Zemědělství (MSgS)
zemědělství (MSgS) je odvětví národního hospodářství, které vyrábí potraviny a suroviny pro spotřebu obyvatelstva a pro další zpracování v průmyslu. Od ostatních odvětví národního hospodářství se liší řadou rysů, které se odrážejí ve vysokém stupni sezónnosti zemědělské práce, v povaze dělby práce a v celkovém rázu strojového zařízení, kterého je možno v zemědělství používat.
V dějinách člověka a společnosti bylo zemědělství historicky prvním odvětvím materiální výroby. Dějiny lidské společnosti v minulosti byly a lze říci, že i v přítomnosti do velké míry jsou dějinami zemědělství a zemědělského obyvatelstva. I v současné době je v zemědělství činných stále ještě přes 50 % celkového počtu obyvatel světa. Dominance zemědělství je i v současné době patrná např. v Indii, Indonésii, Číně, v rozvojových zemích Afriky, ve Střední a v Jižní Americe. Zemědělstvím se zde zabývá převážná část populace. Přesto, že i v těchto zemích existuje průmyslová výroba, soustředěná ve městech, většina obyvatelstva žije prakticky mimo její dosah. V zemích s pokročilou průmyslovou výrobou představuje naproti tomu zemědělské obyvatelstvo dnes už pouze menší část v celkové struktuře populace, a to část, jejíž podíl se absolutně i relativně snižuje.
Úbytek obyvatelstva zabývajícího se zemědělstvím a s ním spojená migrace ze zemědělství do průmyslu a z venkova do měst je jedním z nejnápadnějších společenských důsledků vědeckých a technických přeměn, uplatňování moderní technologie a techniky, chemizace, mechanizace a v poslední době částečně i automatizace v jednotlivých odvětvích zemědělské výroby. Pronikáním vědy a techniky se nejenom snižuje celkový počet pracovníků, kteří zemědělskou výrobu obstarávají. Mění se sama povaha zemědělské práce. Mění se i její společenská forma. Přestože věda a technika byly v zemědělství uplatněny mnohem později než v jednotlivých odvětvích průmyslu, umožnily i zde postupné omezování nebo úplné odstraňování namáhavých fyzických úkonů a vedly ke zkracování pracovní doby. Jediný kvalifikovaný pracovník stačí dnes v zemědělské výrobě průmyslově vyspělých států na Východě i na Západě ke zdolání práce, jakou dříve ručně obstarávaly desítky lidí.
Dalekosáhlé změny se neprojevily pouze v technickém vybavení zemědělských závodů a v technologii zemědělské výroby. Převrat nastal i v organizaci výrobních a pracovních procesů v zemědělství a v jejich řízení. V předních zemědělských závodech velkovýrobního typu ve vyspělých zemích se dnes běžně aplikují metody průmyslové organizace, ať jde o uspořádání operací do proudových linek, o racionalizační zásahy směřující k maximálnímu vyloučení neefektivní práce, o optimální uspořádání pracoviště s ohledem na výkon člověka v souladu s požadavky psychologie a fyziologie, o zkrácení nebo o úplné eliminování tzv. špiček, které působí mimořádné fyzické a psychické vypětí pracovníka, zajištění větší operativnosti, případně optimálnosti ekonomického rozhodování. Zvláště po druhé světové válce dochází v zemědělství vyspělých průmyslových zemí ke zvýšení produktivity práce a ke změnám agrární struktury. Klesá počet zemědělských závodů při současném růstu jejich výměry, pokračuje odliv pracovních sil ze zemědělství, roste specializace zemědělské výroby, prohlubuje a urychluje se proces koncentrace zemědělských závodů, objevují se různé formy integrace horizontálního i vertikálního typu.
Přesto by se např. v kapitalistických průmyslově vyspělých zemích i dnes ještě těžko hledalo odvětví národního hospodářství, ve kterém roztříštěnost na malé výrobně ekonomické celky dosahuje větších rozměrů než v zemědělství. Z povahy malovýroby za kapitalismu sice vyplývá, že v konkurenci s velkovýrobou nemohou malé závody natrvalo obstát. V kapitalistických státech jsou však i přes pokles, k němuž dochází v jejich celkovém počtu, stále velmi rozšířeny, a to hlavně ve formě rodinných závodů, v nichž základní ekonomickou a pracovní jednotku představuje rodina.
