Společnost postmaterialistická (PSpol)

Společnost postmaterialistická

Idea, že se tradiční kapitalistická společnost s dominantou tržní ekonomiky musí proměnit v cosi kulturně odlišného, není sama o sobě nová. Nová je teze, že se tak již stalo. S ní přišel již v roce 1977 R. Inglehart v knize s příznačným názvem The Silent Revolution, v níž se na základě teoretické rozvahy (přeformulované do testovatelné hypotézy) a empirického výzkumu pokusil dokázat, že hodnoty západní veřejnosti se obrátily od dosud převládajícího důrazu na materiální blahobyt a fyzickou bezpečnost k většímu důrazu na kvalitu života (včetně péče o životní prostředí). Ačkoliv ekonomické zajištění a fyzická bezpečnost jsou stále pokládány za významné hodnoty, má podle Ingleharta nezanedbatelná část veřejnosti za to, že jejich materiální zájmy jsou natolik stabilně zajištěny, že jejich relativní hodnota v jejich hodnotovém žebříčku nutně poklesla.

Podle Ingleharta průvodními jevy a současně spolupůvodci tohoto stavu jsou dva procesy: a) pokles legitimity hierarchické autority (která typicky charakterizovala „tvrdou“ materialistickou společnost), patriotismu (který byl průvodním a zčásti i iniciačním jevem militárních konfliktů v obou válkách) a náboženství (které tradičně reprezentovalo „vertikální“, tedy spirituální, duchovní dimenzi společenského života rané a zčásti ještě i doznívající vrcholící modernity); b) politické vyjádření nových hodnot je usnadněno rovnováhou politických dovedností masy a elity (masa již není snadno hodnotově manipulovatelná elitou, protože s ní „srovnala krok“: použijeme-li obrazu klasika, jímž je v té věci Ortega y Gasset, masa vstoupila do míst, v nichž nikdy nebyla, a když tak jednou učinila, je odtud nevypuditelná). Obě tyto hypotézy jsou stejně elegantní jako sporné. První hypotézu označme jako „paradox bezpečí“: to, co kdysi garantovalo bezpečnost, se zhroutilo, aniž bylo dostatečně efektivně nahrazeno čímkoliv societálně relevantním (což nemusí být vždycky důvod k radosti); druhou tezi za „ortegovský paradox“, podle něhož ti, kteří kdysi spoluurčovali či dokonce určovali hierarchii hodnot a dokonce je někdy přiřazovali určitým sociálním skupinám, jsou nyní (v tzv. masové společnosti) marginalizováni, jejich vliv na formování hodnotových struktur je téměř nulový (bylo by možné přirozeně vztáhnout tuto tezi až k Tocquevillově pochybnosti o efektivitě „masové demokracie“ s pravidlem „jeden člověk – jeden hlas“).

Realističtěji lze proměny, na něž Inglehart asi oprávněně upozorňuje, odvozovat z procesů, které provázejí a spoluurčují utváření postindustriální společnosti (v době Inglehartova výzkumu bylo postindustriální společnosti právě dvacet let, pokládáme-li za její počátek rok 1956, kdy v USA poprvé počet zaměstnanců v terciárním sektoru převýšil počet ostatních zaměstnanců). Jde zejména o a) technologické inovace, které mění charakter práce a proměňují životní styl; b) změny v profesní struktuře, které si vynucují nové formy profesionální (školní) přípravy a vyšší adaptabilitu konkrétních lidí (to je onen zárodek baumanovské „tekuté modernity“); c) ekonomický růst, který nepochybně tvoří bázi spotřební orientace populace a základnu spotřební společnosti; d) růst vzdělanosti, která umožňuje (nikoliv však nutně) lepší orientaci v kulturních hodnotách dosavadního vývoje evropoamerické civilizace, případně jiných kultur, a umožňuje vznik nové kvalifikační struktury populace; e) dynamický růst masové komunikace jak z hlediska dostupnosti technických prostředků přenosu, tak z hlediska objemu přenášených informací a v neposlední řadě vstup masové komunikace do oblastí, v nichž dosud nepůsobila a nefungovala (např. interaktivní komunikace v oblasti zábavy); f) specifická životní zkušenost generace 70. let, která se liší od zkušenosti generací předchozích tím, že neměla ani přímý ani nepřímý zážitek války („postválečná generace“ a dnes, po zrušení povinné základní vojenské služby v řadě zemí, dokonce dětsky bezbranná „postmilitární generace“).

