvním odmítnutým a nastolující jakousi zásadní povahovou diferenci, jejímž znamením je právo nosit určité jméno, určitý titul“.
Někdy se s až neuvěřitelnou komičností poukazuje na naši prý „starorakouskou“ zálibu v titulech a jejich používání, ukazuje se na „demokratickou Ameriku“, kde si studenti s učiteli tykají a tituly se málem – jako u Voskovce a Wericha – nosí srolovány v kapse. Je to brutální omyl, který zaměňuje fikci a realitu: kvazidemokratická fikce zastírá tvrdou meritokratickou kompetitivní společnost, v níž „míti titul“ je elementární předpoklad mobilitního vzestupu a míti titul z „prestižní univerzity“ je téměř jistotou vzestupu. Ostatně stačí se podívat do Francie a zeptat se průměrně informovaného občana, odkud se rekrutují vysocí úředníci státní správy a administrativy. Bourdieu je přesvědčen, že „vyvolení nesou po celý život značku své příslušnosti (bývalý žák té a té školy), jsou příslušníky řádu ve středověkém smyslu toho slova“: škola provádí podstatnou operaci, která je současně „ordinací“, seřazením, uspořádáním.
Při vědomí těchto okolností se i formální vyřazení absolventů, jemuž říkáme promoce, jeví jako akt nikoliv zasmrádlé tradice, ale jako akt navýsost důležitý, protože nominační, jímž „získaná sociální diference dostává posvěcení“, ještě dříve než začala meritokraticky fungovat, neboť „udělování diplomů, provázené slavnostním obřadem, je zcela srovnatelné s pasováním na rytíře“.
Sociologické domýšlení těchto souvislostí je v podstatě málo překvapující: udělení „technické (v širokém smyslu toho slova) kompetence“ v zásadě znamená reprodukci daného sociálního statu quo. To samo o sobě není v demokratické společnosti asi žádnou velkou sociální tragédií, problémem se věc stává tehdy, když vedle sebe postavíme nositele kulturního kapitálu a dominantní skupiny, které disponují kapitálem ekonomickým a sociálním a vůči nimž se držitelé kulturního kapitálu (až na výjimky, jako jsou lékařské a právnické profese) musejí vymezit. Zde dochází k oné kvadratuře kruhu: na jedné straně se držitelé diplomů musejí vymezit vůči „moci“, na druhé straně musejí být vůči ní alespoň v elementární míře loajální.
A konečně – v postkomunistických zemích se nezdá, že by se princip dominance (byť postupné) role kulturního kapitálu prosazoval příliš viditelně. Ke společnosti diplomů máme dost daleko, není-li sama tato idea pouze jednou z krásných teorií, jež je jen zčásti založena na pozorování a z větší části na konstrukci dobře fungujícího meritokratického, i když ne zcela spravedlivého, sociálního soukolí pozdně moderní společnosti.
Literatura:
Bourdieu, P. [1994] 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum
Collins, R. 1979. The Credential Society. A Historical Sociology of Education and Stratification. New York: Academic Press
Viz též heslo kapitál kulturní, kapitál sociální nebo reprodukce sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)