Etnografie řeči

etnografie řeči – zkoumá funkce a modely řečových aktů v konkrétní soc. situaci a kult. kontextu. Cílem e.ř. je vysvětlit zákonitosti volby určité varianty řečového chování a odhalit pravidla, jimiž se řeč řídí. Jako synonymum se často používá pojem etnolingvistika, který bývá ale chápán i šířeji, jako zkoumání jazyka a kultury. Základy e.ř. položil v průběhu 60. l. 20. st. D. H. Hymes v opozici k tradiční sociolingvistice, jíž vytýkal, že funkci řeči studuje především z hlediska vlastností, které jsou považovány za univerzální, a ignoruje výzkum rozmanitosti řečových aktů v různých společnostech i studium role řeči jako proměnné veličiny v procesu socializace. Hymes navázal na tradice am. lingvistické antropologie, zejm. na práce J. H. Greenberga a teorii lingvistického relativismu (viz Sapirova-Whorfova hypotéza), jejímuž rozpracování a empir. verifikaci se věnoval v řadě svých terénních výzkumů indiánských jazyků. Hymes považuje řeč jednotlivých etnik a národů za systém, který plní v různých kulturách různé funkce. Proto studoval řečové akty konkrétních lokálních společností, analyzoval jejich jazyk a soc. faktory, které bezprostředně ovlivňují řečové chování. Vychází z předpokladu, že soc. významy komunikované jazykovými prostředky jsou determinovány jak sémantickým obsahem slov a vět, tak kontextem řeči, tvořeným soc. situací a prostředím komunikace, pravidly řečového chování typickými pro danou kulturu a statusem a rolemi jednotlivých mluvčích. Zvl. pozornost věnoval Hymes jednotlivým složkám a faktorům komunikace – komunikátorovi a komunikantu, komunikačnímu kanálu, žánru, formě, účelu a emocionálnímu zbarvení řeči atd.

Předmětem zájmu e.ř. jsou i pravidla a normy neverbální komunikace, které mají socioregulativní funkci, role kinesiky a proxemiky v řečových aktech, internalizace jazykových a řečových dovedností v dětství a dospělosti, řečové chování v nestandardních soc. situacích, vztahy mezi řečí a ostatními aspekty lidské činnosti aj. V centru zájmu e.ř. je ale studium jazykové kompetence, která mluvčím umožňuje volit a užívat jazykové prostředky vhodné pro danou soc. situaci, a analýza kulturního kontextu, jehož znalost je nezbytná k adekvátní realizaci i interpretaci komunikačního aktu. Hymes spolu s dalšími představiteli lingvistické antropologie, zejm. K. L. Pikem, R. Burlingem a F. G. Lounsburym, výrazně přispěl k aplikaci metod lingvistiky na studium kultury. Jeho snaha o interpretaci komunikačních aktů z hlediska norem, hodnot a významů zkoumané kultury (což je tzv. emický přístup ke studiu kultury) jej sbližuje s metodami, které jsou rozvíjeny školami nové etnografie. Úsilí představitelů e.ř. o vybudování teorie řeči jako systému kult. chování přispělo ke zformování etnografie komunikace a výrazně ovlivnilo studium vztahů jazyka, řeči a kultury v současné am. kognitivní antropologii a sociolingvistice. Mezi nejvýzn. současné představitele e.ř. patří mj. J. Sherzer, M. Saville-Troike, G. Calame-Griaule, Ch. O. Frake.

ethnography of speaking ethnographie du langage Ethnolinguistik etnografia del linguaggio, etnolinguistica

Literatura: Bauman, R. – Sherzer, J.: Explorations in the Ethnography of Speaking. Cambridge 1974; Gumprez, J. J. – Hymes, D. H.: Directions in Sociolinguistics. New York 1972; Sapir, E.: (1949) Kultura, jezyk, osobowosc. Warszawa 1978; Saville-Troike, M.: The Etnography of Communication. Oxford 1982; Vrhel, F.: Základy etnolingvistiky. Praha 1980; viz též antropologie lingvistická.

Václav Soukup