Z těchto v podstatě samozřejmě se nabízejících premis pouze jedna je „nestandardní“, totiž odkaz na radikálně odlišnou zážitkovou (a tedy i potenciálně hodnotovou) strukturu dvou po sobě následujících generací – totiž otců a dětí. I zde lze ale odkázat na Ortegu y Gasseta, který v jiném textu (Pojem generace) formuluje tři podstatné teze: a) pojem generace není „lecjaký pojem“, ale „nejvýznamnější dějinný koncept“, protože v něm se vyjevuje dynamický kompromis mezi masou a jedincem; b) epochy se od sebe liší tím, že jsou epochy, které rozvádějí to, co zdědily po epochách minulých („myšlenky již vzklíčivší“), a epochy, které se cítí zavázány přetvořit to, co zdědily po minulosti (epochy reakční či konzervační a epochy revoluční), a c) pro každou generaci je život úkonem o dvou rozměrech, o rozměru „akceptačním“ (co lze přijmout z minulosti) a rozměru negativistickém (odmítnutí minulosti a zejména tvorba vlastního pohledu na život a svět). Ortega y Gasset uvažuje ve svém vlastním pojmovém rámci „masa – elita“, v němž hodnotový rámec stále tvoří elita (ať už té či oné generace), zatímco Inglehart se pohybuje již ve společnosti „masifikované“, v níž se hodnoty produkují masou a zejména pro masu. Navíc Inglehart naznačuje to, co později rozvede Lipovetsky v konceptu „postodpovědnostní společnosti“, totiž že mladá generace (bez zážitku války) nemá pocity odpovědnosti, je svobodnější (aspoň se tak cítí), je idealističtější, rebelanštější, ačkoliv lze předpokládat, že s postupujícím věkem se bude vracet k hodnotovým orientacím starší generace (v klasickém českém úsloví z Rakousko-Uherska – „mladí socani – staří hofráti“, což přeloženo pro mladší čtenáře do dikce meziválečné republiky znamená – „kdo v mládí nebyl socialistou, neměl srdce, kdo ve stáří není konzervativcem, nemá rozum“).

Zásadní teze tedy zní: západní společnost postupně přechází od materialistických hodnot (vyjádřených požadavkem materiální stability a sociálních jistot spolu s garancí veřejného pořádku) k požadavkům postmateriálním (důraz na kvalitu života, svobodu projevu a nejvýše svobodnou politickou participaci). V explicitní formulaci Inglehartově: „V souladu s marxistickým modelem byl klíčovým politickým konfliktem industriální společnosti konflikt ekonomický, v jehož základech spočívá vlastnictví výrobních prostředků. Spolu se vznikem postindustriální společnosti vliv ekonomických faktorů postupně slábne. V přímé závislosti na tom, jak se osa politické polarizace pohybuje do mimoekonomické oblasti, nabývají na významu také neekonomické činitele v ostatních oblastech společenského života“ (1990).

Tato teze (empiricky ověřovaná komparativním výzkumem), Inglehartem stále opakovaná jako podstata „kulturního zvratu“, jehož jsme svědky, je dokládána zejména stabilizací demokracie, růstem významu postmateriálních (tedy neekonomických či mimoekonomických) hodnot, změnami ve věroučných systémech a pádech ideologií, redukcí tradiční třídní diferenciace, ale také změnami pohledů na role pohlaví („nový feminismus“), růstem subjektivního pocitu blahobytu, „kognitivní mobilizace“ jako cesty ke společnosti vědění, vznikem nových sociálních hnutí (feministických, ekologických, pacifistických, náboženských), redefinicí kultury a kulturních hodnot a integrací marginalizované kultury (komiksy, „pokleslé žánry“ atd.) do standardní kultury.

Z toho plyne (nebo i naopak: to vše lze vyvodit), že ekonomické (materiální) faktory hrají rozhodující roli pouze za podmínky existence materiální vzácnosti: jakmile se vzácnost zmenšuje, začíná narůstat váha ostatních sociálních a societálních činitelů, které podobu společnosti reformují, aniž dochází k rebelii. Poslední „vzmach“ z roku 1968 byl evidentně nahrazen přechodem mladé generace do „klidového stadia“, v němž nachází svou specifickou postmateriální jistotu a seberealizaci.

