Společnost marnotratná (PSpol)
Společnost marnotratná
Žijeme asi poprvé v dějinách ve stavu, kdy celé společnosti (národní státy, velká lidská společenství, ba dokonce celá evropoamerická civilizace), nejen úzké sociální vrstvy, jako byla bohatá šlechta, vysoké duchovenstvo, panský stav, vyšší úřednictvo, bohatí podnikatelé atd., disponují tak velkým množstvím hmotných statků, že se mluví zcela běžně o společnosti spotřební či materialistické. Opomíjenou stránkou tohoto typu společností je to, že to jsou – snad také v tomto rozsahu poprvé v dějinách (ale posoudit tuto věc faktograficky přísluší historikům) – společnosti velice často a ve značné rozsahu marnotratné. Pojem marnotratnost ostatně v souladu s běžným jazykovým cítěním označuje jedince, sociální skupinu, společenství či celou společnost, která vydává ze svých zdrojů (především či výhradně hmotných, namnoze transformovaných do peněžní podoby) více, než je nezbytné. Dodejme, že někdy dokonce více, než je únosné z hlediska elementárně sebezáchovného: výdaje některých společenských vrstev na zbytné předměty a okázalé trachtace vedly k jejich materiálnímu (finančnímu) krachu – skvělé svědectví poskytuje v tomto ohledu klasická ruská a americká beletrie z konce 19. století.
Tento fenomén – marnotratnost jako sociální jev, překračující úzkou či relativně nevelkou sociální skupinu, ale zasahující celou společnost – byl prokazatelně příznačný pro společnosti sovětského typu. Marnotratnost v nich měla čtyři základní důvody: a) neschopnost efektivně řídit ekonomiku (která je ostatně na makrostrukturální úrovni stěží direktivně řiditelná); b) neúctu k přírodnímu prostředí a vyčerpatelným (neobnovitelným) zdrojům a tedy jejich devastaci v rozsahu zcela neúměrném ekonomickému efektu; c) nepochopení zásadní role geografického a sociálního prostoru (obrovské nevyužité prostory zemědělské půdy, ale i neekonomická městská zástavba, nepřípustnost efektivního individuálního ekonomického disponování prostorem) a konečně d) iluzorní snahu, že lze neekonomickým marnotratnictvím vykoupit politickou loajalitu („gulášový socialismus“ byl na marnotratnictví, na neefektivním, protože výkonem nekompenzovaném, „obdarovávání“ fakticky založen). Marnotratnost byla jedním z podstatných socioekonomických faktorů, který vedl k rozpadu společností sovětského typu.
Marnotratnost v systému tržní ekonomiky a demokratického politického uspořádání má sice zásadně jiný charakter (kromě drasticky nešetrného vztahu k přírodě), nelze však bohužel říci, že by šlo o společnosti, jimž je šetrnost (o „uvědomělém odříkání“, jak o tom uvažuje Hana Librová, nemluvě) vlastní. Agresivita a expanzivita je žel zabudována jako podstatná genetická komponenta již do raných vývojových fází kapitalismu.
Otázka, která se přirozeně nad fenoménem marnotratné společnosti vznáší, je dvojjediná: kde je hranice, za níž začíná marnotratnost, a zda je marnotratnost jevem výhradně negativním (tak, jak je konotován v běžném jazyce). Pokud jde o první otázku, je odpověď opravdu nesnadná, protože sociální a ekonomické hranice marnotratnosti asi nikdy nikdo exaktně nestanovil, ani se o to nepokoušel. Na druhé straně existuje cosi jako „sociální instinkt“, který nás upozorňuje na to, že určité druhy chování (výdajů) překračují nezbytnou mez (a to nezbytnou i z hlediska relativního nadbytku). Marnotratnost pociťujeme u státních výdajů stejně jako u individuálních výdajů za zbytné předměty a služby. Dramaticky se to projevuje v zadlužení rodin a domácností, jež je stimulováno masivní reklamou, která je založena na dříve nepředstavitelné psychologické premise, že „užívat si mohu teď a platit až potom“. V roce 2005 zadlužení domácností přesáhlo desítky miliard korun a některé společnosti poskytující úvěr vyžadovaly splátky, jejichž konečný součet činil téměř dvojnásobek částky zapůjčené: zde se marnotratnost snoubí s hloupostí jedněch a ekonomickým banditismem druhých.
