Paměť

paměť – způsobilost organismu ukládat, třídit a poskytovat si informace, resp. vyvolávat informace (A. Baddeley, 1982). Místo informace se ve výše uvedeném vztahu uvažuje též o zkušenosti, význ. prožitcích. Uchovávaná a používaná zkušenost umožňuje dokonalejší adaptaci životním podmínkám. V tomto smyslu tvoří p. úzkou funkční jednotu s procesem učení, jímž se uskutečňují změny psych. činnosti na základě zkušenosti. P. samu nelze chápat jen jako sklad informací, nýbrž jako systém, v němž probíhají operace výběru, uchovávání, vybavování (vyhledávání) informací aj. Tento systém se tvořil a zdokonaloval v evoluci a jsou jím v podstatě vybaveny organismy všech vývojových stupňů. Rozlišuje se širší a užší význam pojmu p.: v širším smyslu znamená uchovávání a užívání zkušenosti vůbec („paměť pro chování“), v užším smyslu znamená vědomou reprodukci zkušenosti ve formě vzpomínek a vědění („paměť pro vědění“). P. v užším smyslu se dále dělí na p. krátkodobou a dlouhodobou: první znamená uchování informace jen pro zlomek vteřiny nebo nejvýše jednu až dvě minuty; druhá je již založena na přepracování senzoricky daných informací v dlouhodobější pamětní stopy a znamená trvalejší zapamatování informací a jejich vybavování ve vzdálené budoucnosti. Simultánně se též užívají termíny dočasná a trvalá p.. Dlouhodobou (trvalou) p. E. Tulving (1972) dále třídí na epizodickou (vzpomínky) a sémantickou (vědění, poznatky).

P. je zákl. biopsych. daností člověka a umožňuje nabývání zkušeností a jejich využití (I. Šípoš, 1978). Vybavování obsahů p. se děje několikerým způsobem: úmyslně nebo neúmyslně (spontánně), mechanicky nebo logicky, ve formě slovní (verbální) nebo obrazové (ikonické). Předpokladem pro trvalejší zapamatování vědomostí je úmyslné učení (memorování). Zapamatování je tím účinnější, čím těsnější vztah má to, co má být zapamatováno, k činnosti, kterou člověk provádí, a čím více je spojeno s jeho potřebami, zájmy a aktuálními úkoly (W. L. Szewczuk, 1968). Protikladem zapamatování je zapomínání, ztráta způsobilosti vědomě si vybavit určitý paměťový obsah. Uplatňuje se zde princip nepoužívání: zapomínáme to, co nepoužíváme (ať už je to nepoužívání v praxi, nebo neopakování „v duchu“). V zapamatování se uplatňuje motivace, a tím i city, ale negativními city akcentovanou zkušenost máme naopak sklon zapomínat. Okamžitá neschopnost vybavit si určitou informaci ještě neznamená, že se z paměti „vytratila“, může jít pouze o to, že nebyla „nalezena“ vyhledávacími procesy. Proto pro dlouhodobé vědomé zapamatování je nutné, aby poznatky byly uspořádány, aby v p. tvořily určitý systém. Drastickou podobou částečné nebo úplné ztráty p. je tzv. amnézie, jejíž některé formy mohou být chápány jako obranné reakce, stejně jako tzv. motivované zapomenutí (např. jména nesympatické osoby), které souvisí s potlačováním určitých zážitků (viz vytěsnění, mechanismy obranné). Na základě rozsáhlých experimentálních výzkumů byly vytvořeny různé modely p. (např. R. Ch. Atkinson, 1968, aj.). Je důležité, že se p. podílí na vytváření soc. vztahů, rolí, hodnot a na jejich stabilizaci v normy, zvyky, kult. vzory. Tzv. kolekt. p. uchovává význ. společné zážitky, zkušenosti. Mechanismy „vyhledávání“ jsou někdy vázány na spol. změny, převraty. Dlouhodobá kolekt. paměť bývá nazývána hist. pamětí. Na rozdíl od individ. p. nejsou však tyto pojmy věd. specifikovány, pracuje se spíše s analogiemi. pojem paměť sociální, bývá vázán buď na charakter informací, které p. uchovává, nebo bývá chápán jako zmíněná kolektivní, příp. hist. p.

memory mémoire Gedächtnis memoria

Literatura: Adams, J. A.: Human memory. New York 1967; Baddeley, A. D.: The Psychology of Memory. New York 1976; Hintzman, D. L.: The Psychology of Learning and Memory. Oxford 1978; Sinz, R.: Gehirn und Gadächtnis. Stuttgart 1979; Šípoš, I.: Psychológia pamäti. Bratislava 1978.

Milan Nakonečný