Jenom ilustrativně (abychom měli orientační představu, jaké hodnoty v Inglehartově výzkumu figurovaly) uvedeme 10 prvních hodnot naměřených v USA v roce 1981: bezpečnost rodiny, světový mír, svoboda, sebeúcta, štěstí, moudrost, kultivovanost, pohodlný život, pravé přátelství, spása… a na konci škály vzrušující život, sexuální rozkoš, sociální uznání. Podobné výsledky byly zjištěny i v Maďarsku, kde výzkum také proběhl, byť hierarchie byla o poznání „materalističtější“.

To všechno by bylo nejen sympatické, ale i navýsost nadějné, kdyby se poměrně brzy neukázala pochybenost celé hypotézy, ba celé koncepce tohoto modelu společnosti. Již v roce 1986 R. F. Hamilton a J. D. Wright konstatovali, že v industriálních společnostech všech předchozích epoch byla práce, jejímž cílem bylo uspokojování základních materiálních potřeb vlastních a vlastní rodiny, podstatnou komponentou života; jestliže vyspělé technologie soudobých společností („postindustrialismu“) osvobodí lidský druh od všudypřítomné starosti o jídlo, ošacení, obydlí atd. automatizovanou („informatizovanou“) výrobou základních statků, pak i vědomí bude osvobozeno od řetězů materialismu. Ale – právě tím vzniká nový problém: boj se nepovede o vzácné materiální statky, ale o statky „psychologické“, duchovní, o možnost vést tvořivý, bohatý či obohacující život. Nicméně ani tato vcelku optimistická vize, že boj o vzácné statky nekončí, se nenaplnila tím, že by se zápas přenesl z oblasti materiální („materiální základny“, řekněme zlomyslně marxovsky) do oblasti duchovní („nadstavbové“), protože se spíše změnila povaha materiálních statků, jejich kvalita a jejich sociální funkce (z nichž klasická veblenovská „demonstrativní“ nabyla vrchu). Boj se nevede o to, zda mít kalhoty, ale jaké značky, nikoliv zda mít košili, ale od jaké firmy, nikoliv zda mít tričko, ale s jakým logem, nikoliv zda mít fotoaparát, ale s kolika pixely atd. A platí to žel i o značné části mladé generace, z níž prokazatelně jenom menšina obrací svůj pohled ke spirituálním výšinám postmateriálních hodnot.

Sama Inglehartova metodika je sporná, ale o tu nám zde nejde. Spíše jde o to, že základní charakteristiky obou protichůdných axiologických (hodnotových) modelů jsou vlastně velmi tradiční: udržení řádu je spíše konzervativní hodnota než materialistická, svoboda projevu spíše liberální než postmaterialistická atd. Vize, že jsme vstoupili do postscarcity politics, je snem a zůstane jím ještě dlouhou dobu, možná natrvalo. Metodologickým řešením by snad bylo „vytknutí před závorku“ oněch materiálních hodnot, které prostě většina populace saturovat musí, a současně ukázat způsoby, jimiž se této saturace dosahuje; mladá generace by se možná jevila jako perspektivnější, i když i podle nejoptimističtějších vizí (po našem soudu i tak zcela utopických) by postmateriální hodnoty měly dominovat někdy kolem roku 2020. Oceňme tedy sám nápad (který u nás zpopularizoval Ladislav Rabušic) a koncepci ponechejme otevřenou jako jednu z možných, žádoucích, ale asi málo pravděpodobných vývojových perspektiv. Mimochodem – zajímavou (i když) nezáměrnou alternativu k vizi postmateriální společnosti nabídl Georges Bataille ve své „obecné ekonomii“ (1967).

Literatura:
Bataille, G. [1967] 1998. Prokletá část. Praha: Herrmann a synové
Hamilton, R. F. and Wright, J. D. 1986. The State of Masses. New York: Aldine
Inglehart, R. 1977. The Silent Revolution. Changing Values and Political Styles among Western Publics. Princeton: Princeton University Press
Inglehart, R. 1990. Cultural Shift in Advanced Society. Princeton: Princeton University Press
Kleinová, N. [2000] 2005. Bez loga. Praha: Argo a Dokořán
Ortega y Gasset, J. [1934] 1969. Úkol naší doby. Praha: Mladá fronta

Miloslav Petrusek


Viz též heslo postmaterialismus, společnost masová nebo společnost postindustriální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)