Nicméně – a to je druhá stránka věci – marnotratnost je pojem značně relativní: co pro jednoho (jedince či skupinu) je marnotratností, je pro jiného samozřejmým výdajem. Na tuto rozpornost upozornil již na konci 19. století mj. Thorstein Veblen, když mluvil o „zahálčivé třídě“, která je marnotratností přímo definována. Veblen ale velmi citlivě vnímal, kdy jde o vytváření opravdu krásných předmětů, na jejichž produkci se vynakládá větší množství práce, než je nezbytné k jejich efektivnímu ekonomickému použití: krása zde funguje jako tzv. autotelická hodnota, hodnota, jež má „smysl sama v sobě“ (Arendtová). Jako příklad Veblen uvádí dokonce preliterární společnosti, z nichž některé produkují předměty čistě jen z důvodů estetických – jde o marnotratnost, jejíž smysl je v produkci krásných předmětů, jež nemají jiný účel než překročit každodenní ekonomickou a životní efektivitu. V soudobých společnostech shledává Veblen marnotratnost především v módě, kde zřetelně pekuniární „krása“ nahradila krásu estetickou a kde manifestace bohatství vytlačila estetickou uměřenost. Bez zajímavosti není, že Veblen nesnášel zcela bytostně historizující architektonické slohy, jejichž fasády s přezdobeností, která je nejen plýtvavá, ale i ošklivá, jsou výrazem nákladného nepohodlí, takže nejkrásnější jsou u takovýchto budov boční a zadní zdi. Veblen předjímá spor, který povedou „šetrní“ funkcionalisté (Le Corbusier et consortes) s marnotratnými historizujícími architekty a později postmodernisté s funkcionalisty: postmodernisté budou chtít vrátit marnotratnou krásu v podobě architektonického eklekticismu zpět do ulic a měst. Postmodernismus je z tohoto hlediska směrem vyjadřujícím estetiku bohaté a marnotratné společnosti. Přirozeným průvodním jevem takového obratu je pokles (v tomto případě architektura slouží jako pars pro toto) estetické úrovně „masové“ architektury nových bohatých (les nouveaux riches), protože je definována dobře kalkulovanými vzory a moduly módních časopisů (podobně to platí o módě v oblékání).
Obhájci marnotratnosti vcelku oprávněně namítnou, že marnotratnost nelze zakázat, protože zákaz, tedy ztráta jedné ze svobod, je horší než estetická či prostorová devastace. Protinámitka ale zní, že tradiční heslo, že svoboda individua končí tam, kde začíná svoboda druhého, je nutno aplikovat nejen na dnešní generaci, která je ohrožena (a sama se ohrožuje) marnotratností, ale i na generace budoucí, jimž může chybět zemědělská půda, které mohou postrádat esteticky slušné vnější prostředí atd., prostě – nebudou mít volbu, protože zdroje byly nešetrně vyčerpány. Druhá teze obhájců marnotratnosti spočívá na bagatelizaci ekologických důsledků marnotratného chování (produkce odpadu, znečištění atd.). Je ovšem nesporné, že i zde působí neobyčejně silně „fenomén svobody“. Ortega y Gasset připomenul ve slavné Vzpouře davů, že kamkoliv jednou masa vstoupí, odtud ji nelze žádným způsobem vypudit: teze jistě estétská a elitářská, ale věcně nezpochybnitelná. V době, kdy do Nice na Anglickou promenádu jezdila evropská (a ruská) haute bourgeoisie, nehrozilo riziko faktické likvidace pláží znečištěním. Ostatně slavná novela Thomase Manna Smrt v Benátkách se dá číst i tímto nestandardním způsobem. Třetí argument vyplývá z egotistického pojetí času redukovaného na čas „mé generace“, pro což existovalo úsloví Po nás potopa. Sociologicky je zcela marné znovu opakovat, že žijeme na Sopce marnotratnosti, která vybuchne buď jako sebevražedný akt evropoamerické civilizace, nebo jako konflikt bohatých a chudých ve světovém měřítku.
Ekonomický argument zní, že marnotratná spotřeba stimuluje ekonomiku a její sociální důsledky jsou žádoucí tím, že vytvářejí nová pracovní místa. Někteří sociologové odkazují k tomu, že ideu vysoké zaměstnanosti jsme zdědili z Keynesovy slavné teorie, která je ale sedmdesát let stará. Postkeynesiánství se na věc asi dívá jinak, což je ovšem problém par excellence ekonomický. Problém „světa bez práce“ není prostým efektem nedostatečné marnotratnosti, „redukce práce“ je důsledkem komplexu technologicko-ekonomických a sociálních změn, z nichž marnotratnost je pouze jednou z nich.
Bylo by zcela nekorektní, kdybychom nezdůraznili, že soudobé vyspělé země, jakkoliv jsou marnotratné, jsou současně „velmi příjemným místem k narození“, jak říká Kurt Vonnegut. Zejména mladé generaci umožňují nesrovnatelně svobodnější, volnější a bohatší život, než měly všechny generace před ní. Odvrácenou stránkou věci je ovšem to, že tato volnost může být redukována jen na její materiální dimenzi a nemusí být provázena nezbytnou mírou odpovědnosti nejen k jiným, ale ani k sobě. Marnotratnost či – jinými slovy – neomezené plýtvání může být vcelku spolehlivou cestou k sebevraždě individuální i sociální (a nikoliv v metaforickém smyslu). Na tuto stránku věci ostatně poukázal Římský klub ve své čtvrté zprávě příznačně nazvané Konec věku plýtvání (1976). Již v ní se ale předpokládalo, že „konec plýtvání“ není pouze technologicko-ekonomickým problémem, ale také problémem axiologickým (hodnotovým, podle něhož lidé zaujmou rozumný vztah k přírodě) a sociologickým (proto autoři zprávy mluví dokonce o „zralé společnosti“ jako předpokladu i důsledku „konce věku plýtvaní“).
Literatura:
Le Goff, J. [1986] 2005. Peníze a život. Ekonomika a zbožnost ve středověku. Praha: Argo
Lipovetsky, G. [2003] 2005. Věčný přepych. Praha: Prostor
Veblen, T. [1899] 1999. Teorie zahálčivé třídy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Viz též heslo společnost konzumní, třída zahálčivá nebo spotřeba ve Velkém sociologickém slovníku (1996)