Přednosti malovýroby v zemědělství a ekonomickou i sociální stabilitu rodinných závodů vyzdvihovala v těchto státech zvláště v období mezi oběma světovými válkami nejenom zemědělská ekonomika a politická ekonomie, ale i rurální sociologie. Rodinné závody líčila jako idylu bez ohledu na to, že proces koncentrace zemědělské výroby postupoval již v té době velmi rychlým tempem a měl drastické formy. Jako přednost rodinného závodu vyzdvihovala zejména příležitost jednotlivce osobně se uplatnit, projevovat iniciativu, dosáhnout ekonomického a společenského vzestupu. Američan Nelson — a s ním řada jiných rurálních sociologů — např. ještě v roce 1949 označoval rodinný závod za „ideální způsob hospodaření v zemědělství“. Novější generace sociologů v USA, NSR a jinde si naproti tomu neslučitelnost nízké technické úrovně a primitivní organizace práce v zemědělské malovýrobě s moderní strojovou velkovýrobou v průmyslu uvědomuje mnohem realističtěji. Neskrývá skepsi vůči výše uvedeným názorům svých starších kolegů, označuje je za idealizaci rodinné farmy, za výraz tradičních představ o zemědělství jakožto způsobu života, které v současné době už přestávají odpovídat skutečnosti. Tito sociologové jsou přesvědčeni, že ve výměře rodinných závodů a v jejich počtu i ve způsobu jejich obhospodařování musí nastat podstatný obrat, mají-li po kvantitativní a po kvalitativní stránce i nadále splňovat požadavky trhu a obstát v konkurenci s velkostatky na komerční a na finanční bázi. V těch koncentrace výroby a racionalizace provozu dosahuje sice poměrně vysokého stupně, avšak i tyto „továrny na polích“, ve srovnání se strukturou velkovýroby v ostatních odvětvích národního hospodářství a zvláště s podniky, které se v současné době vyskytují v průmyslu, představují stále ještě stupeň koncentrace výrobních sil a racionalizace provozu, který je relativně nízký. Také v tom se — mimo jiné — projevuje časové opožďování zemědělství za vývojem ostatních složek společnosti (time lag).
Sociologická problematika zemědělského podniku, který jako výrobně ekonomická a sociální jednotka, např. už jenom vzhledem ke zvláštní povaze výrobního procesu v zemědělství, k relativně menší nahuštěnosti pracovníků, k jejich větší prostorové dislokovanosti uvnitř podniku apod., má zřejmě svá specifika, projevující se nejenom v charakteristikách institucionálního uspořádání podniku, ale i v jeho sociálním systému, pro zemědělské podniky v kapitalistických zemích zpracována není. Rurální sociologie se takovými otázkami nikdy nezabývala. Pokud jde o závody malé výměry, pozornost rurální sociologie se soustředila především k procesu šíření vědeckých a technických poznatků, k organizování poradenské služby, k participaci zemědělců při ní. Přijímání inovací jednotlivými rolníky, stadia tohoto procesu a jeho sociální kontext představuje ještě dnes v pravém slova smyslu velké téma rurální sociologie na západě. Co do teoretického propracování se zde v maximálním rozsahu čerpá z poznatků jiných vědních disciplín — ve starším období zejména ze sociální psychologie, v nejnovější době z teorie komunikace. Rurální sociologie tyto poznatky prostě přejímá a aplikuje je podle svých potřeb (Rogers, Wilkening, Anderson, Polson, Van den Ban). Objevují se kritické hlasy, že tímto zaměřením rurální sociologie v podstatě nahrazuje problematiku sociální změny, jejímuž řešení se ke své škodě vyhýbala (Copp a další), podobně jako sociologické analýze zemědělské profese, jejíž tradice např. v sociologii venkova v USA vůbec neexistuje. Dosti silná je zato v poslední době orientace na problematiku „agribyznysu“, definovaného podle autora tohoto pojmu Davise jako způsob „integrování zemědělství do urbanizované společnosti na základě vybudování průmyslových odvětví, vztahujících se k zemědělské výrobě a vyrábějících pro ni předměty a služby“ (Davis, Goldberg, Hinshaw). Zkoumá se např. přesun pracovních sil ze zemědělských závodů do povolání mimo zemědělství, sociální role zemědělských odborníků, sociální struktura agribyznysu, jeho návaznost na ostatní instituce společnosti a na její orgány (Taylor, Jones, Sorensen, Raper). Podobné ekonomicko-sociologické otázky na základě koncepce „agrindus“ v Izraeli řeší Halperin. V západoněmecké sociologii venkova se problematikou specializace zemědělské výroby, koncentrace zemědělských závodů a integrace v horizontálním a ve vertikálním směru zabývá Kötter, Bergmann a další. Empirických sociologických výzkumů této problematiky se dnes zatím nejen v USA, ale i jinde objevuje poměrně málo.
