Teologie

teologie – (z řec. theos = bůh; logos = myšlenka, slovo, věda) – doslova bohověda (též bohosloví) – pojem, se kterým se setkáváme poprvé v řec. literatuře (bible podobný termín nezná), a to buď jako s vyprávěním o bozích, interpretací mýtů a otázkou funkce rituálních obřadů státního náboženství (Platón), nebo ve významu jedné z fil. věd pojednávající o jevech, které se vymykají zkušenostnímu ověření a souvisejí tak s metafyzikou (Aristoteles). Křesťanství buduje t. jako „posvátnou nauku o Bohu“ (doctrina sacra) a o vztahu člověka k Bohu na základě božího zjevení. Tzv. přirozená teologie, teodicea v původním slova smyslu, je zdůvodňování víry rozumem na rozdíl od metody poznání „ve světle víry“, což je „teologie nadpřirozená“ (na základě zjevení). Smyslem t. není zjevené pravdy vyvozovat z nějakých příčin; poznání Boha je možné pouze úkonem víry. T. se zabývá Bohem již vírou přijatým a takto poznaným, čímž je dána její zákl. rozdílnost od ostatních věd, a to v předmětu i metodách. Existenci zjeveného Boha jako předmět t. nelze nikdy verifikovat (podle B. Pascala Bůh není bohem filozofů), je možné pouze vymezit jeho působnost a vyjádřit to, co věříme (fides quae creditur) a jak věříme (fides qua creditur), jinak řečeno zabývat se pohnutkami víry i obsahem zjevení, tím, jak působí v dějinách, v církvi, v jednání se světem a člověkem. Předmět t. tedy nelze podrobit běžnému zkoumání (Boenhoeffer říká, že Bůh, který je jako předmět, v tomto smyslu není), poznání Boha není výsledkem, nýbrž východiskem a předpokladem t. Vlastním úkolem t. je v podstatě porozumět božímu zjevení, interpretovat svědectví o této skutečnosti (obsažené v bibli a v tradici) a podávat věřícímu obsah a hodnoty tohoto zjevení. Protože se Bůh zjevil v dějinách, lze pak rozumem a věd. metodami zkoumat tuto dějinnou událost, vysvětlovat to, o čem hovoří boží zjevení, co se ve zjevení vlastně říká.

Úkolem teologického studia, tak jak se zformovalo na středověkých univerzitách, byla kromě interpretační a spekulativní činnosti i praktická příprava duchovenstva (kněží, kazatelů, pastorů apod.), přestože ne ve všech církvích a denominacích je teologická příprava pro tyto funkce striktně vyžadována (což platí zejm. pro protestantské církve). Jednotlivé teologické obory se utvářely postupně. V raném křesťanském období se zájem t. soustřeďoval k příležitostným problémům zejm. apologetického charakteru (tj. k obraně, obhajobě křesťanské víry proti pohanům, státní moci, gnostikům aj.), dále k otázkám výkladu bible (komentářům k ní), příp. k praktickým kazatelským úkolům. Toto období charakterizují osobnosti jako Justin, Tatian, Ireneus, Tertullian, Cyprián aj. V Alexandrii se vytvořila tzv. katechetská škola, věnující pozornost alegorickým výkladům bible i mystice (Klement Alexandrijský, Órigenés), v Antiochii škola exegetická (Chrysostom) atd. Ve 4. st. se t. zaměřila mj. na obhajobu a správný výklad věroučných principů (Athanasius, Basil, Hilarius, Ambrosius, Augustin, Jeroným, Řehoř Veliký aj.). Ve středověku se již projevuje úsilí o věroučnou systemizaci, doktrinální utříděnost; výklad bible byl nadto doprovázen různými sentencemi (jejich sbírku poprvé uspořádal Petr Lombardus). Na tomto základě se formovala „systematická teologie“ (Albert Veliký, Tomáš Akvinský, Bonaventura, Duns Scotus aj.). Zároveň se vyvíjí studium mystiky (Bernhard z Clairvaux, augustiniáni aj.). Postupně nastal úpadek scholastiky i mystiky. Nový rozvoj t. lze datovat od 16. st., kdy dochází k rozpadu a rozdělení křesťanské církve (viz reformaci), k vlivu renesančního humanismu, ale na druhé straně k upevnění pozic katol. učení na tridentském koncilu. V této době se jako zvl. obory t. vydělují církevní právo a církevní dějiny. Doba osvícenství je hodnocena rozdílně, někdy jako výrazný pokles, jindy naopak jako pokus o nové tlumočení křesťanských idejí. V t. je patrný především vliv R. Descarta a pak I. Kanta. V polovině 19. st. v katol. t. převažuje tendence návratu k ucelenému teologickému systému Tomáše Akvinského (neotomismus, neoscholastika). Protestantská t. se snaží o vytvoření vlastního teologického systému (význ. podnět k tomu dal F. E. D. Schleiermacher) a o stabilizaci zákl. oborů t.

Diskuse o systému i metodách t. dodnes neskončila; týká se i konkrétních otázek třídění, propojenosti teologických disciplín a zavedení nových, doplnění pomocných věd, fil., s-gické či psychol. propedeutiky atd. Hlavními obory t. jsou: 1. systematická teologie, zabývající se v podstatě obsahem zjevené pravdy, dogmaty a zákl. otázkami křesťanského vyznání (dogmatikou a symbolikou); 2. teologie fundamentální a apologetika, což je t. (bohověda) v užším slova smyslu; 3. biblická teologie jako studium pramenů křesťanského zjevení; 4. církevní dějiny a praktická teologie, studující působení zjevení v dějinách. Protestantská t. se od katol. liší zejm. v tom, že nesouhlasí s katol. pojetím fil. důkazů boží jsoucnosti (v jistých směrech se liší i v pojetí biblické t. a praktické t.). V rámci teologické encyklopedie se studuje obor dějin církve, ekumenická ekleziologie, církevní právo, dále sociální teologie a křesťanská etika, religionistika (tento obor se zabývá náboženstvím jako soc. projevem lidstva a není všude a vždy uznáván jako potřebný). K oborům praktické teologie patří tzv. pastýřská teologie (pastorálka), katechetika, liturgika, homiletika (nauka o kázání), pastýřská péče (vlastní pastorálka, též poimenika), nauka o misii (misiologie), ekumenika a praktická ekleziologie (církevní instituce, její řád, zřízení aj.). S-gie intervenuje do teor. i praktických oborů t. buď v rovině využití poznatků, nebo metodol. instrumenty. Sociologie náboženství však vznikla mimo okruh t. na půdě s-gického pozitivismu.

theology théologie Theologie teologia

Literatura: Dobiáš, F. M.: Úvod od teologie (Teologická encyklopedie). Praha 1953; Chudoba, B.: Bohověda. Praha 1946; Kudrnovský, A.: Bohověda. Praha 1947; Smolík, J.: Úvod do studia bohosloví. Praha 1978; Trtík, Z.: Úvod od teologie. Praha 1952.

Ladislav Hora