Společnost hlučná (PSpol)
Společnost hlučná
Je zvláštní, že kromě stesků postrádáme solidní sociologickou studii, opřenou o komparativní historický materiál, která by popsala a vyložila, proč evropoamerická civilizace vstoupila do éry v podstatě nejen nekontrolovaného, ale legalizovaného hluku. Ponecháme lékařům, aby posoudili, jaký vliv na zdraví a případně i mentální dispozice budoucích generací má a bude mít skutečnost, že podstatná část mladé generace žije od narození v hlučném prostředí, které je nejen nucena pasivně přijmout, protože se mu nemůže vyhnout, ale které aktivně vytváří. Již v roce 1974 začal kanadský hudební skladatel Murray Schafer z Univerzity Simona Frasera v Britské Kolumbii v rámci World Sound Scape Project zkoumat akustické důsledky společenských změn. Vyšel, jak se to obvykle dělá, ze známého starověkého eposu o Gilgamešovi, v němž se dozvídáme, že překročení kategorického požadavku božského klidu a „nesnesitelná lidská vřava“ donutila bohy seslat na lidské plémě potopu. Když však Schafer navštívil svatyni na aténské Akropoli, na níž je nápis žádající klid na svatém místě, zaznamenal, že během jedné hodiny nad ní přeletělo s ohlušujícím rachotem 17 tryskových letadel – a to se psala polovina 70. let!
Dnes na lidské plémě seslaly akustickou potopu nesčíslné koncerny produkující prostředky k výrobě decibelů – ať do ouška, nebo pro veřejnost. Zatímco v tradičních kulturách pocházely dvě třetiny všech zvuků a šumů doléhajících k člověku z přírody, dnes je to radikálně obráceně – jen šest procent zvuků doléhajících k člověku pochází z přírody. Americká Cornellova univerzita shromáždila obrovský archiv bioakustických záznamů, které dokládají, jak člověkem produkovaný hluk ohrožuje živočišné druhy a jak se mísí přirozené zvuky s umělými v nepřijatelný, protože neorganický celek. Akustická agrese je nebezpečná proto, že před ní – na rozdíl před agresí vizuální – není úniku: známe to z každodenního života, zejména ve velkoměstech. Není téměř veřejného prostoru, který by nebyl naplněn zvukovou „kulisou“ v nebezpečné decibelové intenzitě. Vypráví se, že panamský diktátor Noriega se v roce 1989 uchýlil na vatikánské velvyslanectví s žádostí o ochranu, ale téměř k šílenství jej prý dovedl fakt, že američtí vojáci si v bezprostředním sousedství celý den i noc pouštěli rockovou hudbu. Nic proti ní – říká se ostatně, že Sovětský svaz nebyl poražen hrozbou vojenské síly, ale džínovým oblečením a rockovou hudbou, což je navýsost pravděpodobné. Je ale nicméně také pravda, že expanze tohoto typu hudby a její průnik do každodennosti mladé generace je tak silný, že některé americké supermarkety používají Mozartovy hudby k tomu, aby vyhnaly výrostky ze svých parkovišť…
Jistě platí, že zatímco v minulosti (ve středověku a ještě v „romantismu“) byl silný zvuk výjimkou, dnes jsou výjimkou klidná zákoutí. Kdysi nejsilnějším zvukem byl zvuk zvonů. Sociologický výzkum provedený v Německu však ukázal, že pokles vlivu církve v okolí Bissingenu (jižně od Stuttgartu) souvisí s klesající slyšitelností zvonů: hlučná dálnice způsobila, že se izobelické čáry stále více zhušťovaly kolem kostelní věže. Ostatně kdo by nevzpomenul slavný Milletův obraz Agnus Dei, na němž se udřená dvojice sklání v tiché modlitbě a v dáli stojí malý kostelík, který zřejmě zvonem vyzývá k večerní modlitbě. Ten obraz sám je velkou symbolikou „tiché společnosti“.
Někteří autoři tvrdí, že ten, kdo ovládá zvuk, disponuje vlastně velkou mocí – ostatně bylo tomu tak odedávna: ve starověku i ve středověku byly všechny velké ceremoniály provázeny troubením a bubnováním, vzpomeňme na žalmy Davidovy. Schafer říká – „vlastnictví nedotknutelného zdroje hluku znamená svobodu hlučet bez jakýchkoliv zábran“. Jako v každé sociologické explanaci i zde stojí protichůdné hledisko reprezentované třebas švýcarským geografem Pascalem Amphauxem, který tvrdí, že dnešní města jsou méně hlučná, než byla na konci 19. století (v důsledku vystěhování průmyslu z center). Umírněně však konstatuje, že není sice hlučněji, ale také nikdy není opravdové ticho.
A tak velebnost gotických katedrál byla podle sociologa hudby Kurta Blaukopfa umocněna jejich akustikou: kamenné zdivo pohlcuje vysoké kmitočty a přetrvávají hluboké tóny, které lidské ucho nedovede lokalizovat. Moře zvuků tak vzdalovalo středověkého člověka od pomíjivosti tohoto světa. Všimněme si však přece jen jednoho evidentního příznaku, který (nejen sociologovi) evokuje představu rozdělení společnosti na „elitu“ a „masu“: v „centrálách moci“, tedy v bankách, v prezidentských sídlech a královských palácích je – ticho. Čím noblesnější prostředí, tím tišší. Platí-li to i naopak, nelze s jistotou tvrdit. Přesněji, lze to sice předpokládat, ale závěr by mohl vyznít politicky nekorektně. Protože kdo by se dnes odvážil něco namítat proti tomu, že interpersonální komunikace nejmladší generace, dokonce i ta nejintimnější, se děje v ohlušujícím rámusu? Je sice pravda, že Theodor W. Adorno vyhrožoval nebezpečím „regrese slyšení“, která povede k udržování slyšení na „infantilní úrovni“ a k „vyladění slyšení na šlágr a deprivované kulturní statky“, ale to byl přece jen hudební „elitář“ bez sebemenšího porozumění pro pop a rock. Hudební vědec Poledňák, který neměl valného porozumění pro Adorna, konstatuje, že „rocková hudba vyřazuje kategorii ticha a mlčení (z něhož vyrůstá dialog), vrší zvukové masy, hudba je měněna v cosi přímo hmotného, člověk ji neposlouchá, ale spíše hmatá… Je to hudba doby, která neumí mlčet, je to nepřetržitá výpověď, která nečeká na odpověď“ (1984).
Literatura:
Adorno, T. W. 1964. O fetišovém charakteru v hudbě a regresi sluchu. Divadlo, č. 1 a 2
Blaukopf, K. 1996. Unterwegs zur Musiksoziologie: auf der Suche nach Heimat und Standort. Graz: Nausner und Nausner
Frith, S. 1978. The Sociology of Rock. London: Constable
Lindaur, V. 1999. Šance sněhových koulí v pekle. Praha: Maťa
Poledňák, I. 1984. Stručný slovník hudební psychologie. Praha: Editio Supraphon
Viz též heslo industrial ve Velkém sociologickém slovníku (1996)