Velice závažná a z hlediska dosavadního zaměření sociologie venkova zcela nová sociologická problematika se objevuje v socialistických zemích — především v Československu, a to zejména v souvislosti s řešením otázek koncentrace zemědělské výroby, zredukování počtu zemědělských závodů a zavádění velkovýrobních způsobů hospodaření cestou zemědělských podniků státního nebo družstevního typu. K tomu v nejnovější době přistupuje problematika zemědělsko-potravinářského komplexu, jeho rozsahu, struktury a funkce jak v ekonomickém smyslu, tak z hlediska rozvoje vědy a techniky a z hlediska sociálního postavení zemědělských výrobců. Z doby po druhé světové válce se v těchto zemích datuje velmi rozsáhlá zemědělsko-ekonomická vědecká produkce, zpracovávající jak problematiku státních, tak i družstevních podniků v zemědělství z výrobně ekonomického hlediska. V Polsku Tepicht a Gałęski, v Maďarsku Hegedüs, v ČSSR Tauber organizují výzkumy sociálních a sociálně ekonomických přeměn na vesnici s ohledem na zavádění kolektivních forem hospodaření. Důraz kladou na vznik třídy družstevního rolnictva, sociální síly na vesnici, sociální důsledky pronikání vědy a techniky, ideologii rolnictva, sociální psychologii, aspirace a hodnoty. Sociologie zde má úzké spojení s historií zemědělství, se zemědělskou politikou a s historií agrárních přeměn. Jiné výzkumy se zaměřují na profesionální skladbu venkovského obyvatelstva, na profesionalizaci zemědělské činnosti a na změny v konkrétní sociální situaci, v niž zemědělec pracuje.
Vznikem zemědělských výrobních družstev a státních statků stal se v některých socialistických zemích — jako v ČSSR — i v zemědělství převládajícím typem výrobní jednotky podnik s takovou výměrou půdy a s takovým počtem stálých pracovníků, který umožňuje postupný přechod k industriální organizaci práce a k používání velkovýrobních technologií. V podnicích tohoto typu zemědělec sice stále ještě vykonává velké množství práce ručně, avšak některé fáze výrobního a pracovního procesu se podařilo uspořádat do proudových linek se strojními zařízeními, která zemědělec obsluhuje, seřizuje, kontroluje. Relativně vysoký stupeň mechanizace výrobních a pracovních procesů ve srovnání se způsobem hospodaření individuálních rolníků vyžaduje mnohem pokročilejší stupeň specializace a dělby práce. Rolník ztrácí univerzální orientaci svého dřívějšího výrobně ekonomického začlenění. Ztrácí možnost rozhodovat o chodu hospodářství jako celku, není jeho samostatným vlastníkem, nemůže podle svého uvážení přecházet od jedné ke druhé v úplné škále činností, nezbytných pro obstarávání zemědělského hospodářství, specializuje se na dílčí úsek práce, stává se odborníkem v jedné profesi, nemá přehled o výsledku své práce, která je nyní závislá na činnosti jiných specializovaných pracovníků, zařazených s ním ve společné pracovní skupině v podniku a svázaných s ním v témže výrobním a pracovním cyklu. Musí proto být koordinována a řízena. V zemědělském podniku tak bývalý samostatně hospodařící rolník dostává bezprostřední nadřízené a musí plnit jejich pracovní příkazy. Samostatný hospodář, který dříve sám rozhodoval o chodu svého hospodářství a obhospodařoval je většinou také sám za pomoci příslušníků své rodiny, se tak stává součástí pracovní skupiny, začleněné do struktury autority v zemědělském podniku. Vztah, ve kterém nyní tráví většinu doby své práce, je vztah nadřízený — podřízený. Tento vztah vyžaduje poměrně obtížnou adaptaci. Z místa zastávaného v zemědělském podniku se vyvozuje rolníkův status. Práce, kterou v podniku koná, určuje jeho společenskou prestiž. Prestiž se tedy stále více odpoutává od velikosti pozemkového majetku. Je nyní primárně svázána s tím, jak rolník vykonává přidělenou práci a jak se prostřednictvím práce na určitém místě v podniku dokáže začlenit do podniku jako sociálního celku. V tom je určitá zemědělská obdoba přechodu k uplatňování principu výkonu (achievement) namísto principu askripce (ascription), který nepochybně také patří k sociologickým aspektům forem velkovýroby v zemědělství některých socialistických zemí.
