Společnost fragmentarizovaná (PSpol)
Společnost fragmentarizovaná
Členění společnosti na subsystémy či segmenty je v dějinách i současnosti sociologie poměrně časté. Durkheim uvažoval o vzájemně propojených segmentech a v posledních desetiletích proslul německý sociolog Niklas Luhmann svou teorií „autopoietických systémů“, teorií, která uvažuje o společnosti jako o interakci tří velkých systémových celků – interakčního, organizačního a sociálního, jež jsou dále diferencovány na relativně samostatné subsystémy práva, hospodářství a politiky. Každý z těchto systémů je tzv. autopoietický, přeložíme-li do neologismu – „sebetvorný“. Má totiž schopnost z prvků, které jej tvoří, sám sebe reprodukovat a dotvářet. Kromě toho dovede reagovat na vnější prostředí, jež je neobyčejně složité („komplexní“), a tuto jeho složitost omezit („redukovat komplexitu“). O toto tedy v následující úvaze nepůjde. Je sice sociologicky závažné přemýšlet o tom, nakolik jsou sociální subsystémy reálné (jak je přesvědčen Luhmann) a nakolik jsou pouze analytickou konstrukcí (jak tvrdí konvencionalisté či sociální konstruktivisté), nás ale zajímá jiná věc: sociální svět rozčleněný na „subsystémy“ je rozpadlý svět, je to svět „fragmentarizovaný“ – a nejen pro sociologa.
Člověk je bytostí, jež je z jedné strany biologickým „substrátem“, je nucen respektovat imperativy své živočišnosti, aby přežil („imperativ biologického přežití“), z druhé strany je bytostí, která je pod permanentním tlakem sociálního prostředí, do něhož je včleněn a jež si původně ani nevolí. Ve formulaci vídeňského psychiatra Viktora Frankla „je zbytečné proti sobě stavět sílu ducha a sílu přírody, protože obojí patří k člověku, v němž je obojí bytostně svázáno“ (1982b). A přece i v tomto zdánlivě velice úzkém „bipolárním prostoru“ má člověk možnost volby: volby sociálně korigovat svou biologickou podstatu, volby kontrolovat své sociální chování tak, aby bylo spíše v souladu s jeho svědomím než s „každodenním příkazem doby“, volby mezi konformitou a samostatností atd. Tento prostor volby je prostorem jeho svobody a současně prostorem, v němž dává svému životu osobitý a neopakovatelný smysl a význam. Připsání významu svému pobývání na světě ve fragmentarizované společnosti je pro člověka pozdní doby výzvou mimořádné důležitosti.
Problém, před nímž stojí konkrétní člověk pozdně moderní doby, spočívá tedy v tom, jak najít ve společnosti, která je stále složitější, stále diferencovanější a stále fragmentarizovanější, smysl. Člověk doby premoderní a raně novověké asi o smyslu příliš nepřemýšlel, byl prostě dán – byl dán tradicí, aktivitami, jež byly denně vykonávány bez perspektivy zásadní změny, samozřejmě také vírou a přesvědčením třebas o tom, že svět je slzavým údolím… Jeden moudrý teolog zformuloval tázání moderního člověka do protiotázky – a odkud víte, že smyslem pobývání člověka na světě je to, aby žil v blahobytu?
Aniž se budeme pouštět do sporů, jež rámec filozofující sociologie překračují, připomeneme část v úvodu citované myšlenky Roye F. Baumeistera: „Lidské životy jsou normálně plny významu. Není však důvod pro tvrzení, že všechny detaily života musejí zapadat do jednoho celistvého významu. Málo lidí může vypravovat svůj životní příběh tak, aby obsahoval každý jeho jednotlivý akt nebo zkušenost. Významy, které naplňují moderní životy, jsou tedy fragmenty“ (1991). Fragmentarizovanou společností zde tedy rozumíme společnost lidí s fragmentarizovanými životními příběhy, v nichž jejich vlastní „narace“ (životopisné vyprávění) jiné než fragmentarizované být nemohou: funguje tu jakási pozoruhodná reflexivita – společnost svou fragmentárností fragmentarizuje životní narace a ty svou fragmentarizovaností fragmentují subsystémy žitého světa. Příliš složité?
