Společnost hojnosti (PSpol)
Společnost hojnosti
V roce 1958 vydal John Kenneth Galbraith (jenž patřil k úzkému kruhu poradců prezidenta Johna Kennedyho a byl spolutvůrcem jeho ekonomického programu) knihu, která se stala ekonomickým bestselerem – Společnost hojnosti (někdy se překládá jako „společnost blahobytu“), v níž věcně a přesvědčivě dokládá, že ekonomika Spojených států dosáhla úrovně, která garantuje většině občanů solidní a v podstatě bohatý život. Galbraith příliš neidealizuje, ale staví se poprvé kategoricky proti ekonomii jako „chmurné vědě“, která viděla především stinné stránky lidského života: pro zakladatele ekonomie (která ostatně nemohla vzniknout jako věda dříve, než se rozvinul raný kapitalismus) Davida Ricarda, Thomase Roberta Malthuse a Adama Smithe byla „představa nesmírného strádání a obrovské nerovnosti základní premisou“, o Marxovi arciže ani nemluvě. Současná americká společnost je ve stadiu, konstatoval Galbraith, kdy nastává konec chmurné vědy, protože nastal konec chmurné epochy. Rekonstrukce Galbraithovy argumentace dnes už postrádá smysl – společnost je zase jinde a klade nové výzvy „konvenčnímu myšlení“ (termín, který zavedl Galbraith pro „přijatelné, stabilní, obvykle nezpochybňované myšlenky“, jejichž „moudrost“ je právě v jejich univerzální přijatelnosti). Jakkoliv Galbraith samozřejmě zalichotil americkému veřejnému mínění, neopominul poukázat na některé aspekty společnosti hojnosti, které jsou dodnes aktuální. Zejména konstatuje, že ve společnosti, v níž je velká hojnost, dochází zcela nepochybně k tomu, že je nasycena potřeba po zboží, že „klesá mezní potřeba zboží“, stejně jako „klesá mezní potřeba produkce“. U Galbraitha výslovně čteme, že „se zdůrazňuje důležitost a výhody volného času, avšak málokdy bývá řečeno, že není důležité mít tolik zboží“.
V jiných svých textech (zejména v The New Industrial State z roku 1967) se polemicky staví proti tradiční představě, že je to spotřebitel, kdo určuje výrobu (teorie „suverenity spotřebitele“). Naopak – v soudobém světě to jsou nadnárodní („multinacionální“) organizace, které se nepodřizují přáním spotřebitele na základě konkurence na trhu, protože naopak ony manipulují spotřebitelem tak, aby kupoval to, co se mu nabízí (v terminologii Galbraithově „teze obráceného postupu“). Podobně jako Bell, ale s jinými akcenty, analyzoval roli „technostruktur“ v moderním kapitalismu a tím v mnoha ohledech předjal naše současné problémy.
Na známý problém, jaký je totiž vztah mezi hmotným blahobytem a lidským štěstím, upozornil již dávno před vznikem „společnosti hojnosti“ či blahobytu Émile Durkheim, který celý rozsáhlý mnohastránkový oddíl své klasické Společenské dělby práce věnoval vztahu modernity a lidského štěstí. Tam mimo jiné čteme: „Způsob života, který se nám zdá nesnesitelný, může být velmi příjemný pro lidi jiné fyzické konstituce a odlišných mravních zásad. …Každý člověk je schopen posoudit stav svého štěstí.“ Ačkoliv Durkheim srovnává „urozené divochy“ s moderním člověkem, můžeme jeho „korelaci“ mezi štěstím a úrovní dělby práce transformovat v úměru „blahobyt – pocit štěstí“. V té věci nám může být užitečným rádcem velmi kompetentní americký sociální psycholog Michael Argyle, který se tímto jevem speciálně zabýval a dospěl k jednoznačnému a (v podstatě nikým, kromě publicistů) nezpochybňovanému závěru: „Jsou velmi malé rozdíly v pocitu štěstí, o němž lidé mluví (reported happiness), mezi bohatými a chudými, ba dokonce mezi obyvateli zemí blahobytných a chudých… Vzájemná závislost v každodenním zápase o přežití, což je základní charakteristika lidí, kteří nedosáhli úrovně spotřební třídy, je spojuje do obrovské blízkosti. Příslušníci spotřební třídy se naopak radují z osobní nezávislosti, která je ale v dějinách bezprecedentní.“ A tak Argyle upozorňuje na dvě podstatné věci: 1. mezi blahobytem a štěstím není přímá úměra a 2. blahobyt produkuje osamění, „individualizaci“ v extrémní formě, zatímco chudoba spíše než vzájemný zápas reprodukuje odvěký typ solidarity chudých a vyhnanců (dnes „marginalizovaných“).
Problém „společnosti blahobytu“ formuloval Alan Durning již v názvu své knihy Kolik znamená dost? Přidám – sit venia verbo – Werichův bonmot „kdybys měl pět miliónů, vždycky ti bude chybět aspoň stovka“. „Dost“ není nikdy a to je základní problém společností hojnosti. I Durning klade klasickou otázku relace bohatství a štěstí a uvádí zajímavý doklad historický – lidé žijící v 19. století byli čtyřiapůlkrát bohatší než jejich dědové; byli však také čtyřiapůlkrát šťastnější? O kolik jsme šťastnější my, kteří jsme se dožili věku televizorů a mobilů a snowbordů a všech těch milých zbytečností, jež zpříjemňují život… ale činí lidi šťastnějšími? To přece sociologicky není pseudootázka, protože pocit frustrace je motivační silou vzpoury a rebelie.
Durning (ale bylo by možné odkazovat i na jiné autory) uvádí, že v současném světě žije asi 1,1 miliardy tzv. consumers, kteří jedí maso, balené potraviny, lehké nápoje, dopravují se soukromými vozidly a produkují odpad, 3,7 miliardy middle, kteří jedí zrniny, pijí čistou vodu, dopravují se vlaky, autobusy nebo na bicyklech a používají trvalých materiálů s minimem odpadu, a konečně asi 2 miliardy poor, kteří mají nedostatek bílkovin, pijí nezdravou vodu nebo jí mají nedostatek, chodí pěšky, produkují lokální biomasu… (údaje z roku 1992). V USA mělo 97 procent populace barevné televizory, 62 procent klimatizaci, 61 procent mikrovlnou troubu a 57 procent videorekordér… „A nikdo nemá dost,“ dodává autor, z něhož citujeme údaje.
Slavný klasik „zelených“ říká (v podstatě totéž co antický Demosthénes) – „člověk je bohatý úměrně věcem, jichž si může nevšímat“. Ale říkejte to bohatým.
Literatura:
Argyle, M. 1987. The Psychology of Happiness. New York: Methuen
Durkheim, É. [1893] 2004. Společenská dělba práce. Brno: CDK
Durning, A. 1992. How Much is Enough? The Consumer Society and the Future of the Earth. New York: Norton
Galbraith, J. K. [1958] 1967. Společnost hojnosti. Praha: Svoboda
Viz též heslo blahobyt ve Velkém sociologickém slovníku (1996)