Zatímco v individuálním hospodářství výrobní a ekonomickou jednotku tvořila rodina a na půdě rodiny v zásadě docházelo k dělbě práce, k určování sociálních rolí, k jejich osvojování a zvláště ke splývání rolí, náležejících primárně do různých sfér sociální skutečnosti, vznikem zemědělského velkovýrobního podniku se rodinný základ dělby práce a rodinný základ sociálních rolí v zemědělství rozbil. V procesu segmentace rolí došlo jednak k rozštěpení dříve kompaktního páru rolí otec rodiny-hospodář na jednotlivé víceméně oddělené role, které zemědělec přijímá v systému rodiny, v systému podniku, v systému lokality, státu apod. Počet rolí, zastávaných jednotlivcem, se zároveň zvětšil, jejich obsahový i teritoriální dosah se rozšířil. Každá sociální role si však činí nárok ne už na celého člověka, ale na dílčí segment osobnosti. Role pracovníka v zemědělském podniku, případně role spoluvlastníka je to, co podnik a co společnost od zemědělce nyní očekává na prvním místě a co mezi ostatními sociálními rolemi má největší závažnost.
Vznikem velkovýrobních podniků v zemědělství a začleněním bývalých samostatných hospodářů do jejich formálních struktur byl tak v našich podmínkách i na venkově dán významný impuls k segmentaci osobnosti v souvislosti s pluralitou zastávaných sociálních rolí, která je charakteristická pro život člověka v moderní urbanizované a industrializované společnosti. Neprobádanou otázkou zatím je, do jaké míry a s jakými průvodními jevy zemědělské obyvatelstvo tento proces akceptovalo, jaká je odezva jednotlivých jeho složek, jak se způsob ustavování velkovýrobních zemědělských podniků a konkrétní okolnosti jejich vytváření i jejich dalšího upevňování projevily v adaptaci jednotlivých skupin obyvatelstva k novým společenským formám zemědělské práce a jak se promítly do různého stupně stability a vnitřní soudržnosti postupně se formujících kolektivů uvnitř velkovýrobních zemědělských podniků.
Otázka sociálních rolí, typických pro zemědělskou velkovýrobu za socialismu — především role vedoucího pracovníka v zemědělském velkovýrobním podniku a role specialisty — a otázka klimatu velkovýrobního podniku v zemědělství se zřetelem k navozování potřebného stupně identifikace se zemědělským podnikem a přiměřené sociální integrace, hraje mimořádně důležitou úlohu a má velký praktický význam jak z hlediska rozvoje družstevních rolníků a pracovníků státních statků jako sociálních skupin, typických např. pro československé zemědělství za socialismu, tak z hlediska rozvoje produktivních sil zemědělství a integrování zemědělství s ostatní společností.
Těmito otázkami se zabývá marxistická sociologie zemědělského podniku, která usiluje o stanovení sociologických parametrů modelu vysoce výkonného velkovýrobního podniku v zemědělství za socialismu. Konkrétní kroky k rozvoji sociologie zemědělství a sociologie zemědělského podniku byly zahájeny v ČSSR, kde pracuje skupina (Institut sociologie venkova a historie zemědělství v Praze a v Bratislavě a pracoviště Vysoké školy zemědělské v Brně) orientovaná na problematiku zemědělství jako odvětví národního hospodářství se specifickou výrobně ekonomickou náplní a zkoumá tuto problematiku na základě kategorií sociologie a na základě sociologických metod z hlediska vztahů zemědělství a společnosti, sociálních přeměn v zemědělství, sociálního systému zemědělského podniku a sociologických otázek zemědělské práce.
Literatura: Barberis C., Sociologia Rurale, Bologna, 1965; Kötter H., Landbevölkerung im sozialen Wandel, Düsseldorf, 1958; Loomis Ch., Beegle A., Rural Social Systems, New York, 1950 Mendras H., Sociologie du milieu rural, v: Gurwitch G., ed., Traité de Sociologie, Paris, 1958; Sborník prací sociologie venkova a sociologie zemědělství, Socialistická akademie, Praha, 1969; Slocum V., Agricultural Sociology, New York, 1962; Taylor L., Jones A., Rural Life and Urbanised Society, New York, 1964.
Viz též heslo zemědělství ve Velkém sociologickém slovníku (1996)