Uvažme, že člověk potřebu významu či smyslu nepochybně má. A význam se vztahuje k idejím a myšlenkovým celkům, jež drží „lidský žitý svět“, „věci“ pohromadě. Jsou asi čtyři základní důvody, jež vyvolávají potřebu významu (pomineme-li důvody transcendentní, které přesahují naši kompetenci): 1. potřeba cíle – nějaká část života musí být povýšena na „hlavní“, na centrální; nemusí to být vždycky cíle vznešené, vlastenecké a heroické, může to být třebas sběratelství, nedělní malování nebo „šťastná rodina“; 2. potřeba hodnoty – člověk chce vědět, že jeho jednání je dobré nebo špatné, správné nebo nesprávné, chce legitimizovat svou aktivitu a ospravedlňovat své činy; 3. potřeba efektivity – lidé obvykle touží po tom, aby „zanechali stopu“, byť by to bylo sub speciae aeternitatis třebas malicherné, chtějí ovlivňovat tu část fragmentarizovaného světa, kterou ovlivňovat mohou; bezmocnost je jeden z nejhorších lidských stavů a konečně 4. potřeba sebeúcty – vědomí, že jsem nějak smysluplně a v podstatě přiměřeně situován v sociální hierarchii, je stejně důležité jako vědět, proč tak situován nejsem.
Zajisté, že existuje „patologie významu“ (jíž se podrobně zabývá existenciální psychoterapie Viktora Frankla), ba co víc, existují sociální stavy, kdy „život bez významu a smyslu“ je možný, přesněji kdy banalita a všednost je povýšena na hodnotu samu o sobě: „Události, které nemají vztah k vyšším hodnotám, hlubším, širším a integrativním významům, můžeme označit jako banální,“ říká Baumeister. Opakem je samozřejmě nadsazení role významu a smyslu, případně jeho totální negace. Křesťanství kdysi spojilo naši kulturu s vysokým očekáváním naplnění slibu spásy. Tento slib se ve světle osvícenství ukázal jako neuspokojivý, následovala vzpoura romantiků (vášnivá láska a umělecká kreativita jako naplnění smyslu), exces marxistů (spása lidstva v beztřídní společnosti jako individuální smysl zprostředkovaný třídní příslušností), konečně modernita se svou avantgardou a freudovskou vzpourou, aby řetěz uzavřela postmoderna totální bagatelizací „vyšších významů“ opřených o „metanarace“, které jsou stejným opiem lidstva, jakým bylo náboženství pro prostoduché marxisty.
Ale „pád smyslu“ má dalekosáhlé sociální důsledky, protože morální vědomí stojí a padá s tím, nakolik si vážím svého života jako samostatné hodnoty – více než živočišného přežívání v konzumním doupěti nebo sociálního podřizování se tlaku honby za kariérou v mobilitně otevřené společnosti. Frankl píše: „Slušní lidé, to víme víc než kdy jindy, jsou v menšině. Možná, že ve věčné menšině, ve stále se tříštící menšině. Ovšem tento pesimismus nás nemusí dělat pesimistickými. Dříve snad byl aktivismus vázán na optimismus, na víru v pokrok. Dnes je však tomu právě tak, že víra v nějaký automaticky se prosazující pokrok by musela ochromovat naši aktivitu, uspávat naše svědomí; stali jsme se pesimisty, protože víme, čeho všeho je člověk schopen“ (1982a). Muž, který prošel zkušeností koncentračních táborů 20. století, nepochybně ví, o čem mluví, volá-li po vůli po smyslu. Ve fragmentarizované společnosti je to sice snazší než ve společnosti totalitní, ale jako mravní a snad i sociální výzva to na závažnosti rozhodně nepozbývá.
Literatura:
Baumeister, R. F. 1991. Meanings of Life. New York & London: The Guilford Press
Frankl, V. E. [1982a] 1994. Vůle ke smyslu. Brno: Cesta
Frankl, V. E. [1982b] 1996. Lékařská péče o duši. Brno: Cesta
Viz též heslo autopoiesis nebo reflexivita ve Velkém sociologickém slovníku (1996)